Článek
Večer se snášel na Edo jako závoj z dýmu. Ulice čtvrti Jósivara se rozsvítila lucernami, jejichž světlo se lámalo o hedvábná kimona a tváře tak krásné, že muži na chvíli zapomínali dýchat. Dívce jménem Sayuri bylo jí třináct let a dnes poprvé se směla dotknout hranice světa, kam vstupovaly jen ty nejvybranější – oiran.
Město potěšení
Čtvrť Jósivara nebyla obyčejným místem. Byla světem sama pro sebe – městem potěšení, zákonem odděleným od zbytku Eda, dnešního Tokia. Založena byla v 17. století jako státem kontrolovaná oblast, kde byly prostituce a erotické umění legální, ale přísně organizované. Muži z vyšších vrstev sem přicházeli nejen za tělesným uvolněním, ale za iluzí – že mohou být milováni, chápáni a hýčkáni, byť jen na pár hodin.
Jósivara měla vlastní pravidla, svůj jazyk, dokonce i svůj čas – dny tu plynuly podle rytmu luceren a vějířů, ne podle slunečního běhu. Byla to umělá zahrada touhy, kde vše mělo být krásné a pomíjivé. A právě v této iluzi se skrývala její síla.
Oiran: kněžky estetiky
Ve vrcholném období zde žilo více než 1 700 kurtizán, ale jen zlomek z nich dosáhl postavení oiran – vrcholného ideálu krásy, inteligence a kultury. Byly to ženy, které neprodávaly tělo, ale příběh. Ne jejich lůno, nýbrž jejich společnost byla tím, co se kupovalo. A nebylo to levné. Oiran byly v jistém smyslu kurátorkami snu – snu o ideální ženě, která zná dějiny, ovládá poezii a mlčí s větší výmluvností než jiná mluví.
Dostat se mezi oiran znamenalo roky výcviku. Mladé dívky, často prodané z chudých rodin, se učily hře na šamisen, malbě, tanci, kaligrafii i recitaci básní z éry Heian. Učily se rozpoznat úsměv, který něco skrývá, ticho, které svádí, pohled, který říká víc než slova.
Sayuri si poprvé zkoušela obléci formální kimono o váze několika kilogramů. Na zádech jí stál výšivkou drak – symbol síly, ale i smrti. Starší oiran, kterou nazývala Sestra, jí šeptala do ucha pravidla, která nesměla nikdy porušit: mluv pomalu, nikdy nezačínej téma, neodhaluj hrdlo dřív, než ti to dovolí pohled.
Tělo jako chrám, ne tržiště
Na rozdíl od běžných prostitutek – zvaných yūjo – nebyla oiran dostupná pro každého. Jejich cena byla astronomická a výběr klienta byl jejich výsadou. Milenec musel podstoupit dlouhý rituál dvoření: poslat dary, poezii, docházet několik večerů bez nároku na intimitu. Teprve poté mohla oiran „sestoupit“ – vždy obklopená průvodem, pomalu, s hlavou vztyčenou, v kimonech vrstvených jako tajemství – a být s ním o samotě.
Byla to sexualita oddálená, vyzdvižená do říše umění. Pohlavní styk, pokud k němu došlo, byl jen poslední notou ve skladbě, která trvala celé dny. A často vůbec nedošlo k ničemu fyzickému – stačilo, že muž seděl u jejích nohou a slyšel její hlas.
Noc v Jósivaře byla symfonií detailů. Čaj podávaný v přesně vyleštěné misce. Vůně yuzu v nočním větru. Básně, které se neříkaly nahlas, ale psaly štětcem na svitek hedvábí, jenž se předával jako úsměv – napůl stínem, napůl slibem.
Zlatý věk, pomalý pád
Na přelomu 18. a 19. století zažívala Jósivara svůj zenit. Byla inspirací pro dřevoryty ukijo-e, básníky i politiky, kteří si v její přítomnosti odkládali masky moci. Oiran byly módními ikonami – určovaly, jaké vzory se budou nosit, jaké květiny jsou v sezóně, jaká slova jsou žádoucí vyslovit.
Pak však přišla modernizace, otevření Japonska Západu a pád společenských struktur. S příchodem éry Meidži začal svět Jósivary blednout. Zákony se zpřísňovaly, veřejná morálka se měnila. Oiran pomalu mizely – nahrazeny gejšami, které byly více hudebnicemi a společnicemi než kurtizánami. Poslední skutečná oiran, Kimiyo Tanaka, odešla do ústraní během druhé světové války.
A Sayuri? Zůstala v Jósivaře až do požáru, který čtvrť zničil v roce 1913. Zemřela jako postarší žena, ale stále nosila ve svých rukou dotyk hedvábí, který nikdy nezmizel. Nikdy se neprovdala, nikdy neopustila svět čaje a mlhy. Večer, než zavřela oči, si vždy šeptala jednu starou báseň:
„Zvedám lucernu v mlze,
jeho stín tančí se světlem.
Kdo řekl, že touha má tvar?“
Seznam použité literatury:
1. DALBY, Liza. Geisha. Berkeley: University of California Press, 2000. ISBN 9780520226529.
2. SEIGLE, Cecilia Segawa. Yoshiwara: The Glittering World of the Japanese Courtesan [online]. Honolulu: University of Hawaii Press, 1993 [cit. 2025-05-15]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctt6wqzq7
