Článek
Když se 19. března 1965 návratový modul Voschodu 2 konečně snesl k Zemi, Pavel Beljajev a Alexej Leonov už měli za sebou jednu z nejdramatičtějších misí tehdejšího sovětského kosmického programu. Leonov se stal prvním člověkem, který vystoupil do volného prostoru. Jenže návrat na Zemi přinesl další problém. Automatický systém orientace kosmické lodi nepracoval správně a posádka musela situaci řešit ručně. Když se kapsle nakonec dostala na zem, nebyla tam, kde ji záchranáři očekávali. Místo plánovaného prostoru přistání skončila přibližně 386 kilometrů daleko, hluboko v zasněžené lesní oblasti poblíž Permu.
Záchranáři kosmonauty poměrně rychle objevili, samotné vyzvednutí však bylo mnohem složitější. Modul ležel v hustém lese, kam se vrtulník nemohl dostat přímo. Posádka proto zůstala uvnitř kapsle a čekala na pomoc, zatímco teploty klesaly hluboko pod bod mrazu. Z vrtulníků jim byly shozeny zásoby a záchranáři se k nim nakonec vydali na lyžích. Museli vyčistit prostor pro přistání a připravit cestu, po které se kosmonauti mohli dostat z lesa. Beljajev a Leonov nakonec urazili několik kilometrů na lyžích, než se dostali k místu, odkud je mohl vrtulník odvézt.
Pro sovětský kosmický program to nebyla jen dramatická epizoda. Ukázalo se, že dopravit kosmonauta zpět do civilizace může být po úspěšném přistání stejně komplikované jako dostat ho do vesmíru. Návratová kapsle může dopadnout do bažiny, hlubokého sněhu nebo hustého lesa, kde skončí možnosti automobilu i vrtulníku. A právě pro poslední kilometry začali Sověti hledat řešení.
ZIL-29061 při výcviku záchranného oddílu Centrálního vojenského okruhu k evakuaci posádky kosmické lodi Sojuz TMA (Čeljabinská oblast)
Vozidlo bez kol
Výsledkem nebyl další terénní automobil. Konstrukční kancelář ZIL vytvořila stroj, který vypadal, jako by někdo vzal dva obrovské kovové vruty a postavil mezi ně kabinu. Místo kol měl ZIL-29061 dvojici dlouhých šnekových rotorů, jejichž povrch tvořily mohutné spirálové lišty. Ty se otáčely proti sobě a svým pohybem tlačily vozidlo dopředu. Každý rotor poháněl samostatný motor, takže řidič mohl jejich otáčky měnit a tím celý stroj řídit.
Na pevné silnici by takový systém působil absurdně. Jeho skutečná výhoda se však objevila ve chvíli, kdy pod ním přestal být pevný povrch. Šnek se nezabořil do sněhu nebo bahna jako kolo. Otáčející se spirála se současně opírala o terén a posouvala celé vozidlo vpřed. ZIL-29061 proto dokázal pokračovat tam, kde klasická technika začínala beznadějně zapadat.
Stejný princip fungoval také na vodě. Šnekové rotory zde nepůsobily jako lodní šrouby umístěné pod trupem, ale jako obrovské rotující plováky a pohonné prvky zároveň. Jejich otáčení tlačilo vodu dozadu a vozidlo se pohybovalo vpřed. Řízení bylo založeno na rozdílných otáčkách levého a pravého rotoru, takže změnou jejich rychlosti mohl řidič měnit směr.
Právě kombinace těchto vlastností dělala ze ZIL-29061 tak zvláštní stroj. Na sněhu dokázal jet přibližně 45 kilometrů za hodinu, v bažinatém terénu kolem 20 kilometrů za hodinu a na vodě zhruba 16 kilometrů za hodinu. Nebyl to tedy rychlý dopravní prostředek. Jeho smyslem bylo dostat se tam, kam se jiná vozidla nedostanou.
Zrodil se celý záchranný systém
ZIL-29061 nevznikl jako izolovaný experiment. Patřil do mnohem většího systému známého jako „Modrý pták“, jehož úkolem bylo vyzvedávat návratové moduly sovětských kosmických lodí a dopravovat jejich posádky do bezpečí. Samotný šnekový stroj představoval pouze poslední článek celého řetězce.
Velký obojživelný ZIL-4906 mohl rychle přepravovat záchranáře i vybavení a zároveň na své korbě vézt menší šnekové vozidlo. Po příjezdu k místu, kde už velký stroj nemohl pokračovat, se ZIL-29061 spustil dolů a pokračoval samostatně. Zatímco nosič byl schopen pohybovat se po běžnějším terénu podstatně rychleji, šnekové vozidlo mělo zvládnout právě ty úseky, které představovaly pro klasickou techniku nepřekonatelnou překážku.
Ještě před ZIL-29061 vznikl ZIL-2906, který sloužil jako předchůdce této konstrukce. Zkušenosti s jeho provozem vedly k úpravám a následnému vývoji modernějšího ZIL-29061. Ten dostal výkonnější pohon a konstrukční změny zaměřené na spolehlivost a praktické využití při záchranných operacích. Výroba předchozího modelu probíhala v druhé polovině 70. let a ZIL-29061 se objevil na začátku následujícího desetiletí.
Celý systém měl jednoduchou logiku. Velké vozidlo se mělo co nejrychleji dostat do oblasti přistání, šnekový stroj měl překonat poslední neprůjezdný úsek a záchranáři měli dostat kosmonauty zpět k hlavní technice.
Dva motory a dva obrovské vruty
ZIL-29061 byl dlouhý přibližně 4,9 metru, široký kolem 2,4 metru a vysoký zhruba 2,2 metru. Jeho hmotnost se pohybovala okolo dvou tun. Podivný vzhled nebyl výsledkem snahy vytvořit futuristické vozidlo. Každý detail měl souviset s jediným požadavkem, totiž s možností pohybovat se v prostředí, kde se běžná kola nebo pásy dostávají na hranici svých možností.
O pohon se staraly dva motory VAZ-2103, každý s výkonem přibližně 70 až 77 koní. Každý motor poháněl jeden šnekový rotor. Tím vzniklo uspořádání, které umožňovalo nejen pohyb vpřed a vzad, ale také řízení pomocí rozdílných otáček. Pokud se jeden rotor otáčel rychleji než druhý, vozidlo začalo zatáčet.
Největší výhodou šneků bylo rozložení hmotnosti a způsob, jakým se opíraly o měkký povrch. Klasické kolo potřebuje dostatečný odpor pod sebou, aby mohlo vozidlo posouvat vpřed. V hlubokém sněhu nebo bahně však může začít prokluzovat a postupně se zahrabat. Šnekový rotor místo toho využívá svou spirálu jako dlouhou pohybovou plochu, která současně vytváří tah.
To ovšem neznamenalo, že ZIL-29061 byl univerzální. Na tvrdém povrchu byla jeho koncepce spíše nevýhodou a rychlost i praktičnost klasického automobilu nemohl nabídnout. Kamenitý terén nebo běžná silnice nebyly prostředím, pro které byl vytvořen. Jeho výhoda začínala právě tam, kde končila výhoda kol.
ZIL-29061 proto představuje jednu z nejpodivnějších kapitol pozemní techniky sovětského kosmického programu. Kosmonaut mohl strávit hodiny na oběžné dráze, vrátit se atmosférou a přežít přistání, ale jeho mise stále nemusela být u konce. Pokud kapsle dopadla hluboko do lesa nebo bažiny, bylo potřeba dostat lidi zpět k civilizaci. A právě k tomu vznikl stroj, který místo kol používal dva obrovské rotující šneky.
Jeho největší předností nebyla rychlost ani pohodlí. Byla to schopnost pokračovat ve chvíli, kdy ostatní vozidla musela zastavit.
Seznam použitých zdrojů:
1. AUTOEVOLUTION. Radu, Mihnea. ZIL Amphibious Screw Vehicles: a Cool Soviet Era Invention. 2014. Dostupné z:
www.autoevolution.com/news/zil-amphibious-screw-vehicles-a-cool-soviet-era-invention-79250.html
2. NATIONAL INTEREST, THE. Larson, Caleb. This Futuristic Vehicle Picked Up Soviet Cosmonauts. 2021. Dostupné z:
www.nationalinterest.org/blog/reboot/futuristic-vehicle-picked-soviet-cosmonauts-193641
3. OFF ROAD ACTION. Guise, Curtis. Screw Propelled Vehicles – ZiL 29061. 2015. Dostupné z:
www.offroadaction.ca/2015/05/14/screw-propelled-vehicles-zil-29061/ (Off Road Action)
4. WIKIPEDIA. ZIL-2906. Dostupné z:
en.wikipedia.org/wiki/ZIL-2906 (Wikipedia)
5. YOUTUBE. ZIL-2906. YouTube. Dostupné z:
www.youtube.com/watch?v=-K3G62zJuJ0
