Článek
Letadlo se řítilo mezi korunami vysokých smrků a každá sekunda znamenala další úder do trupu stroje. Větve se lámaly jako sirky, plechy kokpitu se deformovaly a motor se proměnil v kus zkrouceného kovu. Pak přišel náraz.
Pilot několik okamžiků nevěděl, zda je živý. Pak ucítil pronikavou bolest v nohou a kovovou pachuť krve v ústech. Kolem něj ležely trosky letadla rozeseté mezi stromy. Každou chvíli mohl přijít požár nebo výbuch palivové nádrže. Musel ven.
Vyprostil se z pokrouceného kokpitu a pokusil se postavit. Sotva se opřel o jednu nohu, bolest projela celým tělem tak prudce, že se zhroutil zpět do mokrého mechu. Druhý pokus dopadl stejně. Obě nohy byly rozdrcené. Teprve tehdy si naplno uvědomil, že není na sovětském území. Byl hluboko za německými liniemi, sám a bez jistoty, že někdo vůbec ví, kde se zřítil.
Pro většinu lidí by to znamenalo smrt nebo kapitulaci. Alexej Petrovič Maresjev se však rozhodl jinak. Pokud nemůže jít, bude se plazit. A pokud se bude plazit dost dlouho, možná se dostane domů.
Jeho cesta trvala osmnáct dní. Dodnes patří k nejpozoruhodnějším příběhům o lidské vůli, jaké druhá světová válka přinesla.
Obloha nad Sovětským svazem byla místem, kde se umíralo každý den
Jaro roku 1942 znamenalo pro Sovětský svaz jedno z nejtěžších období války. Německá ofenziva sice nedokázala dobýt Moskvu, ale Wehrmacht stále ovládal obrovská území od Baltu až k Azovskému moři. Miliony vojáků bojovaly podél fronty dlouhé tisíce kilometrů a stejně tvrdá válka se odehrávala i vysoko nad jejich hlavami.
Luftwaffe tehdy představovala jednu z nejzkušenějších leteckých sil světa. Mnozí němečtí stíhači měli za sebou stovky bojových letů a desítky sestřelů. Některá letecká esa už překročila hranici sta vítězství, což bylo číslo, které si většina sovětských i západních pilotů jen stěží dokázala představit. Německé letouny Messerschmitt Bf 109 měly zkušené posádky a výborné technické zázemí.
Na druhé straně stálo sovětské letectvo, které po katastrofálních ztrátách z roku 1941 procházelo bolestivou obnovou. Nové stíhačky Jak 1, MiG 3 nebo LaGG 3 byly schopné soupeřit s protivníkem, ale jejich piloti často přicházeli na frontu po krátkém výcviku. V některých měsících války ztrácelo sovětské letectvo stovky letadel a zkušených pilotů. Každý, kdo ráno odstartoval, dobře věděl, že večer už nemusí být mezi živými.
Jedním z těchto mužů byl i šestadvacetiletý poručík Alexej Maresjev.
Messerschmitt Bf 109 G-2 (MT-227) během druhé světové války, Suulajärvi, 8. května 1944.
Chlapec, který chtěl létat
Narodil se roku 1916 ve městě Kamyšin na břehu Volhy. Dětství neměl jednoduché. Otec zemřel, když byly Alexejovi pouhé tři roky, a matka sama vychovávala tři syny. Rodina neměla peněz nazbyt a mladý Alexej musel brzy pracovat. Toužil stát se letcem, ale lékaři mu kvůli prodělané malárii a revmatickým potížím několikrát oznámili, že na pilotní výcvik zdravotně nestačí.
Nevzdal se. Pracoval jako mechanik, vstoupil do Komsomolu a odjel na Dálný východ, kde pomáhal budovat nové průmyslové závody. Právě tam se dostal do aeroklubu a konečně mohl usednout do letadla. V roce 1940 dokončil vojenskou pilotní školu a krátce nato přišla válka.
Den, který změnil všechno
Pátého dubna 1942 dostala jeho jednotka rozkaz ke vzletu v prostoru Staré Russy, asi 500 kilometrů severozápadně od Moskvy. Německé síly zde držely strategické postavení, odkud ohrožovaly sovětské komunikace a obě strany sem soustřeďovaly značné letecké síly.
Maresjev pilotoval stíhačku Jak 1, jeden z nejlepších sovětských strojů své doby. Letoun byl rychlý a v rukou zkušeného pilota představoval nebezpečného soupeře. Nad frontou však rozhodovaly sekundy.
Během střetu s německými stíhači zasáhla jeho letadlo dávka z palubních kulometů. Motor začal ztrácet výkon. Přístroje ukazovaly rychle se zhoršující stav a bylo jasné, že návrat na letiště není možný.
Maresjev se pokusil o nouzové přistání v lese. Nebyla to volba. Byla to jediná možnost.
Letadlo se prohnalo mezi stromy, utrhalo křídla o kmeny a zastavilo se až po sérii ničivých nárazů. Pilot přežil jen díky tomu, že hustý porost pohltil část energie. Cena za záchranu života však byla obrovská.
Obě nohy utrpěly těžká poranění. Měl zlomeniny, rozdrcené kosti i rozsáhlá poškození měkkých tkání. Každý pohyb vyvolával nesnesitelnou bolest.
Sovětský stíhací letoun Jakovlev Jak-1B, přibližně z let 1942–1943.
Proč se nesměl nechat zajmout?
Dnes se může zdát, že by bylo rozumnější zůstat na místě a čekat na pomoc. Šance na záchranu však byla zanedbatelná. Nikdo přesně nevěděl, kam letadlo dopadlo a pátrací akce za frontovou linií byly prakticky nemožné.
Existoval ještě jeden důvod, proč Maresjev odmítl čekat.
Německé zajatecké tábory pro sovětské vojáky patřily k nejhorším místům celé války. V prvních dvou letech konfliktu zde zemřely hladem, nemocemi nebo následkem nelidských podmínek statisíce zajatců. Úmrtnost byla děsivá. Mnozí nepřežili ani první zimu.
Ani případný návrat domů však nebyl bez rizika. Stalinův režim pohlížel na vojáky, kteří padli do zajetí, s hlubokou nedůvěrou. Řada navrátilců musela po válce projít prověrkami tajné policie a někteří skončili v pracovních táborech. Sovětský voják měl bojovat do posledního náboje a zajetí bylo vnímáno jako selhání.
Maresjev proto nepřemýšlel, zda se vydá na cestu. Přemýšlel pouze o tom, kterým směrem.
Když ještě věřil, že dokáže chodit
Opřel se o kmen stromu a zkusil udělat několik kroků. Každý z nich byl utrpením. Přesto pokračoval. Stále doufal, že dokáže ujít alespoň několik kilometrů denně.
Brzy pochopil, že se přepočítal.
Nohy otékaly, krvácely a přestávaly fungovat. Každým dnem se jejich stav zhoršoval. Po několika pokusech už nedokázal stát vůbec.
Tehdy padlo rozhodnutí, které z něj později udělalo legendu.
Lehl si na zem a začal se plazit.
Centimetr za centimetrem se sunul lesem, přes kořeny, kameny, rozvodněné potoky i bažiny. Vlhká zem mu odírala ruce do krve a zbytky pilotní kombinézy se trhaly o větve. Každý metr znamenal další dávku bolesti, ale také naději, že někde před ním existuje hranice, za níž znovu potká vlastní vojáky.
Za několik dní už přestal počítat vzdálenost. Začal počítat pouze dny.
Alexej Petrovič Maresjev (1916–2001), sovětský stíhací pilot. Portrét z roku 1953.
Osmnáct dní, které odporují zdravému rozumu
Příroda se k němu nechovala o nic shovívavěji než válka. Začátek dubna na severozápadě Ruska sice přinášel první známky jara, ale lesy byly stále nasáklé vodou z tajícího sněhu. Noci zůstávaly mrazivé a přes den se krajina měnila v nekonečné bahniště.
Maresjev neměl mapu ani kompas. Orientoval se podle slunce, nemohl si dovolit bloudit. Každá chyba znamenala zbytečně ztracené síly, kterých ubývalo alarmujícím tempem.
Jedl vše, co les nabízel. Ohlodával mladou kůru stromů, sbíral pupeny, žvýkal loňské lesní plody ukryté pod listím a pil vodu z potoků nebo z tajícího sněhu. Některé prameny uvádějí, že se mu podařilo ulovit i ježka, kterého snědl syrového. Ať už to bylo jakkoli, množství potravy bylo zanedbatelné. Organismus spaloval poslední zásoby energie a každým dnem slábl.
Největším nepřítelem se však nestal hlad.
Byla to infekce.
Otevřené rány byly neustále znečištěné bahnem a rozkládající se tkání. Krevní oběh v rozdrcených nohách se zhoršoval a začínala se rozvíjet sněť. Každá hodina bez lékařské pomoci snižovala šanci na záchranu končetin. Maresjev o tom samozřejmě nevěděl. Věděl jen to, že bolest sílí.
Přesto pokračoval.
Válka jen několik kilometrů od něj
Zatímco se plazil hustým lesem, kolem něj pokračovala jedna z nejkrvavějších válek lidských dějin. V okolí Staré Russy sváděly obě armády vyčerpávající boje o každou vesnici. Sovětské jednotky se pokoušely prolomit německou obranu, zatímco Wehrmacht se snažil udržet své postavení.
Obloha nad hlavou nebyla nikdy úplně prázdná. Čas od času nad stromy přeletěla skupina stíhaček nebo bombardérů. Maresjev jejich motory slyšel, ale neměl možnost dát o sobě vědět.
Nebezpečí představovali němečtí vojáci. Lesem procházely průzkumné oddíly i zásobovací jednotky. Každý zvuk mohl znamenat, že je někdo nablízku. Pokud by ho objevili, neměl by nejmenší šanci na odpor.
Psychická zátěž byla stejně ničivá jako fyzické utrpení. Člověk v takové situaci snadno propadne zoufalství. Maresjev si však podle pozdějších vzpomínek opakoval jedinou myšlenku. Musí se dostat domů. Ne zítra ani pozítří. Prostě dál. Ještě o několik metrů.
Záchrana přišla ve chvíli, kdy už téměř neexistovala naděje
Po osmnácti dnech byl z někdejšího stíhacího pilota jen vyčerpaný muž na pokraji smrti. Organismus byl těžce podvyživený, tělo sužovala infekce.
Právě tehdy ho objevili dva chlapci z malé vesnice Plav. Nejprve si nebyli jistí, zda před sebou mají živého člověka. Maresjev byl vyhublý a sotva dokázal mluvit. Přesto se jim podařilo přivolat dospělé. Místní obyvatelé ho ukryli a později zajistili převoz k sovětským jednotkám.
Když lékaři pilota přijali do nemocnice, okamžitě pochopili, že bojují s časem. Rozsáhlá gangréna postupovala vzhůru oběma nohama a hrozilo, že se infekce rozšíří do celého organismu. V takovém případě by už nebylo možné zachránit ani jeho život.
Obě nohy musely být amputovány pod koleny.
Replika stíhacího letounu Messerschmitt Bf 109 G-6.
Rozsudek, který měl být konečný
Když se Maresjev po operaci probral, čekala ho zpráva, která by pro většinu bojových pilotů znamenala definitivní konec všech snů.
Už nikdy nebude chodit jako dřív.
A už vůbec nebude létat.
Stíhací letoun nebyl automobil, který bylo možné řídit pouze rukama. Pilot neustále pracoval nohama na směrových pedálech. Při vzdušném souboji musel během zlomků sekund koordinovat ruce i nohy s naprostou přesností. Každé opoždění mohlo znamenat zásah nepřátelskou dávkou.
Lékaři proto předpokládali, že jejich pacient bude rád, pokud se jednou postaví na protézy a vrátí se do běžného života.
Jenže Maresjev měl úplně jiný plán.
Krátce po zahojení ran začal cvičit. Nejprve se učil stát. Pak udělat několik kroků. Následovalo chození po schodech, běh, dřepy i skoky. Každý pohyb doprovázela bolest a odřeniny způsobené tvrdými protézami. Přesto trénoval celé hodiny.
Nestačilo mu jen chodit.
Potřeboval přesvědčit armádu, že dokáže znovu pilotovat stíhačku.
Muž, kterému nikdo nevěřil
Představení před vojenskými lékařskými komisemi připomínala boj s větrnými mlýny. Důstojníci i lékaři si vyslechli jeho žádost a většina z nich reagovala stejně.
Pilot bez nohou se do bojového letadla vrátit nemůže.
Maresjev se však odmítal smířit s jejich názorem. Neúnavně cvičil ovládání pedálů, zlepšoval fyzickou kondici a žádal o další přezkoušení. Věděl, že pokud uspěje při zkušebních letech, získá šanci vrátit se na frontu.
Nakonec ji dostal.
Instruktoři sledovali jeho první lety s obrovskou nedůvěrou. Brzy ale zjistili, že muž na protézách zvládá řízení překvapivě jistě. Měsíce tvrdého tréninku přinesly výsledek, který ještě nedávno vypadal jako naprostý nesmysl.
V červnu 1943 byl znovu zařazen k bojové jednotce.
Jakovlev Jak-3, jeden z nejúspěšnějších sovětských stíhačů druhé světové války.
Druhý život nad Kurskem
Načasování bylo mimořádné. Sovětský svaz se připravoval na jednu z největších bitev v dějinách. V červenci 1943 zahájili Němci operaci Citadela, známější jako bitva u Kurska. Do střetnutí se zapojily tisíce tanků, desetitisíce děl a více než čtyři tisíce letadel.
Obloha se opět zaplnila stíhačkami.
Právě zde Maresjev definitivně umlčel všechny pochybovače.
Při jednom z bojových letů se jeho jednotka střetla s německými Messerschmitty. V prudkém manévrovém souboji se podařilo německým pilotům dostat za dvojici sovětských letců. Situace byla kritická. Maresjev neváhal, zaútočil na pronásledující letouny a podařilo se mu sestřelit dva z nich. Tím zachránil svého spolubojovníka před téměř jistou smrtí.
Pro ostatní piloty to byl šok.
Do konce války mu bylo uznáno jedenáct sestřelů nepřátelských letadel. Čtyři z nich získal až po amputaci.
Za své činy obdržel titul Hrdina Sovětského svazu, nejvyšší vyznamenání, které země udělovala za mimořádnou statečnost.
Spisovatel Boris Polevoj se s Maresjevem osobně setkal a jeho osud ho natolik zaujal, že podle něj napsal román Příběh opravdového člověka. Je to příběh muže, kterého osud připravil o obě nohy, ale nevzal mu to nejcennější.
Možnost znovu vzlétnout.
Seznam použitých zdrojů:
1. Bushcraft Buddy. Aleksey Maresyev – Crawled for 18 Days.
https://bushcraftbuddy.com/aleksey-maresyev-crawled-for-18-days/
2. Russia Beyond. Aleksey Maresyev: A Pilot Who Survived 18 Days in the Frozen Wilderness.
https://www.rbth.com/arts/2017/05/20/aleksey-maresyev-a-pilot-who-survived-18-days-in-the-frozen-wilderness_766831
3. Russian Geographical Society. Aleksey Maresyev. A Lifelong Hero.
https://rgo.ru/en/activity/redaction/news/aleksey-maresyev-a-lifelong-hero/
4. SPS Aviation. Aleksey Maresyev (1916–2001).
https://www.sps-aviation.com/story/?id=2160
5. Top War (English). Alexey Maresyev. The Story of a Real Man.
https://en.topwar.ru/95541-aleksey-maresev-istoriya-nastoyaschego-cheloveka.html
6. Wikipedia. Aleksey Maresyev.
https://en.wikipedia.org/wiki/Aleksey_Maresyev
7. Армия и оборонно-промышленный комплекс (Army and Defense Industry). The Feat of a Real Man: The Life of Alexey Maresyev.
https://pvirk.ru/en/proizvedeniya/meresev-povest.html
