Kosmická loď poháněná jadernými výbuchy. Projekt Orion mohl změnit dějiny

Na rozpálené plošině uprostřed nevadské pouště stojí skupina mužů v tmavých brýlích a sleduje oslnivý záblesk na obzoru. O několik sekund později dorazí tlaková vlna a země se zachvěje. Nad krajinou se zvedá mohutný hřib atomové exploze. Pro většinu lidí by podobná scéna znamenala jediné, jadernou válku. Jenže fyzikové a inženýři, kteří explozi pozorují, přemýšlejí o něčem úplně jiném. Nechtějí bombami ničit města. Chtějí s jejich pomocí dobýt vesmír.

Píše se rok 1958. Studená válka je v plném proudu a Spojené státy zažívají šok po vypuštění sovětského Sputniku. Americká vláda nalévá obrovské peníze do vývoje raket a nových technologií. V atmosféře tehdejšího jaderného optimismu vzniká projekt, který dnes působí šíleně. Jmenuje se Orion a jeho cílem je postavit kosmickou loď poháněnou sérií atomových explozí.

Atom jako motor budoucnosti

Myšlenka byla jednoduchá a zároveň šokující. Za obří kosmickou lodí měly v pravidelných intervalech explodovat malé jaderné nálože. Tlak výbuchu by udeřil do masivní ocelové desky na zádi plavidla a posunul loď vpřed. Speciální systém tlumičů měl nárazy změnit na relativně plynulé zrychlení, které by posádka přežila.

Pak další exploze. A další. A další.

Loď by doslova letěla vesmírem na sérii atomových detonací.

Překvapivé je, že nešlo o fantazii spisovatelů science fiction. Na projektu pracovali respektovaní vědci z General Atomics, amerického letectva i NASA. Jednou z hlavních postav byl fyzik Freeman Dyson, který později přiznal, že Orion považoval za technicky proveditelný. Významnou roli měl i Ted Taylor, odborník na konstrukci jaderných zbraní.

V padesátých letech navíc panovala víra, že atomová energie vyřeší téměř všechno. Noviny přinášely ilustrace atomových automobilů, atomových vlaků i jaderných letadel. Mnoho lidí tehdy věřilo, že lidstvo stojí na prahu nové technologické éry. Projekt Orion dokonale zapadal do atmosféry doby, která kombinovala fascinaci vědou s neustálým strachem z jaderné války.

Gigantické lodě a sny o Saturnu

Orion měl být úplně jiný než běžné rakety. Zatímco klasické kosmické lodě bojují s každým kilogramem hmotnosti, jaderný pulzní pohon nabízel obrovský výkon. Některé návrhy počítaly s loděmi o hmotnosti přes osm tisíc tun. Pro srovnání, legendární Saturn V, který dopravil astronauty programu Apollo k Měsíci, vážil při startu přibližně 2 900 tun, takže největší návrhy Orionu měly být téměř třikrát těžší.

Studie ukazovaly obří plavidla připomínající malé vesmírné základny. Uvnitř měly být obytné prostory, laboratoře i zásoby pro dlouhé meziplanetární lety. Posádku nemělo tvořit několik astronautů namačkaných v malé kabině, ale desítky lidí s dostatečným prostorem pro měsíce nebo roky ve vesmíru.

Podle propočtů mohl Orion dostat člověka na Mars během několika týdnů a k Saturnu během několika let. Někteří fyzikové dokonce uvažovali o mezihvězdných lodích, které by jednou zamířily k nejbližším hvězdám. V době, kdy lidstvo ještě ani nepřistálo na Měsíci, působily podobné úvahy téměř neuvěřitelně.

Právě v tom ale spočívala fascinace celého projektu. Orion nepředstavoval jen další raketu. Nabízel možnost skutečně otevřít Sluneční soustavu lidstvu.

Experimenty, které překvapily vědce

Projekt nezůstal jen na papíře. Inženýři začali stavět malé experimentální modely, které místo atomových náloží používaly klasické výbušniny. Výsledky byly překvapivě úspěšné. Testovací stroje dokázaly po sérii explozí stabilně vzlétnout a udržet směr letu.

Ukázalo se, že základní princip skutečně funguje.

Právě v té chvíli začal Orion působit mnohem reálněji. Už nešlo jen o odvážné výpočty a futuristické kresby. Existovaly první důkazy, že kosmická loď poháněná explozemi nemusí být nemožná.

Konstruktéři řešili i další problémy. Museli například spočítat, jak ochránit posádku před radiací nebo jak zabránit zničení tlačné desky obrovským žárem po každé explozi. Přesto byli mnozí vědci přesvědčeni, že technické překážky lze překonat. Největší problém však nakonec nebyl ve fyzice, ale v politice.

Nebezpečný sen studené války

Čím dál projekt postupoval, tím větší obavy vyvolával. Orion měl totiž startovat přímo ze Země. Každá exploze při vzletu by rozmetávala radioaktivní částice do atmosféry. V době sílících protestů proti jaderným testům začínala být podobná představa politicky neudržitelná. Některé pozdější návrhy proto počítaly se sestavením lodi až na oběžné dráze, aby se zabránilo radioaktivnímu zamoření atmosféry.

Jenže konec padesátých let byl zvláštní dobou. Ve Spojených státech se běžně prováděly jaderné testy v pouštích i na tichomořských atolech. Lidé sledovali atomové exploze téměř jako veřejnou atrakci. Někteří zastánci Orionu proto tvrdili, že případná radiace představuje přijatelnou cenu za otevření cesty k planetám.

Dnes podobné úvahy působí chladně, ale tehdejší svět se díval na jadernou energii úplně jinak. Atom byl symbolem pokroku i moci. Měl pohánět města, letadla i budoucí kosmické lodě.

Definitivní ránu zasadil projektu rok 1963. Spojené státy, Sovětský svaz a Velká Británie podepsaly smlouvu Partial Test Ban Treaty, která zakázala jaderné exploze v atmosféře i ve vesmíru. Pro Orion to znamenalo konec. Bez možnosti používat jaderné detonace mimo podzemní prostory ztratil celý koncept smysl.

Projekt byl postupně ukončen a sen o atomové lodi mířící k Saturnu zmizel stejně rychle, jako vznikl.

Sen, na který se nezapomnělo

Projekt Orion nikdy neopustil Zemi, přesto dodnes fascinuje historiky, fyziky i fanoušky kosmonautiky. Mnozí odborníci tvrdí, že právě tento koncept mohl lidstvo dostat hluboko do Sluneční soustavy mnohem dříve, než se dnes zdá možné.

Moderní kosmické agentury znovu zkoumají různé typy jaderných pohonů, i když už nikdo neplánuje odpálit za lodí stovky atomových bomb. NASA i další organizace pracují na jaderných motorech, které by jednou mohly výrazně zkrátit cesty na Mars nebo k dalším planetám.

Základní problém ale zůstává stejný jako před šedesáti lety. Pokud chce člověk jednou cestovat ke vzdáleným planetám nebo hvězdám, bude potřebovat mnohem výkonnější motory než dnešní rakety.

A právě proto Projekt Orion stále působí tak fascinujícím dojmem. Připomíná dobu, kdy lidé věřili, že technika dokáže téměř cokoli a že cesta ke hvězdám může vést i přes sérii jaderných výbuchů.

Seznam použitých zdrojů:

1. SMITHSONIAN INSTITUTION. Propulsion Test Vehicle, Project Orion. [online]. Dostupné z: https://www.si.edu/object/nasm_A19721008000

2. ORBIT CODEX. Project Orion — Nuclear Pulse Starship. [online]. Dostupné z: https://orbitcodex.com/knowledge-base/project-orion

3. SPACE.COM. NASA is developing the ‚1st nuclear powered interplanetary spacecraft.‘ What about the Voyager probes? [online]. Dostupné z: https://www.space.com/space-exploration/nasa-is-developing-the-1st-nuclear-powered-interplanetary-spacecraft-what-about-the-voyager-probes

4. YOUTUBE – Futuristic Technology. Project Orion and the LOST Turning Point in Nuclear Pulse Propulsion. [online]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=QS95tZkzqj0

5. WIKIMEDIA COMMONS. Project Orion. [online]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/Project_Orion