Článek
Bylo to ráno jako každé jiné. Tenký pramen světla pronikl skrz prasklinu v dřevěné okenici. Šestiletý Thomas se probral z neklidného spánku – ne v peřinách, ale na slámě v koutě dělnické ubytovny. Jeho malé tělo bolelo ještě dřív, než se vůbec pohnul. Věděl, že má jen pár minut. Pokud přijde pozdě k tovární bráně, nečeká ho jídlo, ale rákoska. Takhle začínal den tisíců dětí, ve strachu. Ve věku, kdy jiné ještě drží matku za ruku.
Pod zemí
Britské doly byly peklem pro každého – a tím spíš pro dítě. Děti zde tvořily až 15 % pracovní síly. Nejmladší z nich, tzv. trappers, měly na starosti větrací dveře. Seděly celé hodiny v naprosté tmě, bez světla, bez pohybu, s úkolem otevřít nebo zavřít dveře, když zaslechly kroky. Samy. Celý den.
Starší děti – často mezi osmi a dvanácti lety – táhly vozíky s uhlím, přivázané k tělu řetězem. Nazývali je hurriers a putters. Dívky i chlapci se plazili po čtyřech úzkými chodbami, často po kolena v bahně nebo vodě, dýchali uhelný prach, kašlali, ale neodvažovali se přestat. V roce 1842, když Komise pro práci v dolech publikovala své zjištění, bylo zaznamenáno, že děti pracovaly 12 až 14 hodin denně, někdy i déle.
Výpovědi byly šokující: „Někdy nás bijí, když nepracujeme dost rychle. Ale nemůžeme – nemáme sílu.“ Děti trpěly znetvořením páteře, zakrnělým růstem, trvalými respiračními nemocemi. Dětské hroby v hornických vesnicích nebyly výjimkou, ale pravidlem.
Ve stínu strojů
V textilních továrnách byla situace neméně krutá. Bavlnářský průmysl zažíval boom – v roce 1835 zaměstnával 69 000 dětských dělníků pouze v Anglii a Walesu. Děti byly ideální: malé, obratné, levné. Jejich ruce snadno dosáhly mezi písty a vřeteny.
V jednom z popisovaných případů – dvanáctiletá Sarah přišla o ruku, když jí bavlněné vlákno zachytilo rukáv a vtáhlo končetinu mezi soukolí. Takové nehody byly časté. Mnoho dětí mělo zmrzačené končetiny, utržené prsty, nebo byly oslepeny od prachu a chemikálií používaných k bělení.
Šestnáctihodinové směny byly běžné. Spánek se stal luxusem, vzdělání neexistovalo. Pokud dítě usnulo, bylo polité studenou vodou nebo bito. Některé továrny si dokonce stavěly tzv. sleeping boxes, malé místnosti, kam byly děti na hodinu „uloženy“ jako do skladu – ne kvůli odpočinku, ale aby nezdržovaly výrobu svým kolapsem.
Těla, která mluvila i po smrti
Objev hromadného pohřebiště v Fewstonu na severu Anglie v roce 2021 otřásl akademickým světem. Vědci zde nalezli ostatky více než 150 dětí ve věku 8–20 let. Analýzy ukázaly výrazné známky křivice, podvýživy, těžké fyzické práce. Jednalo se o tzv. pauper apprentices – děti z londýnských chudobinců, které byly posílány stovky kilometrů na sever „učit se řemeslu“. Ve skutečnosti byly levnou, smluvně drženou pracovní silou, odkázanou zcela na milost zaměstnavatele.
Zemřely mladé, daleko od domova. Jejich příběhy se dostaly na povrch až o dvě století později, když archeologové rozpoznali v jejich kostech stopy nelidské práce.
Voda, která přinesla smrt – a změnu
Letní bouřku roku 1838 si většina lidí nezapamatovala. Ale v obci Silkstone, v dole Huskar, se stala legendou. Přívalový déšť zaplavil šachtu, ve které pracovaly desítky dětí. Dveře byly zablokované. Ve tmě, v panice, se pokoušely uniknout – ale voda je pohltila. Sedmadvacet mrtvých. Nejmladšímu bylo sedm.
Tato tragédie otřásla veřejností. Byla první jiskrou, která prolomila mlčení. Vznikla parlamentní vyšetřovací komise, jejíž výsledkem byl v roce 1842 tzv. Mines and Collieries Act, zákon zakazující práci dětí mladších deseti let v dolech. Ale i pak se zákon často obcházel. Byla to jen první bitva, ne vítězství.
Kromě zákona z roku 1842 následovaly další pokusy o regulaci dětské práce:
• Factory Act 1833: zakázal práci dětí mladších devíti let v textilním průmyslu; zaváděl max. pracovní dobu pro děti 48 hodin týdně.
• Ten Hours Act 1847: omezil pracovní dobu žen a dětí na 10 hodin denně.
• Education Act 1870: první krok k povinné školní docházce.
Ale i po jejich přijetí se v praxi často nedařilo dohledat jejich dodržování. Chudoba byla silnější než zákony.
Když se díváme zpět na tuto epochu, nesmíme ji vnímat jen jako odraz temné minulosti. Průmyslová revoluce dala světu mnohé – ale stála na ramenou těch, jejichž jména jsme dávno zapomněli. Dětí, které přišly o své ruce, své zdraví, svůj život – aby továrny mohly běžet rychleji.
Dnes žijeme ve světě, kde dětská práce stále existuje – jen se přesunula jinam. Do jiných dolů, jiných továren, jiných časových pásem.
Ztracené děti průmyslové revoluce nás učí, že žádná technologie, žádný pokrok, nestojí za mlčení. Nestojí za dětství zničené dřinou. A že historie – pokud ji nevyslechneme – má tendenci se opakovat.
Zdroje
1. Baker, Christopher. The Horrors of Child Labor in Dickens’ Time. Hartford Stage. Dostupné z: https://www.hartfordstage.org/stagenotes/acc15/child-labor
2. Cartwright, Mark. Child Labour in the British Industrial Revolution. World History Encyclopedia. Dostupné z: https://www.worldhistory.org/article/2216/child-labour-in-the-british-industrial-revolution/
3. The Guardian. Harrowing lives of children sent to work in English mills revealed in first study of kind. Dostupné z: https://www.theguardian.com/society/2023/may/17/harrowing-lives-of-children-sent-to-work-in-english-mills-revealed-in-first-study-of-kind
4. Grunge. The Messed Up History Of Old-Timey Child Labor. Dostupné z: https://www.grunge.com/260308/the-messed-up-history-of-old-timey-child-labor/
