Článek
Je léto roku 1941. Evropa hoří ve válce a nacistické Německo ovládá obrovská území od Atlantiku až hluboko do Sovětského svazu. Přesto existuje protivník, na kterého německé zbraně nedosáhnou. Za Atlantikem leží Spojené státy. Němečtí vojenští plánovači dobře vědí, že pokud se Amerika plně zapojí do války, může se stát rozhodujícím faktorem celého konfliktu. Objevují se proto stále odvážnější návrhy, jak zasáhnout americké území. Většina z nich připomíná zvětšené verze běžných bombardérů. Jeden projekt však vyčnívá nad všemi ostatními. Je tak neobvyklý, že připomíná spíše technologii z jednadvacátého století než z doby druhé světové války.
Na rýsovacích prknech vzniká stroj nazvaný Silbervogel, Stříbrný pták. Nemá být jen bombardérem s mimořádně dlouhým doletem. Jeho tvůrci si představují letoun schopný vystoupat na samotný okraj vesmíru, překonávat tisíce kilometrů obrovskými skoky po horních vrstvách atmosféry a zasáhnout cíle prakticky kdekoliv na Zemi. Pokud by byl úspěšný, změnil by nejen dějiny letectví, ale možná i průběh války.
Muž, který myslel o desítky let dopředu
Za projektem stál rakouský inženýr Eugen Sänger, jedna z nejpozoruhodnějších osobností letecké historie. Zatímco většina konstruktérů jeho generace se snažila zdokonalovat vrtulové motory a aerodynamiku klasických letadel, Sänger se zabýval raketovým pohonem a možností letů za hranice atmosféry. Již ve třicátých letech publikoval práce o kosmických lodích a raketových motorech. V době, kdy mnoho odborníků podobné úvahy považovalo za pouhé fantazie.
Sänger nebyl snílek odtržený od reality. Vynikal mimořádnými technickými schopnostmi a dokázal své myšlenky podkládat matematickými výpočty. Německé ministerstvo letectví proto projevilo o jeho práci zájem a poskytlo mu prostředky na výzkum. Ve výzkumném středisku v Trauenu se k němu připojila matematička Irene Bredtová. Právě tato dvojice vytvořila jeden z nejambicióznějších projektů celé válečné éry.
V době, kdy první proudová letadla teprve absolvovala zkušební lety, navrhovali stroj schopný dosahovat rychlostí přes dvacet tisíc kilometrů za hodinu. Takové hodnoty byly natolik vzdálené tehdejší realitě, že mnoha lidem připadaly absurdní. Přesto výpočty ukazovaly, že podobný let není v rozporu s fyzikálními zákony.
Letecký inženýr Eugen Sänger na fotografii z roku 1933
Letadlo, které mělo létat po hranici kosmu
Silbervogel vypadal na svou dobu neobvykle. Štíhlý trup s krátkými křídly připomínal spíše pozdější raketoplány než klasické bombardéry druhé světové války. Letoun měl být dlouhý přibližně 28 metrů a jeho vzletová hmotnost měla dosahovat téměř sta tun. Většinu této hmotnosti přitom tvořilo palivo. K pohonu měl sloužit raketový motor spalující kapalný kyslík a petrolej, který by vyvinul tah přibližně jednoho meganewtonu.
Neobvyklý měl být už samotný start. Silbervogel neměl vzlétat vlastní silou. Pod trupem měly být umístěny speciální raketové saně pohybující se po několik kilometrů dlouhé koleji. Ty by letoun urychlily na mimořádně vysokou rychlost ještě před odpoutáním od země. Po opuštění saní by se zažehl vlastní raketový motor a stroj by začal prudce stoupat k hranici vesmíru.
Podle plánů měl dosáhnout výšky přibližně 145 kilometrů. To je několikanásobně více, než létají moderní dopravní letadla a výrazně nad hranicí, kde se dnes pohybují vojenské stroje. V této fázi letu by se Silbervogel nacházel v prostředí, které bylo tehdejším letcům stejně vzdálené jako povrch Měsíce.
Když se atmosféra stane odrazovým můstkem
Nejodvážnější část projektu začínala ve chvíli, kdy letoun dokončil výstup. Namísto klasického letu nebo vstupu na oběžnou dráhu měl využít princip, který se na první pohled zdá překvapivě jednoduchý. Sänger si všiml podobnosti s plochým kamenem odrážejícím se od vodní hladiny. Pokud je kámen vržen pod správným úhlem, několikrát poskočí, než se zastaví. Stejný princip chtěl aplikovat na horní vrstvy atmosféry.
Silbervogel měl po dosažení maximální výšky začít klesat. Jakmile by vstoupil do hustších vrstev vzduchu, jeho plochá spodní část by vytvořila vztlak, který by stroj znovu vynesl vzhůru. Po dalším stoupání by následoval další pokles a další odraz. Takto měl překonávat obrovské vzdálenosti bez nutnosti dosáhnout plné orbitální rychlosti.
Každý takový skok mohl znamenat let dlouhý několik tisíc kilometrů. Teoreticky by stroj dokázal přeletět Atlantik, pokračovat nad Severní Amerikou a následně zamířit nad Tichý oceán. Ve čtyřicátých letech šlo o myšlenku natolik revoluční, že jí mnozí odborníci jen stěží věřili.
Amerika jako cíl
V nacistických plánech nebyl Silbervogel určen pro vědecký výzkum. Jeho hlavním úkolem mělo být bombardování vzdálených cílů. Především Spojených států.
Projekt vznikal v době, kdy Německo hledalo způsoby, jak zasáhnout americké území. New York se v představách plánovačů stal symbolem cíle, který bylo třeba ohrozit. Silbervogel měl nést několik tun pum a díky své rychlosti by byl prakticky nezastavitelný. Žádná tehdejší stíhačka by se k němu nedokázala ani přiblížit.
Představa byla děsivá. Letoun startující v Evropě by během krátké doby přeletěl Atlantik, zaútočil na americké město a pokračoval dál přes Tichý oceán. V některých návrzích se dokonce počítalo s přistáním na území ovládaném Japonskem. Celková délka letu mohla přesahovat dvacet tisíc kilometrů.
Ve srovnání s tehdejšími bombardéry šlo o schopnosti z jiného světa. Britské a americké stroje té doby potřebovaly k podobné vzdálenosti několik mezipřistání a mnoho hodin letu.
Nepřítel, kterého nebylo možné obejít
Čím více odborníci projekt studovali, tím více obdivovali jeho genialitu. Současně však nacházeli problém, který mohl celý koncept zničit.
Bylo jím teplo.
Při rychlostech přesahujících osmnáctinásobek rychlosti zvuku by se vzduch před letounem stlačoval natolik, že by dosahoval extrémních teplot (1500 až 3000 °C v závislosti na trajektorii). Povrch stroje by tak byl vystaven žáru srovnatelnému s návratem kosmické lodi do atmosféry. Ve čtyřicátých letech neexistovaly materiály, které by takové podmínky spolehlivě vydržely.
Po válce provedli američtí i sovětští odborníci nové výpočty. Ukázalo se, že původní odhady zahřívání byly příliš optimistické. Některé části konstrukce by pravděpodobně čelily teplotám přesahujícím možnosti tehdejší metalurgie. Přidání silnější ochrany by naopak zvýšilo hmotnost a zhoršilo letové vlastnosti.
Právě zde se ukázalo, že projekt předběhl svou dobu. Ne proto, že by byl fyzikálně nemožný, ale protože svět ještě nedisponoval potřebnými materiály.
Projekt, který přežil válku
Když Německo v roce 1945 kapitulovalo, dostaly se jeho technické archivy do rukou vítězných mocností. Mezi stovkami projektů se nacházela i dokumentace Silbervogelu. Odborníci rychle pochopili, že nejde o další kuriozitu určenou do zapomnění. Před nimi ležel návrh, který naznačoval budoucnost letectví.
O Eugenа Sängera začaly soupeřit velmoci podobně jako o další německé specialisty. Jeho výzkumy přitahovaly pozornost zejména proto, že spojovaly raketovou techniku s letectvím způsobem, který nikdo jiný tak podrobně nerozpracoval. Přestože samotný Silbervogel nikdy neopustil rýsovací prkno, jeho myšlenky se začaly šířit do poválečných výzkumných programů.
V následujících desetiletích se objevily projekty, které nápadně připomínaly Sängerovy návrhy. Experimentální letoun X 15, americký program Dyna Soar i některé koncepce raketoplánů pracovaly s principy, které byly načrtnuty už během druhé světové války.
Experimentální raketový letoun North American X-15 za letu. Fotografie z roku 1959.
Sen, který čekal na budoucnost
Dějiny techniky znají mnoho odvážných projektů. Jen málokterý však předběhl svou dobu tak výrazně jako Silbervogel. V době, kdy svět stále spoléhal na vrtule a pístové motory, vznikl návrh stroje schopného létat po hranici kosmu. Když většina konstruktérů řešila zvýšení doletu o několik stovek kilometrů, Eugen Sänger počítal s lety kolem celé planety.
Silbervogel se nikdy nestal realitou. Přesto zůstává jedním z nejpozoruhodnějších projektů dvacátého století. Nebyl pouze vizí válečné zbraně. Byl předzvěstí budoucnosti, která měla přijít až o mnoho desetiletí později. V některých ohledech totiž svět dohnal Sängerovy představy teprve v jednadvacátém století.
Seznam použitých zdrojů:
[1] Encyclopaedia Britannica. Eugen Sänger. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Eugen-Sanger
[2] Smithsonian Institution. Raketenbomber (America Bomber). Dostupné z: https://www.si.edu/object/raketenbomber-america-bomber%3Asiris_sil_537394
[3] PlaneHistoria. Silbervogel – The Antipodal Bomber. Dostupné z: https://planehistoria.com/silbervogel-the-antipodal-bomber/
[4] Encyclopaedia Britannica. Early Rocket Development. Dostupné z: https://www.britannica.com/science/space-exploration/Early-rocket-development
[5] Military Wiki. Silbervogel. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Silbervogel
[6] Military Wiki. Boost-glide. Dostupné z: https://military-history.fandom.com/wiki/Boost-glide
[7] Wikipedia. Eugen Sänger. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Eugen_S%C3%A4nger
