První motocykl: Roperův parní velociped jezdil už v roce 1869

Usednete na jízdní kolo, pod sedlem rozděláte oheň a počkáte, až se začne vařit voda. Potom otevřete přívod páry a místo nohou se o pohyb postará malý motor. Zní to jako nápad z fantastického románu, ale v druhé polovině 19. století se podobný stroj opravdu objevil v americkém Massachusetts.

Jeho konstruktérem byl Sylvester H. Roper. Svůj první parní velociped postavil přibližně v roce 1869, tedy téměř dvě desetiletí předtím, než Gottlieb Daimler představil svůj slavný Reitwagen se spalovacím motorem. Přesné datování Roperova prvního stroje není zcela jisté a dochovaný exemplář, který dnes uchovává Smithsonian Institution, bývá datován mezi lety 1869 až 1887. I tak jde o nejstarší známou konstrukci jednostopého motorového vozidla.

Kotel místo benzínového motoru

Sylvester Hayward Roper se narodil 24. listopadu 1823 v americkém státě New Hampshire. Technika ho přitahovala už od dětství. Ve dvanácti letech postavil malý parní stroj, aniž by předtím nějaký viděl. V dospělosti se živil jako mechanik a konstruktér. V roce 1854 se usadil v Roxbury nedaleko Bostonu.

Pára tehdy poháněla lokomotivy, lodě i tovární stroje. Roper se však zaměřil na něco mnohem menšího. Chtěl dostat parní pohon do vozidla, které by mohl ovládat jediný člověk. Jeho prvním pozoruhodným výsledkem byl parní velociped. V době, kdy se jízdní kola teprve prosazovala a jejich konstrukce měla k dnešním strojům daleko, přišel s představou, že člověk nemusí pohyb zajišťovat vlastní silou. Stačí usednout a nechat pracovat motor.

Roperův stroj měl dvě dřevěná kola o průměru přibližně 86 centimetrů. Jejich ráfky chránily železné obruče. Rám byl zhotoven z kovaného železa a mezi koly se nacházelo zařízení, které připomínalo zmenšený průmyslový parní kotel. Vzadu bylo umístěno hnací ústrojí, vpředu řídítka s dřevěnými rukojeťmi.

Základem pohonu byla sestava kotle a topeniště. Roper spaloval dřevěné uhlí, kterým zahříval vodu a vytvářel páru. Ta putovala do dvou malých válců umístěných po stranách rámu. Písty prostřednictvím ojnic roztáčely kliky na zadní ose, a tím poháněly zadní kolo. Nešlo tedy o jízdní kolo, ke kterému někdo dodatečně připevnil parní stroj. Celá konstrukce byla od počátku navržena jako samostatné samohybné vozidlo.

Zajímavě Roper vyřešil zásobování vodou. Nádrž se nacházela v prostoru sedla a voda se z ní pomocí ruční pumpy dostávala do kotle. Výfukovou páru odváděl do spodní části komína, kde pomáhala vytvářet tah potřebný pro spalování uhlí. Jezdec tak seděl přímo nad topeništěm, kotlem a zásobou horké vody. Při pohledu na dochovaný exemplář je zřejmé, že pohodlí nebylo hlavním konstrukčním požadavkem.

Jak se na něm jezdilo?

Roper musel vyřešit nejen samotný pohon, ale také jeho ovládání. Řídítka nesloužila pouze k zatáčení. Jejich otočením dopředu jezdec otevíral přívod páry a zvyšoval výkon motoru. Otočením dozadu aktivoval brzdu působící na přední kolo. Nohy spočívaly na opěrkách u přední vidlice. Jezdec nemusel šlapat, stačilo udržovat rovnováhu, řídit a regulovat přívod páry.

Příprava k jízdě však měla k jednoduchému otočení klíčkem daleko. Nejprve bylo nutné připravit palivo, zatopit pod kotlem a počkat, až voda vytvoří dostatečné množství páry. Teprve potom mohl stroj vyrazit. Během jízdy bylo navíc potřeba hlídat množství vody a správnou funkci kotle. Pokud se zásoba vody nebo uhlí vyčerpala, cesta skončila.

Problém představovaly také jízdní vlastnosti. Kola s železnými obručemi neposkytovala příliš pohodlnou jízdu a tehdejší cesty byly často plné nerovností. K tomu se přidávala hmotnost kotle a motoru. Roper se pokusil otřesy zmírnit zavěšením kotle na pružinový mechanismus, ani ten však nedokázal proměnit tvrdý velociped v pohodlný dopravní prostředek.

Přesto nešlo jen o technický experiment. Roper své parní stroje předváděl na veřejných akcích a cirkusových vystoupeních v Nové Anglii. Zajímal se také o rychlostní soutěže a porovnával výkon svých konstrukcí s koňmi. Chtěl ukázat, že samohybné vozidlo může být rychlejší než tradiční způsob dopravy.

Jeho stroje ovšem budily pozornost i rozpaky. Hlučný velociped s rozpáleným kotlem nebyl na ulicích běžným úkazem a jeho provoz vyvolával konflikty s veřejností i policií. Roper byl několikrát zatčen, přesto se nakonec ukázalo, že jízda jeho vozidla žádný zákon neporušuje.

Druhý motocykl dokázal jet 64 km/h

Roper se svého nápadu nikdy nevzdal. K parnímu motocyklu se vrátil v roce 1894, kdy už měl k dispozici mnohem modernější základ. Tentokrát použil závodní jízdní kolo Columbia s pneumatikami a původní konstrukci výrazně přepracoval.

Odstranil pedály, řetěz i některé další součásti. Na jejich místo umístil kotel a pohonnou jednotku. Výsledkem byl kompaktnější stroj, který se vzhledem podobal skutečnému motocyklu mnohem více než jeho předchůdce z šedesátých let.

Také technické řešení bylo propracovanější. Kotel měl obdélníkový tvar a obsahoval 84 žárových trubek. Zajímavostí je, že Roper při jejich výrobě využil brokovnicové hlavně. Celé zařízení bylo obaleno mahagonovým dřevem a azbestovou izolací.

Nový motocykl vážil přibližně 68 kilogramů a jeho maximální rychlost dosahovala zhruba 64 km/h. Zásoba uhlí vystačila přibližně na sedm mil, tedy jedenáct kilometrů. Na stroj poháněný párou šlo o pozoruhodné parametry.

Roper navíc získal podporu společnosti Pope Manufacturing Company, výrobce jízdních kol Columbia. Jeho motocykl měl sloužit jako předjezdec při cyklistických závodech. Měl udávat tempo závodníkům a zároveň předvádět možnosti moderního pohonu.

Poslední jízda sedmdesátiletého vynálezce

Dne 1. června 1896 přijel Roper se svým druhým parním motocyklem na cyklistickou dráhu Charles River Park v Cambridge ve státě Massachusetts. Bylo mu 72 let a svůj stroj chtěl znovu předvést v rychlostní jízdě.

Dráha měřila přibližně třetinu míle a její zatáčky představovaly při vysoké rychlosti značnou výzvu. Několik cyklistů, kteří zde trénovali, se pokusilo držet s Roperem krok. Vynálezce se rozjel a brzy ukázal, že jeho parní motocykl je zdatným soupeřem. Jednu míli zvládl za dvě minuty a 1,4 sekundy, což odpovídalo průměrné rychlosti přibližně 47,6 km/h.

Potom však přišla nehoda. Na zadním úseku dráhy si přihlížející všimli, že se motocykl začíná nebezpečně viklat. Přední kolo se rozkymácelo, stroj náhle vybočil z dráhy a skončil v písku. Roper zůstal nehybně ležet pod převráceným motocyklem.

Když k němu lidé přiběhli, zjistili, že je mrtvý. Na jeho těle se přitom nacházelo pouze drobné poranění na spánku. Lékař přivolaný na místo se domníval, že Roper zemřel ještě předtím, než motocykl opustil dráhu. Pozdější vyšetřování přisoudilo jeho smrt srdečnímu selhání souvisejícímu s pokročilou aterosklerózou.

Pára prohrála s benzínem

Sylvester H. Roper se nedožil masového rozšíření automobilů ani motocyklů. Zemřel v době, kdy se spalovací motory teprve začínaly prosazovat a jejich konstrukce měla před sebou ještě dlouhý vývoj.

Parní pohon měl své nevýhody: vyžadoval vodu, palivo a čas na přípravu. Benzínový motor naproti tomu nabízel jednodušší uvedení do provozu a postupně také lepší poměr výkonu, hmotnosti a dojezdu. Roperovy konstrukce proto zůstaly technickou kuriozitou.

Přesto jeho práce ukázala, že jízdní kolo nemusí být poháněno pouze lidskou silou. Zatímco ostatní ještě šlapali do pedálů, on už seděl na motocyklu s motorem.

Seznam použitých zdrojů:

1. GIRDLER, Allan. First Fired, First Forgotten. Cycle World [online]. 1. 2. 1998. Dostupné z: https://magazine.cycleworld.com/article/1998/2/1/first-fired-first-forgotten

2. NATIONAL BOARD OF BOILER AND PRESSURE VESSEL INSPECTORS. Born to Be Wild: Sylvester Roper, Inventor of the First Motorcycle. National Board Bulletin, Fall 2007, vol. 62, č. 3, s. 18–25 [online]. Dostupné z: https://www.nationalboard.org/SiteDocuments/Bulletins/FA07.pdf

3. WIKIPEDIA. Roper steam velocipede [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Roper_steam_velocipede