Článek
Je říjen 1858. Mlha visí nad Vltavou a dlažba Nového Města je lesklá po nočním dešti. Třiadvacetiletá Barbora, služka z domu v Celetné ulici, stojí před budovou u svatého Apolináře. Šátek si stáhla hluboko do čela. V náručí drží dítě zabalené do tenké přikrývky.
Porodila před týdnem.
Otec dítěte, ženatý obchodní příručí, ji po oznámení těhotenství propustil. Paní domu jí dala jasně najevo, že s dítětem pod její střechou nezůstane. V 19. století je nemanželské dítě obrovské stigma. A tíhu nese především žena.
Vstoupí dovnitř.
Úředník zapíše datum: 12. října 1858. Dívka je přijata jako nalezenec, ačkoliv ji matka osobně přinesla. Dostane jméno Marie. Příjmení ústavní. Váha nízká. Lékař připojí stručnou poznámku: slabá konstituce.
Dne 24. října 1858 je v matrice zapsáno: zemřela na zápal plic.
Barbora se nikdy nedozví, že její dcera žila pouhých dvanáct dní od přijetí.
A nebyla výjimkou.
Ústav, který měl zachraňovat
Pražský nalezinec u Apolináře vznikl s ambicí chránit ty nejzranitelnější. Reformy konce 18. století, inspirované osvícenským myšlením, měly zabránit vraždám novorozenců a dát ženám možnost anonymního porodu. Stát tím přebíral odpovědnost za děti, které by jinak končily v řece, na smetištích nebo odložené u kostelních zdí.
Myšlenka byla pokroková. Realita 19. století však byla nemilosrdná.
Praha rostla. Industrializace přitahovala tisíce mladých žen z venkova. Sloužily, pracovaly v továrnách, žily bez zázemí. Pokud otěhotněly, zůstávaly samy. A nalezinec byl často jedinou možností.
Počet přijatých dětí prudce narůstal. V některých letech šlo o tisíce novorozenců. Například roku 1892 přesáhl počet přijatých 2500.
Jenže kapacita budova měla své limity.
Kolébky stály v nekonečných řadách. Personál byl přetížený. Kojné pečovaly o několik dětí najednou. Individuální péče se měnila v pouhé přežívání.
A právě v takových podmínkách se rodila statistika, která dodnes mrazí.
Zemská porodnice u Apolináře
Rok 1858: když sedm z deseti dětí zemřelo
Otevřete matriky z roku 1858.
Zápisy působí monotónně. Dokud nezačnete vnímat data.
Chlapec přijatý 14. března. Zemřel 19. března.
Dívka přijatá 2. dubna. Zemřela 10. dubna.
Další dítě přijaté 21. dubna. Zemřelo 27. dubna.
Dny. Někdy týdny.
Rok 1858 se stal temným mezníkem. Epidemie střevních onemocnění, přeplněnost a nedostatečné hygienické podmínky vytvořily smrtící kombinaci. Dobové zprávy hovoří jasně: většina nově přijatých dětí nepřežila.
Úmrtnost dosahovala až 70 procent.
To znamená, že sedm z deseti dětí zemřelo dříve, než oslavilo první rok života.
Ústav, který měl chránit, se tak pro mnohé stal poslední zastávkou.
Anna, devatenáct dní života
Matrika z roku 1872 vypráví další příběh.
Anna. Přijata 9. února.
Poznámka: svobodná matka, služka. Nízká váha, nedonošená.
Dne 28. února je připsáno: zemřela na zánět plic.
Devatenáct dní.
Ve stejném roce je zaznamenán chlapec s diagnózou vrozené syfilis. Přijat 11. ledna, zemřel 3. února. Nemoc, která byla tehdy rozšířená a prakticky neléčitelná, znamenala pro novorozence téměř jistý rozsudek smrti.
Matriky jsou plné podobných osudů.
Slabost od narození.
Křeče.
Průjmy.
Zápaly plic.
Stručné, chladné zápisy. A právě v té strohosti se skrývá jejich tíha.
Nemoc, které nešlo uniknout
Podmínky v nalezinci odpovídaly limitům své doby. Právě ty byly fatální.
Antiseptika se začala prosazovat až v poslední třetině století. Bakteriologie byla v plenkách. Antibiotika neexistovala.
Infekce, která by dnes byla banalitou, mohla znamenat smrt.
Kojné pečovaly o více dětí současně. Pokud onemocněly, ohroženy byly všechny. Nedostatek mateřského mléka vedl k používání náhražek, často kontaminovaných.
Přeplněné sály. Nedostatečné větrání. Sdílené lůžkoviny.
Stačila jedna nákaza a šířila se jako tichý rozsudek.
Naděje na venkově
Úřady si uvědomovaly, že dlouhodobý pobyt v ústavu je nebezpečný. Děti proto byly co nejdříve svěřovány venkovským pěstounkám.
Ty dostávaly příspěvek za péči.
Ani tato cesta však nebyla jistotou. Kontroly byly sporadické. Některé ženy přijímaly více dětí, než dokázaly zvládnout.
Dítě opustilo Apolináře, ale osud jej dostihl jinde.
Zlepšení, které přišlo pozdě
Až závěr 19. století přinesl změnu.
Rozvoj bakteriologie, důslednější hygiena, dezinfekce nástrojů i prostor, lepší organizace péče a větší důraz na kojení postupně snížily úmrtnost.
Lékaři začali chápat, že čistota není formalita, ale otázka života.
Jenže generace dětí už tuto změnu nezažily.
Dějiny, které nejsou slavné
Dnes působí budova u Apolináře jako důstojná připomínka historie porodnictví. Nic nepřipomíná, že právě zde skončily tisíce krátkých životů.
V matrikách z let 1858, 1872 nebo 1883 zůstávají jejich jména.
Krátká existence sevřená mezi dvě data.
Někdy sedm dní.
Někdy deset.
Výjimečně déle.
Pražský nalezinec měl být ochranou před zoufalstvím. Měl zachraňovat děti i jejich matky.
V roce 1858 se však stal symbolem něčeho jiného.
Místem, kde sedm z deseti dětí nepřežilo svůj první rok.
A za každým číslem byl konkrétní život.
Dítě, které někdo držel v náručí.
Matka, která odcházela s nadějí.
Nadějí, která se příliš často nenaplnila.
Seznam použitých zdrojů:
1. Nálezinec jako rozsudek smrti pro většinu dětí. Až 98 % úmrtnost, NESPECHEJ.cz, 6. srpna 2023, dostupné z: https://www.nespechej.cz/clanky/nalezinec-rozsudek-smrti-20230806-1784.html.
2. Pražátka: V okolí Prahy vyrůstalo největší množství nemanželských a nechtěných dětí z celé země, Centrum.cz, dostupné z: https://www.centrum.cz/clanek/prazatka-v-okoli-prahy-vyrustalo-nejvetsi-mnozstvi-nemanzelskych-a-nechtenych-deti-z-cele-zeme-59066.
3. Nálezinec „U Apolináře“, Fakultní nemocnice Motol a Homolka, dostupné z: https://www.fnmotol.cz/o-nas/historie-a-soucasnost/nalezinec-u-apolinare/.
4. Budova zemského nalezince, Encyklopedie Prahy 2, dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/stavba/1422-budova-zemskeho-nalezince.
5. Prážátka z domu nalezenců, CzechIndustry.cz, dostupné z: https://www.casopisczechindustry.cz/products/prazatka-z-domu-nalezencu/.
