Článek
Představte si, že jste v roce 1820 a právě jste byli hospitalizováni kvůli podivnému chování – možná jste jen příliš emotivní, melancholičtí, nebo vás někdo označil za „hysterické“. Očekáváte péči a porozumění, ale místo toho se ocitáte v rukou lékařů, kteří vás s naprostou vážností posadí do křesla zavěšeného na laně… a začnou vás zběsile otáčet.
Vítejte ve světě léčebných metod 18. a 19. století, kde se hranice mezi lékařskou vědou a mučením často stíraly. Tehdejší odborníci sice toužili po pokroku v psychiatrii, ale jejich metody byly natolik drastické, že bychom je dnes považovali za scény z hororu. Pojďme se ponořit do fascinujících, byť děsivých praktik, které se používaly k „nápravě“ duševních onemocnění.
Rotující křeslo: Když se léčba točí kolem vás
Představte si, že jste pacientem v 19. století. Lékaři vás usadí do křesla zavěšeného na laně, pevně vás připoutají a pak – zatáhnou za lano. Křeslo se začne otáčet, nejprve pomalu, pak stále rychleji. Hlava se vám motá, žaludek se bouří, okolní svět se rozplývá v závrati. Tělo se zmítá, ale pásy vás drží pevně. Křik pacientů, kteří proceduru podstoupili před vámi, ještě doznívá v chodbách ústavu.
Doktor Benjamin Rush, který tuto metodu propagoval, věřil, že rotace zlepší prokrvení mozku a obnoví duševní rovnováhu. Ve skutečnosti však pacienti po proceduře trpěli nejen nevolností, ale často i ztrátou vědomí. Pokud omdleli, považovalo se to za úspěch – údajně se jejich mysl restartovala. Někteří dokonce utrpěli zranění při prudkém zastavení křesla, které mohlo vést k vykloubení ramen nebo pohmožděninám.
Lékaři si však účinnost této drastické metody interpretovali po svém. Pokud pacient po seanci jen apaticky zíral před sebe, znamenalo to, že léčba fungovala. Pokud byl příliš rozrušený? Potřeboval další dávku rotace. Dnes víme, že takové extrémní smyslové zásahy mohly pacientům způsobit vážné neurologické a psychické problémy. Přesto byla metoda považována za pokrokovou a využívána ještě dlouho poté, co se začaly objevovat pochybnosti o její účinnosti. Rotující křeslo je ukázkovým příkladem toho, jak může medicína v honbě za léčbou neúmyslně prohloubit utrpení těch, kterým měla pomoci.
Hydroterapie: Mezi studenou sprchou a ledovým peklem
Voda léčí – ale jen když ji používáte správně. Bohužel, lékaři 19. století tento koncept zřejmě nepochopili. Hydroterapie v psychiatrických ústavech nebyla jemnou léčebnou metodou, ale spíše nástrojem brutální disciplíny. Studená voda měla pacienty buď uklidnit, nebo stimulovat, ale ve skutečnosti často způsobovala šok, podchlazení a někdy i smrt.
Pokud byl pacient příliš neklidný, čekala ho „uklidňující koupel“. Představte si, že vás pevně svážou a ponoří do dřevěné kádě naplněné ledovou vodou. Prvních pár sekund je to šok, dech se vám zadrhne v hrdle, srdce zběsile buší. Pak ale přijde skutečná hrůza – nikdo vás nevytáhne. Místo toho vás nechají v té ledové pasti celé hodiny, zatímco vaše tělo postupně slábne. Pokud jste se bránili, někdy vás dokonce přikryli dřevěným víkem, aby vám zabránili v úniku.
Naopak pacienti, kteří byli příliš apatičtí nebo „líní“, podstupovali „stimulační sprchu“. To znamenalo, že vás postavili pod vysoký dřevěný rám, ze kterého na vás nepřetržitě padal proud ledové vody. Představte si, že stojíte pod tímto krutým vodopádem, voda vám bičuje kůži, zatímco vy zoufale lapáte po dechu. Minuty se vlečou jako hodiny a vaše tělo se třese nekontrolovatelnou zimnicí.
Neexistovalo žádné bezpečné slovo, žádná možnost úniku. Procedury mohly trvat od několika minut až po několik hodin, v závislosti na „potřebě léčby“. Pokud pacient po této terapii přestal křičet nebo se bránit, bylo to považováno za důkaz účinnosti. Že za tím mohl být šok nebo úplné zhroucení vůle? To už lékaři neřešili.
Následky byly katastrofální. Mnoho pacientů po těchto procedurách onemocnělo zápalem plic, jiní skončili s trvalými zdravotními problémy. Někteří jednoduše nevydrželi – jejich tělo podchlazení podlehlo. Přesto se hydroterapie používala desítky let a lékaři ji považovali za zázračnou metodu. Její hrůzy nám dnes připomínají, jak kruté mohou být lékařské experimenty, když se místo porozumění pacientům zaměří jen na jejich poslušnost.
Pouštění žilou: Krev pryč, problém pryč?
Po staletí panovalo přesvědčení, že krev v těle může být nositelem nemocí, a pokud ji člověk „znečistí“, musí být odstraněna. Ve středověku se tímto způsobem léčilo téměř vše – horečka, bolesti hlavy, dokonce i mor. Bohužel, tato praktika přetrvala i v novověké psychiatrii, kde se duševní poruchy považovaly za důsledek špatné rovnováhy tělních tekutin. Řešení? Pouštění žilou nebo přikládání pijavic.
Pacienti, často proti své vůli, byli usazeni nebo připoutáni k lůžku, zatímco lékař vytáhl ostrý skalpel a pečlivě nařízl žílu na paži nebo krku. Krev začala vytékat do kovové misky – čím více, tím lépe. Věřilo se, že takto unikají nejen „zkažené“ tekutiny, ale i samotné duševní trápení. U některých pacientů se pouštění žilou provádělo pravidelně, dokud nebyli tak zesláblí, že sotva stáli na nohou.
Ti, kdo měli „příliš mnoho krve“, byli často ošetřeni i pijavicemi. Lékař jim je přiložil na spánky, hruď nebo dokonce oční víčka, kde se tyto slizké, kroucené potvory přisály a začaly sát krev. Pacienti při tom mnohdy trpěli bolestí, ale pokud křičeli nebo se bránili, znamenalo to jen jediné – že léčba musí pokračovat.
Výsledky byly katastrofální. Nejenže pacienti zůstávali psychicky nemocní, ale nyní byli i fyzicky vyčerpaní, bledí a zranitelní vůči infekcím. Mnozí z nich upadali do hluboké letargie, což bylo lékaři interpretováno jako známka „úspěšné léčby“ – pacient byl konečně klidný! Jenže pravda byla prostší – byli na pokraji smrti.
Pokud měli štěstí, přežili. Pokud ne, jejich smrt se přičítala „závažnosti jejich duševní poruchy“, nikoliv tomu, že jim lékaři vysáli poslední zbytky života. I přes to všechno byla tato praxe považována za zcela legitimní léčebnou metodu až do 19. století. Dnes už víme, že pouštění žilou bylo nejen neúčinné, ale ve většině případů i smrtelně nebezpečné. Bohužel, pacienti v té době neměli jinou možnost, než slepě důvěřovat svým lékařům – a modlit se, že jejich „léčba“ nepovede k rychlé a bolestivé smrti.
Utahovací kazajky a temné kobky
Jestliže se pacient příliš vzpouzel nebo vykazoval známky „extrémní“ poruchy, existovalo jednoduché řešení – svěrací kazajka a izolační cela. Kazajky, pevně utažené kolem těla, měly zabránit pacientovi v sebepoškození, ale realita byla jiná. Dlouhodobé upoutání vedlo ke svalové atrofii, vředům a obrovskému psychickému utrpení. Omezení pohybu nepřinášelo klid, nýbrž stupňovalo frustraci a zoufalství.
Někteří pacienti byli ponecháni v těchto kazajkách celé dny, týdny nebo dokonce měsíce. Jejich těla slábla, zatímco jejich mysl upadala do temnoty. Nemohli se bránit ani vyjádřit svůj odpor. Jiní byli umisťováni do temných, studených kobek bez přístupu k jídlu a vodě, kde byli ponecháni svému osudu. Tyto cely se stávaly místem pomalého fyzického i psychického rozkladu. Hlad, žízeň a chlad způsobovaly vyčerpání, zatímco naprostá samota vedla k halucinacím a duševnímu zhroucení.
Lékaři věřili, že izolace pacienta od vnějšího světa může pomoci „vyčistit jeho mysl“. Ve skutečnosti však tento způsob léčby vedl pouze k degradaci lidské bytosti. Místo uzdravení přinášel strach a utrpení. Pacienti se stávali stíny sebe samých, jejich vůle byla zlomena a jejich osobnost nenávratně poškozena. Bezmocní a zapomenutí, bez naděje na záchranu, přežívali v podmínkách, které by bylo těžké přisoudit i těm nejhorším zločincům.
Dnes se naštěstí psychiatrie nachází v úplně jiném bodě vývoje. Máme pokročilé terapie, léky a přístup k duševnímu zdraví je nesrovnatelně humánnější. Přesto je důležité si připomínat historii, abychom se z ní mohli poučit.
A tak až si příště stěžujete na čekací dobu u terapeuta, vzpomeňte si na rotující křeslo a ledovou koupel. A možná vám to čekání přijde o něco snesitelnější.
Seznam zdrojů:
1. Leonard Jr., E. C. 2004. Did some 18th and 19th century treatments for mental disorders act on the brain? Medical Hypotheses. [cit. 06.03.2025]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/14962630/
2. Talkspace. The History of Inhumane Mental Health Treatments. [cit. 04.03.2025]. Dostupné z: https://www.talkspace.com/blog/history-inhumane-mental-health-treatments/
3. FHE Health. How Did They Treat Mental Health in Previous Centuries? [cit. 06.03.2025]. Dostupné z: https://fherehab.com/learning/treat-mental-health-centuries
4. CSP Global. A History of Mental Illness Treatment. [cit. 05.03.2025]. Dostupné z: https://online.csp.edu/resources/article/history-of-mental-illness-treatment/
