Článek
Představte si noc prozářenou měsícem. Ticho protne jen vzdálené houkání sovy a šelestění větru v korunách stromů. Uvnitř potemnělé světnice se krásná žena svléká donaha. Její tělo ozáří mihotavý plamen svíce. Kleká si doprostřed místnosti a začíná se natírat hustou, voňavou mastí. S každým tahem dlaně po stehnech, břiše a ňadrech cítí, jak se jí zmocňuje zvláštní pocit – jako by se jí dotýkala neviditelná ruka samotného ďábla. Halucinace sílí, mysl se odpoutává od reality. A pak… letí.
Alespoň tak si to představovali středověcí lidé, kteří věřili, že čarodějnice s pomocí mastí odlétají na sabaty, kde oddávají své tělo divokým orgiím s pekelnými bytostmi. Pravda je možná méně démonická, ale o to pikantnější.
Čarodějnické masti byly směsí bylin obsahujících silné psychoaktivní látky. Blín černý, durman obecný či rulík zlomocný – to všechno byly rostliny, které dokázaly přivodit nejen halucinace, ale také stavy extáze, dezorientace a podivné pocity beztíže. Dnes už víme, že obsažené tropanové alkaloidy, jako je skopolamin či atropin, ovlivňují lidský mozek natolik, že mohou vyvolat iluzi letu nebo setkání s nadpřirozenými bytostmi.
A teď přichází to nejzajímavější: způsob aplikace. Tyto masti bylo nejlepší nanášet na místa, kde byla kůže tenká a látky se rychleji vstřebávaly do těla. A kde je kůže obzvlášť citlivá? Ano, na sliznicích.
Mnohé historické prameny naznačují, že čarodějnice si tyto masti aplikovaly pomocí dřevěných nástrojů, často ve tvaru falusu, nebo rovnou… koštětem. Odtud pochází představa čarodějnic létajících na košťatech. Dřevěná tyč namočená v omamné směsi se stala jakýmsi „magickým nástrojem“, který nejen přenesl účinné látky na ta správná místa, ale mohl být zároveň zdrojem fyzického potěšení. Mast natřená na koštěti se snadno nanášela na citlivé sliznice, kde se psychoaktivní látky rychle vstřebávaly a účinek nastupoval téměř okamžitě.
Z moderního pohledu bychom mohli říct, že čarodějnice byly vlastně průkopnice transdermální aplikace drog. Pokud by tyto látky pozřely ústy, riskovaly by těžkou otravu, ale přes kůži a sliznice byl účinek kontrolovanější a intenzivnější. A jaký lepší způsob aplikace než prostřednictvím hladkého dřeva, které umožnilo přesné nanesení a zároveň přidalo další rozměr celému rituálu?
Představme si temnou místnost, osvícenou jen mihotavým světlem svící. Vzduch je prosycen omamnou vůní bylin, tělo se zahřívá vzrušením a mysl se začíná odpoutávat od reality. V okamžiku, kdy hladké dřevo klouže po vnitřní straně stehen a proniká hlouběji, se omámená čarodějnice začíná propadat do transu. Pulzující vzrušení se prolíná s rozostřeným vnímáním, tělo se poddává extatické jízdě mezi realitou a fantazií. A pak? Stav beztíže. Pocit, že letí.
Nešlo však jen o pouhou erotickou rozkoš – čarodějnice věřily, že tento akt byl součástí mocného rituálu. S každým pohybem, každým třením se propojovaly s nadpřirozenými silami, s démony, s divokou energií, která jim umožňovala překračovat hranice běžného světa. Možná právě proto církev tento akt tolik démonizovala – nejen že se jednalo o projev čisté smyslnosti, ale zároveň o mocenský nástroj, který ženám umožňoval dosáhnout extatického vytržení bez jakékoli mužské nadvlády.
Použití koštěte se také mohlo stát symbolem zasvěcení do tajných vědění. Mladé adeptky čarodějnictví se mohly učit od starších žen, jak správně připravit mast, jak ji aplikovat a jak dosáhnout toho správného stavu – stavu, kdy se tělo promění v nástroj magie a duše se odpoutá od hmotného světa. Možná v tom bylo cosi posvátného, cosi, co středověká společnost nemohla pochopit a co si raději vysvětlila jako zvrácenou ďábelskou praktiku.
Masturbovat při obřadním aktu v naprosté tmě, s vůní bylin linoucí se vzduchem, s rozohněnou fantazií a tělem zalitým pálivou touhou? To muselo být něco, co středověká církev nedokázala odpustit. Koště tak nebylo jen obyčejným předmětem domácnosti, ale vstupenkou do jiného světa – světa, kde ženy mohly prožívat zakázané rozkoše, unikat přísným pravidlům společnosti a dosáhnout extáze, která je vynášela až do nebes… nebo rovnou do pekla.
Soudní zápisy z čarodějnických procesů jsou plné detailních popisů sabatů, kde čarodějnice přiznávaly, že se oddávaly sexu s démony. Ale co když to nebyl žádný pekelný společník, jen jejich vlastní ruce, koště a pár silných halucinací? Durman, rulík nebo blín dokázaly rozvibrovat mysl natolik, že skutečnost ustoupila žhavým vizím. Mohlo to být jen chemické kouzlo, nebo ženy využívaly tuto cestu, aby unikly světu, kde byla jakákoliv rozkoš trestána ohněm?
Možná, že vize démonických milenců byly jen způsobem, jak si tehdejší ženy ospravedlnily rozkoš, kterou jim společnost upírala. Pokud se jejich těla svíjela v extázi, bylo bezpečnější říct, že je k tomu svedl ďábel, než přiznat, že si dovolily prožít zakázané potěšení samy. Ať už to byly skutečné orgie v hlubokých lesích, divoké sny o letu na sabat nebo jen prostý rituál ženské svobody, čarodějnické masti nabízely mnohem víc než omámení. Byly branou do světa, kde neexistovaly hranice – mezi tělem, myslí a magií. Světa, kde rozkoš byla zakázaným ovocem, ale i klíčem k vyšším sférám. Možná proto se jich církev bála víc než samotného ďábla.
Seznam použitých zdrojů
1. Handrková, H. Tropanové alkaloidy v magii, medicíně a travičství. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://jentak.sandbox.cz/books/HANDRKOVA_Helena-Tropanove_alkaloidy_v_magii_medicine_a_travicstvi.html
2. Rulík jako lék i obávaná droga pravdy. DIAstyl. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://www.diastyl.cz/rulik-jako-lek-i-obavana-droga-pravdy/
3. Bájné drogy. Legalizace. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://magazin-legalizace.cz/2518-cesta-jedu/
