Co se děje v mozku těsně před smrtí: fakta a mýty

Vancouver, 2016. Na jednotce intenzivní péče v kanadském Vancouveru ležel 87letý muž, jehož jméno zůstává skryté ve zdravotní dokumentaci. Kvůli sledování záchvatů měl na hlavě elektrody EEG. Když se jeho srdce náhle zastavilo, personál zahájil resuscitaci. Přístroj však dál kreslil křivky. Desítky sekund po klinické smrti se na záznamu objevovala organizovaná mozková aktivita – rytmy, které se běžně spojují se snem, pamětí a vědomým vnímáním. Mozek pracoval, i když tělo už bylo za hranou života.

Tento okamžik je klíčem k pochopení fenoménu, který lidstvo po tisíce let obklopovalo mýty. Smrt není vypínač. Je to proces. A právě v jeho poslední fázi vznikají prožitky, jež lidé popisují jako tunel, světlo, setkání s mrtvými či náhlý pocit klidu.

Mozek v nouzovém režimu

Jakmile se přeruší přísun kyslíku a glukózy, mozek se ocitá v krizi. Nervové buňky ztrácejí schopnost udržovat elektrickou rovnováhu. Místo postupného umlknutí však často dochází k opaku: ke krátkému, intenzivnímu vzepětí aktivity.

Regulační mechanismy, které celý život brzdily nadměrné vzrušení, selhávají. Neurony se synchronizují a vysílají signály chaoticky, ale zato silně. EEG záznamy ukazují nárůst rychlých gama vln – aktivity spojené s integrací vědomí, soustředěním a subjektivním prožitkem. Mozek se naposledy snaží udržet soudržný obraz reality.

Biochemická bouře posledních vteřin

Těsně před smrtí se mozek ponoří do chemického chaosu. Látky, které jsou za normálních okolností dávkovány opatrně a odděleně, se uvolňují současně a bez kontroly.

Dopamin, neurotransmiter odměny a motivace, zaplavuje synapse. Jeho náhlý vzestup může vysvětlovat pocity smyslu, jasnosti a někdy i radosti, které popisují někteří lidé, kteří přežili klinickou smrt. Mozek vysílá signál, že se děje něco zásadního.

Endorfiny, přirozené opioidy těla, tlumí bolest a navozují euforii. Díky nim může být umírání subjektivně méně bolestivé, než by odpovídalo fyzickému stavu těla. Stav lehkosti, odpojení od těla a „bezbolestné smrti“ má právě zde svůj biologický základ.

Serotonin, neurotransmiter který je známým cílem antidepresiv, se v extrémním stresu uvolňuje nepravidelně. Jeho krátkodobý vzestup může přinášet pocit klidu a smíření. To, co bylo po staletí popisováno jako duchovní odevzdání, je často chemický efekt mozku bez brzd.

Noradrenalin zvyšuje bdělost a zostřuje vnímání. Paradoxně může způsobit, že některé okamžiky jsou vnímány intenzivněji než kdykoli předtím. Proto lidé hovoří o tom, že jejich prožitek byl „reálnější než realita“.

Do této směsi se může přidat i oxytocin – hormon blízkosti a důvěry. V přítomnosti blízkých osob může podporovat pocit spojení, bezpečí a klidu. I zde má své kořeny mýtus o „čekajících příbuzných“ a pocitu, že člověk neumírá sám.

Ne náhodou někteří vědci přirovnávají umírání k účinku silné psychoaktivní drogy. Rozdíl je zásadní: nejde o látku zvenčí, ale o vnitřní farmakologickou explozi. Mozek si tuto drogu vyrábí sám – a její dávka je konečná.

Tunel a světlo

Jedním z nejrozšířenějších mýtů je průchod tunelem k oslnivému světlu. Neurověda nabízí překvapivě prosté vysvětlení. Při nedostatku kyslíku selhává periferní zrak dříve než centrální. Zorné pole se zužuje a mozek tento proces interpretuje jako pohyb vpřed úzkým prostorem.

Světlo na konci není vnějším jevem, ale vnitřním obrazem vytvořeným nekoordinovanou aktivitou zrakové kůry. Mozek se i v chaosu snaží vytvořit smysluplný příběh.

Mýtus opuštění těla

Mimotělní zážitky byly po staletí považovány za důkaz existence duše. Dnes víme, že je lze vyvolat narušením oblasti v temenním laloku, která integruje tělesné vjemy a prostorovou orientaci. Při extrémním stresu se tato integrace rozpadá a vzniká pocit, že vědomí existuje odděleně od těla.

Prožitek je autentický, ale jeho původ je neurologický.

„Film života“ před očima

Další silný mýtus tvrdí, že člověk těsně před smrtí uvidí celý svůj život. Ve skutečnosti nejde o souvislou bilanci, ale o kolaps paměťové selekce. Hipokampus ztrácí schopnost organizovat a regulovat vybavování vzpomínek a do vědomí pronikají emočně nejsilnější fragmenty – často z dětství nebo zlomových okamžiků života.

Mozek nehodnotí. Ztrácí kontrolu.

Smrt není okamžik

Jedním z nejzásadnějších omylů je představa smrti jako přesného bodu v čase. Klinická smrt, biologická smrt a smrt mozku nejsou totožné. Mezi nimi existuje krátké, ale významné období, kdy vědomí může přetrvávat.

Právě zde vznikají zážitky blízké smrti. Nejsou důkazem posmrtného života, ale ani pouhou iluzí. Jsou skutečným produktem mozku, který umírá, ale stále funguje.

Poslední příběh mozku

Mozek neumí přijmout nesmysl. I ve chvíli vlastního zániku vytváří narativ. Tunel, světlo, klid, setkání s blízkými – to vše jsou obrazy, které dávají chaosu tvar. Mýty nevznikly ze lži, ale z opakovaného lidského prožitku, který neměl jiné vysvětlení.

Smrt tak není okamžitá. Je to doznívání. A poslední tóny této symfonie mohou být paradoxně jedny z nejintenzivnějších v celém lidském životě.

Seznam použitých zdrojů:

1. BORJIGIN, Jimo, et al. What happens in the brain when we die? Deciphering the neurophysiology of the final moments in life. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2023, roč. 120, č. 18. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37228251/

2. BRAUN, David. Are Near-Death Experiences the Brain’s Attempt to Survive Lethal Threats? Scientific American. 2023. Dostupné z: https://www.scientificamerican.com/article/are-near-death-experiences-the-brains-attempt-to-survive-lethal-threats/

3. SMITHSONIAN MAGAZINE. Surging Brain Activity in Dying People May Be a Sign of Near-Death Experiences. Smithsonian Magazine. 2023. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/smart-news/surging-brain-activity-in-dying-people-may-be-a-sign-of-near-death-experiences-180982106/

4. LAUREYS, Steven, et al. Brain activity in near-death experiencers during a meditative state. Resuscitation. 2009, roč. 80, č. 9, s. 1003–1008. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19573975/

5. MOBBS, Dean a Caroline WATT. There is nothing paranormal about near-death experiences. Trends in Cognitive Sciences. 2011, roč. 15, č. 10, s. 447–449. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/21852181/