Článek
Na jaře roku 1787 se v jedné z bočních místností čajovny v japonském Edo rozhostilo ticho. Za dřevěnou posuvnou stěnou klečeli tři muži v hedvábných kimonech, všichni s vlasy sepnutými do pečlivého uzlu. Před nimi se na nízkém lakovaném stole, sotva půl lokte nad tatami, odvíjela podívaná, kterou znali jen vyvolení. Na tatami ležela mladá žena, nahá, zakrytá pouze listy šizó. S očima sklopenýma, byla zcela nehybná, zatímco na jejím těle bylo v přesném geometrickém vzoru rozloženo pětadvacet kousků sushi. Čerstvý losos se leskl vedle bílé rýže, pruh tuňáka svítil barvou krve a na pupku dívky odpočíval tenký plátek chobotnice. Hosté si brali kousky hůlkami, občas pozvedli číši saké, ale jinak se nikdo neodvážil promluvit. Nebylo to jen jídlo – byla to hra estetiky, moci a erotického napětí.
Takové hostiny nebyly výmyslem okamžiku. Vyrostly z hluboké tradice období Edo (1603–1868), kdy Japonsko zažívalo éru míru a luxusu. Samurajové, zbaveni neustálých bojů, se věnovali kultu estetických rituálů. Hostiny nebyly jen o jídle – byly divadelním představením, které mělo ukázat bohatství, vytříbený vkus a společenské postavení hostitele.
Podle historických záznamů se nyotaimori objevovalo při slavnostech k poctě vojenských vítězství, podpisu významných smluv nebo jako součást večerů v domě bohatého obchodníka. Ženské tělo sloužilo jako „živé plátno“ – symbol hojnosti a moci. Modelky byly často gejši nebo oiran, vycvičené nejen k ladnému držení těla, ale i k tomu, aby vydržely nehybné po celé trvání obřadu.
V přístavních městech jako Nagasaki či Ósaka byl tento zvyk veřejným projevem dekadence, zatímco v některých venkovských provinciích se považoval za skandální a nevhodný.
„K obsluze večeře vyběhly dvorní dámy Chikuzen a Sakyo, vlasy svázané páskami. Podobaly se krásným andělům. Sakyo měla karaginu bílou s modrou podšitou bílou, Chikuzen oblek zdobený pěti sklady v barvě chryzantémy. (…) V okamžiku, kdy se všichni přítomní věnovali svým krojům, soupeřily v vzhledu jako umělecká díla. Byly si všemi rysy tak podobné, že bylo těžké poznat, kdo je mladý či starší. Některé měly větší důstojnost, jiné působily méně honosně; v takových chvílích musely být ty skutečně výrazné opravdu nádherné.“ Tento starý popis dvorské hostiny z období Heian ukazuje, jak moc byla estetika a vizuální harmonie v japonské kultuře ceněna. A právě tyto principy – soulad barev, ladnost pohybu, umělecké uspořádání prostoru – pronikly i do intimnějších a provokativnějších forem hostin, jakým bylo nyotaimori.
Pravidla krásy a disciplíny
Každé nyotaimori mělo svá přísná pravidla. Modelka podstoupila dlouhou očistu v horké lázni s vonnými bylinami, poté ochlazení těla, aby se udržela čerstvost sushi. Kousky ryb byly vždy odděleny od pokožky listy bambusu či šizó.
Atmosféra byla součástí zážitku: světlo mělo zvýraznit křivky těla i barevnost pokrmů, hudba – často jemné tóny šamisenu – podtrhovala rytmus večera. Hosté se nesměli těla modelky dotknout, hůlky byly prodloužením úcty a zároveň bariérou mezi touhou a disciplínou.
Cesta na Západ
Ačkoliv nyotaimori vzniklo v éře samurajů, cesta na Západ mu trvala více než tři století. V 80. letech 20. století se rituál objevil v luxusních restauracích Los Angeles, New Yorku a Londýna. Stal se symbolem extravagance a dekadentního požitkářství – pro jedny fascinující performativní umění, pro druhé urážka moderních hodnot.
V některých zemích, například v Austrálii nebo Kanadě, byly podobné akce zakázány z hygienických či etických důvodů. V samotném Japonsku dnes nyotaimori přežívá jen v úzkém okruhu soukromých akcí a tematických restaurací.
Symfonie smyslů
Ti, kdo nyotaimori zažili, popisují ho jako orchestr vůní, barev a ticha. Saké se leskne v keramických pohárcích, vzduch voní po čerstvé rýži a jemném parfému, rybí maso je chladné a jemné. Každé sousto je jako tah štětcem na obraze – pomíjivé, ale dokonalé.
Provokace je součástí zážitku, ale zásadní je hranice. Tělo je oltářem, ne objektem. A právě toto napětí mezi vizuální smyslností a přísnou etikou činí nyotaimori rituálem, který přežil staletí.
Mezi uměním a tabu
Nyotaimori je stále předmětem debat. Jedni v něm vidí objektifikaci, druzí oslavu estetiky a tradice. Pravda možná leží mezi – v tom jediném okamžiku, kdy hůlky uchopí kousek nigiri, vzduch se naplní vůní rýže a lososa a čas se na zlomek vteřiny zastaví. Stejně jako před staletími v té tiché čajovně v Edu, i dnes zůstává tento rituál především hrou mezi očima, chutí a představivostí.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Unveiling the Artistic and Cultural Depths of Body Sushi: The Cultural and Artistic Tapestry of Nyotaimori: A Deep Dive into Body Sushi. NyotaimoriNakedSushi [online]. 8. 5. 2024 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://nyotaimorinakedsushi.com/2024/05/08/the-cultural-and-artistic-tapestry-of-nyotaimori-a-deep-dive-into-body-sushi/
2. Nyotaimori: The Art and Cultural Significance of Japanese Body Sushi. ItsMii.com [online]. 17. 5. 2025 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://itsmii.com/articles/nyotaimori-the-art-and-cultural-significance-of-japanese-body-sushi/
3. Omori, Annie Shepley; DOI, Kōchi (překlad). Diaries of Court Ladies of Old Japan. Boston; New York: Houghton Mifflin Company, 1920. [online]. [cit. 2025-08-09]. Dostupné z: https://digital.library.upenn.edu/women/omori/court/court.html
4. Nyotaimori: You Can Order Naked Sushi But It Doesn’t Mean You Should. Organic Authority [online]. 10. 9. 2024 [cit. 2025-08-08]. Dostupné z: https://www.organicauthority.com/buzz-news/nyotaimori-you-can-order-naked-sushi-but-it-doesnt-mean-you-should
