„Eskymo“ Welzl: Mýtus, který První republika potřebovala

Sníh padal pomalu, téměř slavnostně a tlumil každý krok. Jan Welzl šel sám. Ne proto, že by to tak chtěl, ale proto, že jinak to na severu nešlo. Spřežení bylo pryč, zásoby se tenčily a noc se blížila rychleji, než čekal. Když se zastavil, aby si oddechl, věděl, že nesmí zůstat stát dlouho. V mrazu kolem minus čtyřiceti stupňů znamenalo zastavení víc než únavu. Znamenalo konec.

Takové okamžiky se do českých vydání jeho knih dostávaly jen zřídka. Čtenáři dostali dobrodružství, humor a exotiku. Skutečný sever ale nebyl literární kulisou. Byl to prostor, kde se lidský život neřídil romantikou, ale fyzikou, hladem a náhodou. A právě v tomto prostoru se zrodil Welzlův skutečný příběh – méně pohádkový, zato mnohem bolestnější.

Chlapec z Moravy v době říší

Jan Welzl se narodil roku 1868 v Zábřehu, v Rakousko-Uhersku, které bylo světem pevného řádu, jasně daných rolí a poslušnosti. Vyučení zámečníkem znamenalo jistotu obživy, ale také předurčený životní styl. Práce, rodina, továrna, hospoda. Pro většinu mužů nebyla alternativa.

Welzl se však do této představy nevešel. Nešlo o romantický vzdor, spíš o hluboký neklid. Už jako mladý muž odcházel na vandry, pracoval příležitostně, měnil místa i zaměstnání. V devadesátých letech devatenáctého století se vydal přes oceán, podobně jako miliony jiných Evropanů. Jenže zatímco pro většinu byla Amerika cílem, pro Welzla byla jen další zastávkou.

Putoval dál, až na samý okraj tehdejšího světa – na ruský Dálný východ. Ocitl se v prostoru, kde se střetávaly zájmy impérií, kde státní moc slábla s každým kilometrem od železnice a kde lidský život měl cenu jen tehdy, pokud byl užitečný.

Svět bez zákonů

Stavba Transsibiřské magistrály, zahájená roku 1891, přivedla do oblasti tisíce mužů bez minulosti a často i bez budoucnosti. Dělníky, zběhy, dobrodruhy, trestance. Právě zde se Welzl naučil přežívat v prostředí, kde právo bylo relativní a násilí běžnou součástí každodennosti.

Byl to svět tvrdých dohod a ještě tvrdších následků. Alkohol, nemoci, mráz a násilí vytvářely prostředí, v němž se psychická odolnost stala důležitější než fyzická síla. Zkušenost, kterou zde Welzl získal, ho připravila na sever lépe než jakákoli romantická představa.

Arktida bez iluzí

Arktida na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebyla posledním romantickým dobrodružstvím. Byla to ekonomika přežití. Kožešiny měly cenu zlata, omrzliny cenu života. Polární noc trvala měsíce a psychické zhroucení nebylo výjimkou, ale pravidlem.

Historické prameny skutečně potvrzují, že jednotlivci evropského původu zde působili jako lovci, překupníci a zprostředkovatelé obchodu mezi domorodými komunitami a světem jihu. V tomto ohledu Welzlova vyprávění odpovídají realitě. Jeho popisy hladu, mrazu a neustálé hrozby smrti se shodují s deníky polárníků, kteří měli vzdělání, podporu i zázemí – a přesto často selhávali.

Spornější je jeho role soudce či náčelníka. Antropologické poznatky ukazují, že inuitské komunity fungovaly bez centralizované moci. To ale neznamená, že by Welzl vědomě lhal. Spíše se snažil převést realitu jiného světa do pojmů, kterým by Evropané rozuměli.

Jak sám poznamenal:

„Na severu není člověk pánem ničeho. Tam rozhoduje mráz, vítr a hlad.“

Samota, která deformuje paměť

To, co Welzl skutečně prožil, nebylo hrdinství, ale dlouhodobá samota. Ne romantická samota tuláka, ale izolace, která rozkládá vnímání reality. Měsíce bez lidského hlasu, roky bez vnímaného času. Dnes bychom mluvili o extrémní senzorické deprivaci.

V takových podmínkách si člověk vytváří příběhy, aby přežil. Paměť se stává pružnou, události se spojují, zjednodušují a přeskupují. Ne ze lži, ale z nutnosti. Vyprávění se stává oporou identity.

Welzl nebyl podvodník. Byl člověk, který příliš dlouho žil mimo jazyk a normy civilizace.

Náraz do moderního světa

Rok 1924 byl zlomem. Ztroskotání lodi u amerického pobřeží ho vrátilo do civilizace, která se mezitím proměnila k nepoznání. Svět pasů, formulářů a razítek neměl pro muže bez dokladů pochopení.

Welzl měl jen své příběhy. A ty zněly příliš nepravděpodobně.

Teprve návrat do Československa mu přinesl uznání. Nový stát, vzniklý roku 1918, hledal hrdiny. Welzl zapadl dokonale. Jeho knihy však nebyly syrovým záznamem skutečnosti. Byly upravené, literárně uhlazené a zbavené beznaděje.

Welzl to věděl:

„Když to napíšu tak, jak to bylo, nikdo mi to nebude věřit.“

Muž z minulosti

Po roce 1917 se Arktida změnila. Nastoupil stát, základny, dohled, plánování. Místo jednotlivců přišel systém. Welzl do tohoto světa nepatřil.

Roku 1929 odešel do Dawson City v Kanadě. Města bývalé zlaté horečky, plného mužů, kteří přišli pozdě. Žil skromně, psal dopisy, vzpomínal. Sever se mu vzdaloval každým rokem.

Smrt bez návratu

Zemřel roku 1948. Ne v ledu a sněhu, ale v zapomnění. Bez návratu na sever, bez uzavření kruhu.

Jan Welzl nebyl jen legendou. Byl člověkem, který se vydal příliš daleko – a zaplatil za to osaměním. Jeho skutečný příběh není o hrdinství, ale o ceně života mimo hranice map i společnosti.

Legenda je pohodlná. Skutečný Welzl je drsný, osamělý a zneklidňující. A právě proto stojí za to ho číst znovu.

Seznam použitých zdrojů:

1. MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. České stopy v Arktidě [online]. Praha: MZV ČR [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/arktida_cesi

2. RADIO PRAGUE INTERNATIONAL. Jan Eskymo Welzl (1868–1948) [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://archiv.radio.cz/cz/static/welzl-eskymo

3. COJECO.CZ. Welzl Jan [online]. Praha: CoJeCo.cz [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://www.cojeco.cz/jan-welzl

4. WELZL, Jan. Třicet let na Zlatém severu. Praha: Aventinum, 1998. ISBN 80-7151-771-4.

5. WIKIPEDIA. Jan Eskymo Welzl [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl

6. DATABÁZEKNIH.CZ. Jan Welzl – životopis [online]. Praha: Databazeknih.cz [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/autori/jan-welzl-10588