Článek
Zazvoní zvonek. Dveře se otevřou. Osmiletá Eva stiskne matčinu ruku. Holčička má copánky, pod očima kruhy. Nepláče. Už ne. Přede dveřmi stojí žena v bílém plášti. „Jen krátkodobé pozorování,“ říká. Matka kývne. Formuláře, podpisy, rychlé ujištění, že to není nic vážného.
Dveře se zavřou. A Eva zůstane sama. A začíná se ztrácet.
Za omšelými zdmi vily Sonnenstraße v rakouském Innsbrucku byla desítky let ukrytá instituce, která místo péče nabízela dětem systematické týrání. Od roku 1954 až do konce 80. let zde byly stovky dětí izolovány, ponižovány a podrobovány psychickému i fyzickému násilí. Dospělí tomu říkali „léčba“ a „pozorování“. Děti tomu říkaly „peklo“.
Eva: Pokusné dítě
První noc dostala pilulku. Bez vysvětlení. Sestra jen řekla, že jí to „pomůže být hodná“. Brzy se přidaly další léky – tišící, tlumící, měnící vědomí. Ve skutečnosti šlo o experiment s hormonem epifýzy – Epiphysanem – podávaným bez souhlasu rodičů. Eva přestala mluvit. Začala se pomočovat.
Za trest jí připevnili na pyžamo alarm, který spustil sirénu při sebemenší vlhkosti. Když se to stalo, vytáhli ji z postele, nahou postavili na chodbu a ostatní děti kolem ní musely projít. Celá se třásla, plakala. Nikdo ji neuklidnil. Byla to lekce.
Další noc skončila v izolační cele. Tmavá místnost. Žádná matrace. Žádné světlo. Jen strach. „To tě naučí,“ řekli.
Thomas: Elektrický trest
Thomas měl devět let, když ho úřady poslaly do Sonnenstraße. Otec odešel, matka byla hospitalizovaná. „Dočasné pozorování.“ Tak zněla diagnóza.
Zpočátku se snažil být statečný. Ale brzy pochopil pravidla: kdo mluví, nedostane najíst. Kdo se ptá, skončí na samotce. Jednoho večera se pomočil – ze strachu. Personál mu nasadil elektrický pás. Každý noční incident znamenal bolestivý elektrický výboj. Thomas přestal spát. Přestal se ptát. Naučil se mlčet. Ale bolest nezmizela.
Zapsali ho jako „emočně labilního“. Dali mu další léky. Více mlčel. Byl za to chválen.
Ingrid: Dívka, která ráda kreslila
Ingrid milovala kreslení. Když přišla do ústavu, přinesla si sešit a pastelky. Po týdnu jí je vzali. „Nepotřebuješ to.“ Když se začala ptát, kdy půjde domů, odvedli ji do reflexní místnosti – temné izolace bez času, beze světla. První den počítala sekundy. Druhý den ztratila pojem. Třetí den zkoušela zadržet dech, jen aby cítila, že existuje.
Po pěti dnech jí sdělili, že „vykazuje známky psychotických symptomů“. Zvýšili dávku neuroleptik. Ingrid se stáhla do sebe. Přestala jíst. Přestala se bránit.
Petra: Špatně se chovala
Petře bylo sedm. Ve škole byla neposlušná. Sirotek, který občas křičel ze spaní. Do Sonnenstraße ji poslali „na pozorování chování“. První týdny strávila v pokoji bez oken. Každý den musela opakovat, že je „špatná“, že „ubližuje ostatním“, že si zaslouží trest.
Jednou se zasmála – nahlas, neočekávaně. Byla okamžitě odvedena. Umyli ji ledovou vodou, přivázali k posteli. Tři dny jí nebylo dovoleno vstát. Když se počůrala, nikdo to neuklidil. Přišel výprask. Lékařka si zapsala: „Vzdorovitá, vývojově narušená. Nutné přísné hranice.“
Lékařka bez slitování
Za tím vším stála doktorka Maria Nowak-Vogl – rakouská dětská psychiatrička s tragickým odkazem. Její metody vycházely z nacistické ideologie – dítě jako objekt. Narušené chování nebyla výzva k pochopení, ale problém k odstranění.
Pod jejím vedením se Sonnenstraße změnila v psychiatrickou laboratoř, kde děti neměly práva, hlas ani únik. Disciplinace byla léčbou. Trest prostředkem. Strach nástrojem poslušnosti.
Mlčení trvalo desetiletí
Ústav byl uzavřen v roce 1987. Ale léta po jeho zavření přeživší naráželi na mlčení. Spisy mizely, lékaři popírali. Úřady mlčely. Těla dětí nesla jizvy – ale společnost nechtěla slyšet jejich slova.
Až v roce 2022 vyšla najevo celá pravda. Nezávislá komise zveřejnila závěrečnou zprávu: děti ve vile Sonnenstraße byly obětí systematického týrání, neschválených experimentů, trestů, deprivace a psychického zneužívání.
Dnes vila stále stojí. Vyčištěná, tichá. Okna se lesknou, omítka je nová. Ale paměť zůstává. V každé místnosti, kde někdo plakal, kde se někdo třásl, kde někdo prosil, aby už to skončilo.
Je to místo, kde se ticho stalo zbraní. Kde děti nebyly léčeny – ale lámány.
A dodnes se ptají: Kdo jim to dovolil udělat? Kde byli ti, kteří je měli chránit?
Použité zdroje:
1. Talbot, M. (2023). Behind a Locked Door. The New Yorker. Dostupné z: https://www.newyorker.com/magazine/2023/10/02/the-villa-where-doctors-experimented-on-children
2. Wikipedia contributors. (2024). Maria Nowak-Vogl. Wikipedia. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Nowak-Vogl
3. Fischer, H. (2024). Dr. Maria Nowak-Vogl and the Innsbruck Child Observation Station. Hektoen International. Dostupné z: https://hekint.org/2024/03/21/dr-maria-nowak-vogl-and-the-innsbruck-child-observation-station/
4. Wikipedia contributors. (2025). Epiphysan. Wikipedia. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Epiphysan
