Článek
Edo osmnáctého století nebylo jen sídlem šóguna, ale také živoucím organismem. Ulice byly plné stánků s rýží, rybím vývarem, grilovaným úhořem a sladkými koláčky. Pachy se mísily se zvuky tržišť, s hlasy prodavačů i klapotem dřeváků geta na dřevěných dlažbách. Společnost byla pevně rozdělená – samurajové nahoře, rolníci, řemeslníci a kupci pod nimi – ale skutečný puls města určovali právě obyčejní lidé.
Do tohoto prostředí patřil také soudce Óoka Tadasuke. Nepřipomínal nemilosrdného vládce, ale spíš pozorného čtenáře lidských povah. Jeho soudní síň nebyla jen místem, kde se recitovaly zákony, nýbrž jevištěm lidských příběhů, od komických po tragické. A jednou se v ní odehrál spor, který dodnes vyvolává úsměv i obdiv.
Hostinský proti hladovému muži
Jednoho dne byl před Óoku předveden chudý mladík. Roztrhané kimono, hubený obličej a oči, které prozrazovaly dlouhý hlad. Obžaloba však byla až groteskně neobvyklá. Hostinský jej obvinil, že dlouhé dny sedával před jeho krámkem a „kradl vůni jídla“. Nikdy si nic nekoupil, jen si přisedl blízko kotlů s vývarem, zavřel oči a jedl svou vlastní skromnou porci rýže, jako by jej nasytil pouhý pach.
Hostinský byl přesvědčený, že vůně je součást jeho zboží. Platí se za pokrm? Platí se tedy i za vůni, co se z něj line. Tvrdil, že mu vznikla škoda, protože zákazníci si prý nechávali „odčichnout“ kus jeho práce. Vyžadoval náhradu – peníze od muže, který stěží vlastnil pár mincí.
Soudní síň se zaplnila. Obchodníci kroutili hlavou, samurajové se tvářili vážně, ženy si šeptaly do rukávů. Chudý mladík stál tiše. Nevykrádal stánky, neloupil, nebil se. Jeho „zločinem“ byla vůně.
Rozsudek, který se nedal zapomenout
Óoka si vyslechl hostinského s kamennou tváří. Vyslechl i mladíka, který se bránil prostě a pravdivě: neměl peníze, byl hladový, poseděl si u stánku, protože mu to pomáhalo snášet bídu. Nevzal nic, ničeho se nedotkl, jen dýchal. Nic víc.
Soudce neargumentoval právními paragrafy. Sáhl pod své roucho, vyndal měšec a pomalu jej otevřel. V síni se rozhostilo napjaté očekávání. Óoka vzal mezi prsty několik mincí a nechal je s citem o sebe narážet. Jasné cinkání zaplnilo prostor, kov zazněl znovu a znovu, až se zvuk rozléhal jako drobný zvon.
Potom měšec zavřel.
„Tady je tvá odměna,“ řekl hostinskému klidně. „Dal jsi mu vůni. Dostáváš zvuk. Vůně je nehmotná, zaplatil jsem ti nehmotným.“
Síní prošel šum. Nejprve překvapení, poté smích. Hostinský zrudl, pak sklopil oči. Nebyl potrestán pokutou ani vězením. Byl však před celým městem obnažen jako směšný skrblík, který chtěl prodávat i vzduch kolem svého krámu.
Mladý muž byl zproštěn obvinění. A ve dveřích soudu se některým zdálo, že najednou dýchá o něco svobodněji.
Ōoka Tadasuke, portrét ze sbírek Národní parlamentní knihovny. Autor neznámý. (public domain)
Co se vlastně soudilo: právo, nebo lidská pýcha?
Případ ukradené vůně má hlubší význam než jen chytrý trik se zvukem mincí. Óoka ukázal, že zákon není nástroj k posílení lakoty, ale k obraně rozumu. V době, kdy společnost byla svázána pravidly a řády, dokázal připomenout, že existují hranice, za které se prostě nelze vydat – nelze prodávat vítr, stín nebo dech.
Zasáhl tam, kde by jiný soudce možná bezmyšlenkovitě chránil práva bohatšího. Místo toho obrátil spor tak, aby se ukázala jeho skutečná podstata: nešlo o vůni, ale o lidskou chamtivost, která byla ochotná stíhat i nejchudší za něco, co nelze uchopit.
Dlouhý stín příběhu přes staletí
Od té doby se tento rozsudek vyprávěl v čajovnách, mezi kupci i samuraji. Stal se příběhem, který přežil svého soudce i celou éru Edo. Připomíná, že spravedlnost nemusí mít tvrdou tvář, že může být zároveň moudrá, hravá a přesvědčivá.
Óoka Tadasuke vešel do dějin ne proto, že by vedl armády nebo dobýval hrady, ale proto, že dokázal jednou provždy odpovědět na prostou otázku: lze ukrást vůni? Jeho odpověď byla jasná. Nelze. A ti, kteří se o to pokoušejí, si zaslouží slyšet jen zvuk mincí – ozvěnu vlastní směšnosti.
Seznam použitých zdrojů:
1. WIKIPEDIA. Ōoka Tadasuke [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/%C5%8Coka_Tadasuke
2. TOKYO WEEKENDER. The judge who arrested a Buddha: Ōoka Tadasuke and his legendary case [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://www.tokyoweekender.com/art_and_culture/history/ooka-tadasuke-japans-solomon/
3. WIKIPEDIA. Tōsen ji [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/T%C5%8Dsen-ji
4. OLYMPIC TRAVEL. Shibarare Jizo: The tied up guardian statue [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://olympictravel.co.jp/en/e-30.html
5. EN ACADEMIC.COM. Famous Ooka Tadasuke cases and legal creativity [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://en-academic.com/dic.nsf/enwiki/626535/
6. SCRIBD. Ooka and the Stolen Smell [online]. [cit. 2026 01 13]. Dostupné z: https://www.scribd.com/doc/71003447/Ooka-and-the-Stolen-Smell
