Článek
Stojíte na okraji pole. Slunce pálí, vzduch je suchý a tichý. Jen v dálce bzučí pár včel — nebo si to alespoň myslíte. A pak se to stane. Ze stromu, do kterého jste omylem zavadili, se utrhne stín. Nejprve je to jen zvuk. Rychlý, vibrující hukot. Pak cítíte první žihadlo. Další. A další. A než stihnete vykřiknout, už nevidíte nic — jen temnotu z tisíců těl a bolest, která nedává prostor k útěku.
Tohle není výjev z hororu. Tohle je realita. Děsivá, hučící, bodající realita hybridních afrických včel, lidově přezdívaných „včely vražedkyně“. Vše začalo v roce 1956, kdy brazilský entomolog Warwick E. Kerr přivezl do Jižní Ameriky africký poddruh včely medonosné. Jeho záměr byl v podstatě ušlechtilý: vytvořit hybrid, který by dokázal přežít v horkém klimatu a přitom produkoval více medu než evropské včely.
Jenže něco se zvrtlo.
V roce 1957 uniklo několik afrických královen z výzkumné stanice v Rio Claro v Brazílii. Spářily se s místními včelami — a příroda udělala zbytek. Výsledkem byla genetická bomba. Nový hybrid si zachoval africkou výdrž, rychlost rozmnožování i silně teritoriální povahu.
Zpočátku to vypadalo nevinně. Jenže už první incidenty ukázaly, že tu něco nehraje. Roj napadl farmu, majitel utrpěl více než 200 žihadel. V jiném městě zahynulo dítě, které si jen hrálo poblíž keře, kde si včely založily úl. Psi a dobytek byli nacházeni mrtví — bez možnosti úniku, přemoženi tisícovkami bodnutí.
Od té doby se jejich šíření nepodařilo zastavit. V 80. letech se dostaly do Střední Ameriky, v roce 1990 do USA. Neohroženě táhly přes hranice, šířily se divokou přírodou i městy. V Texasu, Arizoně, Novém Mexiku i Kalifornii začaly mizet běžné včelí populace, včelaři zavírali své podniky. Nešlo konkurovat tvorovi, který bodal dřív, než zhodnotil situaci. Včely vražedkyně se nenechají vyplašit kouřem, nenechají se uklidnit pomalými pohyby. Útočí na všechno, co se hýbe, a nezastaví se, dokud není hrozba zničena.
Běžná evropská včela vyšle při útoku desítky bojovníků. Afrikanizovaná včela vyšle stovky. Útok může trvat hodinu. Prchajícího člověka dokážou sledovat až půl kilometru. Lidé, kteří přežili, hovoří o naprosté hrůze — o černé mlze, která se pohybuje jako živá stěna, o bolestivých štípnutích, které přicházely každou vteřinu, o dusivé mase křídel a žihadel.
A to všechno kvůli medu. Kvůli touze člověka přetvořit přírodu podle vlastního obrazu.
Není přehnané říci, že tyto včely zabíjejí. Statistiky úmrtí mluví jasně. Jejich jed není silnější než ten evropské včely, ale kombinace rychlosti, množství a neodbytnosti z nich dělá smrtící rojící zbraň.
Vědci se snaží nalézt řešení. Programy na sledování genetiky, pokusy o návrat ke klidnějším liniím, chemické pasti. Jenže nic zatím nezastavilo ten tichý, bzučící pochod.
Africké včely se mezitím staly součástí krajiny. V některých oblastech USA tvoří až 90 % divokých populací. Jejich DNA už nelze oddělit od včel, které známe. Evoluce zrychlila a my jsme byli jen katalyzátorem.
Je to lekce. Mrazivá připomínka toho, co se stane, když člověk podcení složitost přírody. Vědecká chyba, která se stala legendou. A současně problémem, který nezmizí.
Až příště uslyšíte známé bzučení v trávě, vzpomeňte si na ten brazilský experiment. A doufejte, že nejste moc blízko.
Použité zdroje:
1. Smithsonian Institution. Africanized Bees. [online]. [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.si.edu/spotlight/buginfo/killbee
2. Natural History Museum. Killer bees: a deadly swarm. [online]. [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.nhm.ac.uk/discover/killer-bees-a-deadly-swarm.html
3. Center for Invasive Species Research. Africanized Honey Bee. [online]. [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://cisr.ucr.edu/invasive-species/africanized-honey-bee
4. Newsweek. Man and His Dog Attacked by Killer Bees in Arizona and Stung Over 300 Times. [online]. [cit. 2025-05-09]. Dostupné z: https://www.newsweek.com/man-dog-attacked-killer-bees-arizona-stung-300-times-1802422
