Kamikaze: Japonští piloti, kteří dostali rozkaz zemřít

Ráno 25. října 1944 se nad Filipínami odehrával jeden z největších námořních střetů celé války v Tichomoří. Americké lodě u ostrova Samar už několik hodin bojovaly proti japonským válečným lodím, když se na obloze objevily další japonské letouny. Pro námořníky na palubách amerických lodí to nebyl neobvyklý pohled. Japonská letadla proti nim útočila od začátku války.

Tentokrát to však bylo jiné.

Jeden z japonských strojů se přiblížil k eskortní letadlové lodi USS St. Lo. Protiletadlová palba se snažila vytvořit smrtící zeď, ale letoun pokračoval dál. Pilot nevypustil bombu, ani se nepokusil uniknout. Namířil stroj přímo na palubu.

Když Mitsubishi A6M Zero prorazilo palubu, výbuch připravené munice proměnil loď v hořící vrak. St. Lo se potopila během několika desítek minut a zahynulo 126 členů její posádky. Americké námořnictvo se právě setkalo s novou zbraní.

Tou zbraní byl člověk.

Když se pilot neměl vrátit

Japonsko se v té době dostávalo do situace, v níž už klasická letecká válka přestávala dávat smysl. Američané měli obrovskou převahu a zkušených japonských pilotů rychle ubývalo.

Po americkém vylodění na Filipínách na podzim 1944 už bylo jasné, že se válka nebezpečně přibližuje k samotnému Japonsku. Americké síly postupovaly přes Pacifik, japonské námořnictvo bylo vyčerpané a jeho letecké síly zdecimované. Právě v této situaci dostal viceadmirál Takidžiró Óniši úkol organizovat zvláštní útočné jednotky. Jejich princip byl děsivě jednoduchý: pokud letoun nedokáže bezpečně zvládnout útok, může být použit jako bomba.

Vypadalo to jako účinný způsob, jak využít poslední zdroje. Pilot nemusel šetřit palivo pro návrat, ani řešit, zda má dostatek munice. Jeho letoun mohl nést co největší množství výbušnin a všechno, co se odehrávalo po startu, směřovalo k jedinému okamžiku.

K nárazu.

Japonské velení tak z člověka udělalo naváděcí systém. Americké námořnictvo později kamikaze přirovnávalo k lidsky řízené střele. Rozdíl byl ovšem zásadní. Střela může být spotřební materiál. Pilot nikoli.

Nebyl to jeden typ letounu

Kamikaze nebyl název konkrétního letadla. Japonsko využívalo běžné stíhačky a bombardéry, které upravovalo pro sebevražedné mise. Nejznámějším strojem bylo bezpochyby Zero, ale do útoků se zapojovaly i další typy.

Japonské námořnictvo se přitom pokusilo vytvořit speciální letoun určený přímo pro tento účel. Výsledkem byl Jokosuka MXY-7 Óka, malý raketový stroj, který byl podvěšen pod bombardér Mitsubishi G4M. Když se nosný bombardér přiblížil k americké flotile, Óka byla uvolněna a její pilot pokračoval k cíli sám. V závěrečné fázi zapnul raketový pohon a změnil malý letoun v rychlou člověkem řízenou bombu.

Jenže i tato zbraň měla problém. Aby se Óka vůbec dostala k cíli, musel se k americké flotile přiblížit pomalý bombardér, který ji nesl. Američtí stíhači se proto snažili zničit nosné stroje ještě předtím, než mohly vypustit svůj smrtící náklad.

Kamikaze tedy nebyli žádnou zázračnou zbraní. Byli velmi zranitelní a velká část japonských letounů byla sestřelena dříve, než se dostala k americkým lodím. Přesto stačilo, aby několik z nich proniklo obranou. Na palubě lodi už nebyl důležitý počet útočících letadel, ale jediný dobře mířený zásah.

První útoky

Za první kamikaze útok je často označován 25. říjen 1944, kdy byly u Leyte podniknuty první organizované sebevražedné útoky. Historie je ale o něco složitější.

Už 21. října zasáhl japonský sebevražedný letoun australský těžký křižník HMAS Australia a způsobil těžké ztráty. Není jisté, zda šlo o součást oficiálně organizovaného kamikaze útoku, nebo o samostatný čin pilota. O několik dní později už ale nebylo pochyb o tom, že Japonsko začíná sebevražedné útoky organizovat jako vojenskou taktiku.

Tentokrát už nešlo o jediného pilota, který se v zoufalé situaci rozhodl narazit do nepřítele. Dvě desítky dobrovolníků vytvořily první speciální útočnou skupinu a 25. října vyrazily proti americkým lodím. Jejich útok způsobil katastrofu na palubách několika eskortních letadlových lodí a St. Lo byla potopena.

Pro Američany tím začala nová etapa války.

Co se odehrávalo v hlavě pilota?

Kamikaze bývají v populární představě zobrazováni jako fanatičtí vojáci, kteří bez zaváhání toužili zemřít za císaře. Takový obraz je ale příliš jednoduchý. Někteří se skutečně hlásili dobrovolně. Jiní byli vystaveni obrovskému tlaku společnosti a ideologie, v níž byla oběť pro císaře a vlast prezentována jako nejvyšší forma povinnosti.

Zachované dopisy přitom ukazují něco, co se do obrazu válečného fanatika vůbec nehodí.

Haruo Araki byl jednadvacetiletý důstojník. V květnu 1945 napsal své mladé manželce dopis, v němž jí oznámil, že následující den poletí proti nepřátelské lodi. Nepsal jako člověk, kterému na životě nezáleží. Přemýšlel o ženě, s níž byl ženatý teprve měsíc, o její budoucnosti a o svém otci. Prosil ji o odpuštění a přál si, aby po jeho smrti žila šťastně.

Právě takové dokumenty ukazují skutečnou tragédii kamikaze.

Na některých japonských základnách se před odletem konaly obřady, při nichž piloti přijímali poslední přípitky a loučili se se svými kamarády. Fotografové zachytili muže, kteří se ještě krátce před startem usmívali a pózovali před svými letouny. Ty fotografie mohou působit idylicky.

Jenže za několik hodin už mohli být mrtví.

Okinawa: kamikaze ve velkém

Pokud byl Leyte okamžikem zrodu kamikaze, Okinawa se stala jejich největším bojištěm.

Američané se na jaře 1945 dostali k ostrovu, který ležel jen několik stovek kilometrů od japonských ostrovů. Invaze začala 1. dubna a Japonci dobře věděli, co bude následovat, pokud Okinawu ztratí. Byla to poslední velká překážka před samotným Japonskem.

Japonské velení proto připravilo masové sebevražedné útoky označované jako Kikusui, tedy „Plovoucí chryzantéma“.

První velká vlna přišla 6. dubna 1945. Během série těchto operací bylo nakonec nasazeno více než tisíc letounů. Japonsko začalo posílat proti americkému námořnictvu celé roje letadel. Pro muže na palubách amerických lodí to znamenalo týdny permanentního napětí. Každý japonský letoun, který prolétl obrannou clonou, mohl během několika sekund změnit palubu lodi v peklo.

A někdy se to podařilo.

USS Bunker Hill

11. května 1945 se letadlová loď USS Bunker Hill zúčastnila už 59. dne operací. Krátce po desáté hodině ráno se nad lodí objevily japonské stroje.

První kamikaze zasáhl palubu a způsobil obrovský požár. Sotva uplynulo několik desítek sekund, nad lodí se objevil další japonský letoun. Pilot Kiyoshi Ogawa navzdory intenzivní protiletadlové palbě narazil do paluby.

Na lodi byly právě desítky ozbrojených a natankovaných letounů. Výbuchy proto neznamenaly pouze jeden zničený stroj. Palivo a munice proměnily hangárové prostory i letovou palubu v obrovský požár. Mnozí muži zahynuli okamžitě, další zemřeli v kouři a žáru uvnitř lodi.

Bunker Hill útok přežila, ale za cenu stovek mrtvých a raněných. Pro kamikaze to byl přesně ten typ zásahu, který japonské velení požadovalo. Problém byl v tom, že jedna těžce poškozená americká letadlová loď stále neznamenala vítězství.

Američané měli další.

A další.

Měli zemřít i při obraně Japonska

Japonské velení počítalo s tím, že pokud Američané zahájí invazi na hlavní japonské ostrovy, budou speciální útočné jednotky hrát obrovskou roli. Nešlo už pouze o letadla. Připravovaly se také sebevražedné čluny a torpéda. Kamikaze se tak postupně proměnili z nové taktiky v součást širší představy o totální obraně vlasti.

Jenže k očekávané invazi nakonec nedošlo.

V srpnu 1945 se situace změnila během několika dní. Spojené státy svrhly atomovou bombu na Hirošimu, následovala Nagasaki a 8. srpna vstoupil do války proti Japonsku Sovětský svaz. Japonsko 14. srpna souhlasilo s kapitulací a 2. září byla kapitulace formálně podepsána na palubě USS Missouri v Tokijském zálivu.

Kamikaze tím zmizeli z bojiště. Pro tisíce mužů ale přišel konec příliš pozdě.

Haruo Araki patřil k těm, jejichž poslední dopis se dochoval. Večer před svou misí věděl, že následující den usedne do letadla a zamíří k americké lodi. Myslel přitom na ženu, kterou znal teprve krátce a na život, který už nebude mít možnost prožít.

A to je možná nejpřesnější obraz kamikaze.

Byl to člověk, který věděl, že zítra zemře.

Seznam použitých zdrojů:

1. AUSTRALIAN WAR MEMORIAL. The first Kamikaze attack? [online]. Canberra: Australian War Memorial [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.awm.gov.au/wartime/28/kamikaze-attack

2. NATIONAL AIR AND SPACE MUSEUM. Japanese Wonder Weapons [online]. Smithsonian Institution [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://airandspace.si.edu/stories/editorial/japanese-wonder-weapons

3. NATIONAL WWII MUSEUM. DAVID, Saul. The Divine Wind: Japan's Kamikaze Pilots of World War II [online]. New Orleans: The National WWII Museum, 2020 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/japans-kamikaze-pilots-wwii

4. NAVAL HISTORY AND HERITAGE COMMAND. Kamikaze Attacks on U.S. Flagships off Okinawa [online]. H-Gram 048. Washington, D.C.: U.S. Navy [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-048.html

5. SMITHSONIAN NATIONAL AIR AND SPACE MUSEUM. Kugisho MXY7 K-2 Ohka (Cherry Blossom) 43B [online]. Washington, D.C.: Smithsonian Institution [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.si.edu/object/kugisho-mxy7-k-2-ohka-cherry-blossom-43b%3Anasm_A19740758000

6. WIKIPEDIA. Kamikaze [online]. San Francisco: Wikimedia Foundation [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Kamikaze