Článek
Na podzim roku 1944 už bylo většině německých velitelů jasné, že válka směřuje k porážce. Spojenecká vojska po vylodění v Normandii postupovala Francií, Rudá armáda se blížila k německým hranicím a nad městy Třetí říše se každou noc objevovaly svazy bombardérů. Německo stále disponovalo obrovskou armádou, ale jeho možnosti se rychle zmenšovaly. Chyběly suroviny i pohonné hmoty.
Právě v takové situaci se vedení nacistického Německa stále více obracelo k novým technologiím. Vznikaly rakety V1 a V2, proudové stíhačky Messerschmitt Me 262, experimentální tanky i neobvyklé námořní projekty. Naděje, že některá z těchto zbraní dokáže zvrátit průběh války, byla přehnaná, přesto se do jejich vývoje investovalo obrovské úsilí.
Mezi všemi těmito projekty však jeden vyčníval. Nešlo o letadlo ani raketu. Byl to stroj, který měl spojovat vlastnosti ponorky a pásového vozidla. Konstruktéři jej pojmenovali Seeteufel, tedy Mořský ďábel.
Myšlenka byla na svou dobu opravdu zajímavá. Stroj se měl pod hladinou přiblížit k nepřátelskému pobřeží, vynořit se, vyjet na pláž a pokračovat po souši. V době, kdy většina armád řešila problémy s klasickými obojživelnými vozidly, představoval podobný koncept něco mimořádně odvážného.
Kriegsmarine hledá novou zbraň
Německé námořnictvo vstupovalo do války s velkými ambicemi. Ponorkové síly admirála Karla Dönitze měly přerušit zásobování Velké Británie a donutit ji ke kapitulaci. V prvních letech konfliktu skutečně patřily německé U Booty k nejobávanějším zbraním světa.
Situace se však postupně změnila. Spojenci zdokonalili sonary i letecký průzkum. Každý rok války znamenal pro německé ponorky větší ztráty. To, co bylo v roce 1941 smrtící zbraní, se o tři roky později stávalo stále méně účinným.
Kriegsmarine proto hledala nové cesty. Vznikl program malých a miniaturních ponorek určených k operacím v pobřežních vodách. Objevily se typy Biber, Molch, Hecht nebo Neger. Některé se dostaly do bojů, jiné se ukázaly jako technicky problematické. Všechny však spojovala jedna věc. Byly výsledkem snahy najít levnější a obtížněji odhalitelné alternativy ke klasickým ponorkám.
Seeteufel měl představovat další krok. Zatímco ostatní stroje zůstávaly omezené na pohyb ve vodě, Mořský ďábel měl překročit hranici mezi mořem a pevninou.
Německé „živé torpédo“ Neger při spouštění na vodu, červenec 1944.
Kříženec ponorky a tanku
Když byl dokončen první prototyp, musel působit jako zjevení.
Trup připomínal miniaturní ponorku, po jeho stranách se však nacházely pásy podobné těm, které používaly tanky. Výsledkem byl stroj, jaký neměl v žádném námořnictvu obdoby.
Seeteufel měřil přibližně 14 metrů a jeho výtlak dosahoval asi 35 tun. Posádku tvořili pouze dva muži. Pod hladinou jej poháněl elektrický motor napájený bateriemi, zatímco na souši měl využívat spalovací pohon. Plánovaná výzbroj zahrnovala dvě torpéda G7e nebo námořní miny.
Na papíře vypadal koncept velmi slibně. Stroj nepotřeboval přístav ani speciální zařízení pro vytažení na břeh. Mohl se pohybovat vlastní silou. To znamenalo, že by dokázal operovat i na místech, kde by klasická ponorka byla bezmocná.
Právě tato schopnost zaujala německé plánovače nejvíce. Představa, že se nepřátelská ponorka může objevit na souši, byla natolik neobvyklá, že protivník na podobnou hrozbu prakticky nemohl být připraven.
Boční nákres německé miniponorky Seeteufel z roku 1945.
Jak měl Mořský ďábel bojovat?
Úkolem Seeteufelu nemělo být vedení klasické ponorkové války v Atlantiku. Byl navržen pro speciální operace v pobřežních oblastech.
Stroj měl být vyzbrojen dvěma torpédy G7e nebo námořními minami. Výzbroj byla určena především pro operace ve vodě, zatímco pásový podvozek měl umožnit přesun po pobřeží, ukrytí v terénu nebo překonání překážek, které by klasické ponorky nedokázaly zvládnout.
Německé velení si od projektu slibovalo především moment překvapení. Ve válce často rozhoduje schopnost udeřit tam, kde to protivník neočekává. A právě v tom měl Seeteufel vynikat.
Představme si spojeneckou hlídku na pobřeží. Námořníci sledují moře, protože odtud očekávají útok. Jen málokoho by napadlo pátrat po ponorce, která se mezitím přesunula po pláži a ukrývá se několik stovek metrů ve vnitrozemí.
Taková byla teorie.
Praxe však měla ukázat něco jiného.
Nakládání torpéda typu G7e na německé plavidlo, duben 1943.
Když se sen střetl s realitou
V roce 1944 byl dokončen první a zároveň jediný prototyp. Následovaly zkoušky v oblasti Baltského moře, během nichž se mělo ukázat, zda je neobvyklý koncept skutečně použitelný.
První výsledky byly smíšené. Pod vodou se Seeteufel choval relativně dobře. Jakmile však stroj vyjel na souš, objevily se problémy.
Pětatřicetitunová konstrukce byla pro použitý motor příliš těžká. Benzínový motor o výkonu pouhých 80 koní měl pohánět vozidlo o hmotnosti přibližně 35 tun. Vozidlo tak postrádalo potřebnou dynamiku a jeho pohyb v náročnějším terénu nebyl uspokojivý. Stroj, který měl být schopen rychle překonávat pobřežní oblasti, se ukázal být pomalejší a méně obratný, než konstruktéři očekávali.
Pro projekt to byla vážná komplikace. Jeho největší výhoda totiž spočívala právě ve schopnosti pohybovat se po souši. Pokud tento prvek nefungoval dostatečně dobře, ztrácela celá koncepce významnou část svého smyslu.
Inženýři proto navrhli rozsáhlé úpravy. Počítalo se s instalací silnějšího dieselového motoru o výkonu přibližně 250 koní a s úpravou pásového podvozku. Vylepšená verze mohla být podstatně schopnější než původní prototyp.
Jenže Německo už nemělo čas.
Příliš pozdě na zázrak
Na začátku roku 1945 se Třetí říše ocitla na pokraji kolapsu. Sovětská vojska pronikala do Německa z východu, západní Spojenci překročili Rýn a průmyslové podniky byly ochromeny bombardováním. Výroba experimentálních zbraní ustupovala naléhavější potřebě zásobovat armádu základním vybavením.
Seeteufel se tak nikdy nedostal za hranici prototypu. Plánované úpravy nebyly dokončeny a sériová výroba nezačala. Když v květnu 1945 Německo kapitulovalo, skončil i celý projekt.
Podobný osud potkal řadu dalších zbraní, které měly změnit průběh války. Některé byly příliš složité, jiné přišly jednoduše příliš pozdě.
Mořský ďábel se zařadil právě mezi ně.
Seeteufel nikdy nepotopil jedinou loď. Přesto si dodnes drží zvláštní místo v dějinách vojenské techniky.
Důvod je jednoduchý. Představuje jednu z nejodvážnějších snah spojit dvě zcela odlišné oblasti do jediného stroje. V jeho konstrukci se setkávala technická představivost i rostoucí zoufalství státu, který se snažil odvrátit nevyhnutelnou porážku.
Mořský ďábel dějiny nezměnil. Přesto zůstává jedním z nejpozoruhodnějších experimentů své doby a fascinujícím symbolem posledních měsíců nacistického Německa, kdy se mezi troskami hroutící se říše rodily projekty balancující na hranici reality.
Seznam použitých zdrojů:
[1] NAVAL ENCYCLOPEDIA. Seeteufel (1944) [online]. 2024. Dostupné z: https://naval-encyclopedia.com/ww2/germany/seeteufel-1944.php
[2] UBOAT.NET. Seeteufel (Monkfish) – Midget Submarines – German U-boats of WWII – Kriegsmarine [online]. Dostupné z: https://www.uboat.net/types/steufel.htm
[3] VALKA.CZ. SX – Seeteufel [online]. Dostupné z: https://www.valka.cz/SX-Seeteufel-t20575
[4] WARHISTORY.ORG. Seeteufel [online]. Dostupné z: https://warhistory.org/article/seeteufel
[5] WIKIPEDIA. Seeteufel [online]. Wikimedia Foundation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Seeteufel
