Článek
Na začátku byla slova slibů. Lesklé brožury, moudré fráze kazatelů a úřednický úsměv. Vyprávěli jim pohádku o novém světě – o zemi, kde pomerančovníky kvetou po celý rok, kde slunce vychází jen pro vás a kde se z chudých stanou hrdí občané impéria. A pak ukázali na děti. A řekli: „Tyto pošleme. Oni budou ti vyvolení.“
Ale nečekal je ráj. Jen cizí země, chladné zdi, tvrdé ruce a mlčení, které nikdy nepřestalo. Mezi roky 1869 a 1970 odešlo z Británie více než 130 000 dětí – oficiálně v rámci „péče o opuštěné“, fakticky jako export lidského materiálu. Sirotků, nemanželských dětí, děti chudých matek, dětí „morálně vadných“, dětí příliš hlučných, příliš osamělých nebo jednoduše příliš chudých.
První transport vyplul do Kanady. Loď jménem SS Hibernian odnesla první skupinu 100 dětí v roce 1869. Stály na palubě, hleděly do mlhy, v ruce měly kufřík, v duši otazník. Přišlo ještě mnoho lodí. Jejich seznam dnes vypadá jako námořní rejstřík ztracených duší.
Za vším stála kombinace ideologie a účelového cynismu. Británie chtěla řešit vlastní bídu. Londýnské ulice plné dětí bez domova byly trnem v oku společnosti, která si zakládala na pořádku. Současně kolonie – Kanada, Austrálie, Jižní Afrika, Nový Zéland – volaly po pracovní síle, po „bílém osídlení“, po křesťanské morálce a levné poslušnosti. Děti se staly mostem. I obětí.
U kolébky tohoto projektu stály charitativní organizace, církve i stát. Nejznámější byl Dr. Thomas Barnardo, který svou vizi – i když možná s dobrými úmysly – spojil s brutalitou systému. Přidali se Řád křesťanských bratří, Katolická církev, Anglikánská misie, a další. Formulář. Razítko. Cesta přes oceán.
Děti často netušily, že už se nikdy nevrátí. Říkalo se jim, že rodiče zemřeli. Často to byla lež. Matky je hledaly, někdy celý život. Ale stát měl jiný názor – svobodná matka? Nevhodná. Chudá rodina? Neschopná. Některé děti byly odebrány i bez souhlasu rodiny, nebo na základě hrozby: „Podepiš, nebo ti dítě vezmeme stejně.“
Cesta přes oceán trvala týdny. Děti byly často nemocné, hladové, bez jakékoli psychické podpory. Bez rodiny, někdy bez sourozenců. Po přistání je rozdělovali podle pohlaví a věku. Často bez vysvětlení. Mladší děti končily v sirotčincích, starší byly posílány přímo na farmy. V Kanadě, kde bylo přes 80 000 dětí z tohoto programu, byly přidělovány jednotlivým farmářům. Za práci nedostávaly plat, jen jídlo a střechu nad hlavou – pokud měly štěstí.
V Austrálii byly umisťovány do zařízení, která dnes budí hrůzu i v názvu: Bindoon, Clontarf, Castledare, řízené řádem křesťanských bratří (Christian Brothers). Budovy, které děti pomáhaly stavět vlastníma rukama, se staly jejich vězením. V mnoha případech byly vystaveny týrání, znásilnění, psychickému i fyzickému násilí.
Nikdo se jich nezastal. Když se pokusily mluvit, nikdo je neposlouchal. Některé byly převezeny jinam, jiné potrestány. Britská i australská vláda dostávaly varovné zprávy, ale převládla logika mlčení. Nikdo nechtěl skandál. Děti byly čísla. Děti byly statistika. Děti byly příliš daleko.
V Jižní Africe i na Novém Zélandu probíhaly podobné přesuny, i když v menším měřítku. I tam byly děti využívány k práci. I tam rostly v cizím domě, bez historie.
Dětství jim uteklo mezi prsty. Dospělost přišla bez kořenů. Mnozí z těch „migrantů“ se v dospělosti nedokázali začlenit. Trpěli depresemi, neschopností navazovat vztahy, závislostmi. A nejvíc – ztrátou identity. Věděli, že jim někdo vzal něco, co se nedá vrátit. Někteří z nich se pokusili najít rodiny. Zjistili, že matka nikdy nezapomněla. Že žila s vinou. Ale i s lží, kterou jí stát naservíroval.
První veřejné přiznání přišlo až v 80. letech 20. století. Vznikaly paměti, skupiny přeživších. Slovo se stávalo hlasem. A hněv se konečně nesl éterem. V roce 1998 se omluvil australský premiér John Howard, v roce 2010 pak britský premiér Gordon Brown. Přiznal selhání. Přiznal zločin.
Ale to už bylo pozdě. Většina z těch dětí byla stará. Někteří byli mrtví. Jiní už nevěřili. Na omluvě bylo cosi dutého. Nevrátila jim matčinu dlaň. Nevrátila jim rodný jazyk. Nevrátila jim sen.
Dnes zůstávají archivy. Černobílé fotografie. Papíry se jmény, která nikdo nezná. A tváře, které kdysi hleděly z paluby lodí jako Oronsay, Empire Brent nebo Hibernian. Někde mezi nimi je malý kluk, který nesnášel rybí tuk. Holčička, která zpívala potichu. A třináctiletý, který naposledy držel ruku své matky u ocelového zábradlí v Southamptonu.
Zůstává ticho. A otázka: Jak se mohlo stát, že nikdo nechtěl poslouchat děti, které nikdo nechtěl?
Použité zdroje:
1. Child Migrants Trust. Our history. Dostupné z: https://www.childmigrantstrust.org/about-our_history
2. Library and Archives Canada. Home Children, 1869-1932. Dostupné z: https://www.bac-lac.gc.ca/eng/discover/immigration/immigration-records/home-children-1869-1930/Pages/home-children.aspx
3. State Library Victoria. Adoption and Forgotten Australians: Child migrants. Dostupné z: https://guides.slv.vic.gov.au/adoption/childmigrants
4. UK Government. Payment scheme for former British child migrants: guidelines. Dostupné z: https://www.gov.uk/government/publications/payment-scheme-for-former-british-child-migrants-guidelines/payment-scheme-for-former-british-child-migrants-guidelines
