Článek
Trieste nebyl obyčejná ponorka. Byl to batyskaf – hlubokomořské plavidlo určené speciálně pro sestup do extrémních hloubek. Navrhl ho švýcarský vědec Auguste Piccard a byl spuštěn na vodu v roce 1953.
Jeho konstrukce vypadala na první pohled podivně. Nahoře se nacházel obrovský plovák naplněný 83 000 litry leteckého benzinu. Pod ním visela malá ocelová tlaková koule pro posádku. Právě v ní měli dva lidé přežít tlak vody, který by běžnou ponorku rozdrtil. Trieste nepotřeboval klesat pomocí klasických ponorkových nádrží a motorů. Jeho hlavním úkolem nebylo někam plout. Měl se dostat dolů a zase se vrátit.
Když americké námořnictvo Trieste v roce 1958 koupilo, původní tlaková koule pro plánovaný rekordní ponor nestačila. Američané ji proto nahradili mnohem odolnější koulí vyrobenou německou společností Krupp. Stěna měla tloušťku 12,7 centimetru. Přestože koule sama vážila přes 14 tun, obrovský plovák naplněný benzinem dokázal celý systém udržet na vodě.
Uvnitř tlakové koule nebylo místo pro pohodlí. Dva muži seděli v prostoru o průměru něco přes dva metry. Zvenčí je od oceánu oddělovala masivní ocel. Pro sledování okolí sloužila malá okna a reflektory. Každý detail měl jediný účel: zabránit tomu, aby voda pronikla dovnitř.
Přední část tlakové koule batyskafu Trieste s oknem a přívody přístrojů, přibližně 1958–1959
10,9 km dolů
Cíl se nacházel v Mariánském příkopu, v oblasti nazývané Challenger Deep. Jde o nejhlubší známé místo světového oceánu, přibližně 10,9 kilometru pod hladinou. To je více než výška Mount Everestu měřená od hladiny moře.
Americké námořnictvo připravovalo výpravu pod označením Project Nekton. Trieste absolvoval před rekordním ponorem několik zkušebních sestupů a na Guam dorazil s podporou amerických lodí. Rekordní ponor měl být demonstrací toho, zda je člověk schopen proniknout do nejhlubší části oceánu a vrátit se živý zpět.
Na palubě Trieste byli Don Walsh, poručík amerického námořnictva, a Jacques Piccard, švýcarský inženýr a syn konstruktéra Augustea Piccarda.
Ráno 23. ledna 1960 se batyskaf připravoval k ponoru. Počasí nebylo ideální a během přepravy došlo k poškození plavidla. Walsh a Piccard přesto dospěli k závěru, že poškození není důvodem misi odvolat.
Pak přišel ještě jeden problém.
Z Naval Electronics Laboratory v San Diegu přišel rozkaz: ponor zrušit a vrátit se. Projektový ředitel Andreas Rechnitzer ale zprávu na chvíli zadržel. Když ji nakonec předal, Trieste už byl hluboko pod hladinou.
Voda tlačí ze všech stran
S každým metrem klesání rostl tlak. Na hladině působí na člověka tlak 1 atmosféry vzduchu. V hloubce několika kilometrů už jde o síly, které si lze jen obtížně představit. V Challenger Deep dosahuje tlak přibližně 110 MPa, tedy více než tisícinásobku atmosférického tlaku. Na každý čtvereční centimetr povrchu působí síla zhruba odpovídající hmotnosti více než jedné tuny. Celkově tak na jeho konstrukci působil tlak odpovídající zhruba 200 000 tunám.
Trieste proto nespoléhal na trup podobný ponorce. Jeho posádku chránila koule. Právě kulový tvar dokáže tlak rozložit mnohem rovnoměrněji než běžný válcový trup. Přesto to nebyl klidný sestup.
Trieste procházel různými vrstvami vody a sestup trval déle, než bylo žádoucí. Batyskaf nemohl jednoduše „vypnout motory“ a padat dolů. Jeho pohyb závisel na pečlivém řízení vztlaku a na balastu.
Přibližně v hloubce 9 900 metrů, přišel otřes. A pak rána. V malé tlakové kouli se ozval zvuk, který muži uvnitř rozhodně nechtěli slyšet.
Mohlo jít o katastrofické poškození tlakové koule. Pokud by selhala, nebylo co opravovat a kam utéct. V takové hloubce by voda pronikla okamžitě dovnitř. Walsh později popsal situaci s typickým nadhledem: kdyby šlo o vážné poškození, už by z nich stejně byla jen krvavá kaše.
A tak pokračovali.
Po 4 hodinách a 47 minutách sestupu dorazili na dno. Hloubkoměr ukazoval 11 521 metrů. Pozdější přepočty ale ukázaly, že přístroj nebyl správně kalibrován. Skutečná dosažená hloubka byla stanovena 10 916 metrů.
Lidé právě sestoupili do nejhlubšího místa oceánu.
Poručík Don Walsh a Jacques Piccard v batyskafu Trieste, 1960
Dvacet minut na dně
Plán počítal s třicetiminutovým pobytem. Jenže po dosednutí na dno se kolem batyskafu zvedl oblak sedimentu a začal zakrývat výhled. Čekat déle nemělo žádný smysl.
Nakonec zůstali na dně přibližně 20 minut. Komunikovali s podpůrnou lodí a pomocí reflektorů pozorovali okolí. Piccard později popsal dno jako plochou vrstvu jemného sedimentu. Nešlo o nějakou dramatickou podmořskou krajinu plnou skal a propastí. Challenger Deep se v místě jejich přistání jevil jako rozlehlá, poměrně rovná sedimentární plocha.
A přesto to bylo místo, kam se před nimi žádný člověk nedostal.
Piccard a Walsh také pozorovali známky života. V jejich původním popisu se objevuje i údaj o rybě připomínající platýse. Tato část jejich pozorování se však později stala předmětem vědecké kontroverze a dnes se považuje za velmi spornou. Ryby nejsou podle současných poznatků v takové hloubce očekávány. Jistější jsou pozorování drobných organismů, například krevetovitých živočichů.
Pak už nebylo na co čekat. Museli nahoru.
Zpátky k hladině
Walsh a Piccard uvolnili železný balast. Tím se Trieste stal lehčím a začal stoupat. Výstup trval přibližně 3 hodiny a 15 minut. Po téměř devíti hodinách od začátku ponoru se batyskaf konečně vynořil.
Teprve na hladině zjistili, co způsobilo záhadný zvuk při sestupu. Prasklo jedno z pozorovacích oken v přístupové části plavidla. Nebyla to prasklina v hlavní tlakové kouli, takže posádka přežila.
Rekordní ponor nebyl poslední velkou úlohou batyskafu. V roce 1963 se Trieste dostal k dalšímu nebezpečnému úkolu. Americká jaderná ponorka USS Thresher se v dubnu toho roku potopila u pobřeží Massachusetts a celá posádka zahynula. Trieste byl přepraven na východní pobřeží Spojených států, aby pomohl s hledáním vraku. Při pátrání skutečně objevil trosky ponorky včetně její věže s označením „593“.
Po roce 1963 byl Trieste vyřazen ze služby. Jeho příběh však pokračoval v dalších hlubokomořských konstrukcích.
Jacques Piccard (vpravo) a Ernest Virgil nakládají železný balast do batyskafu Trieste před rekordním ponorem v Mariánském příkopu
O více než padesát let později
Trvalo více než půl století, než se další člověk znovu vydal do Challenger Deep. V roce 2012 sestoupil do stejné oblasti filmový režisér a oceánský průzkumník James Cameron. Jeho jednomístný stroj DEEPSEA CHALLENGER byl proti Trieste z jiného světa. Měl vlastní pohon, moderní elektroniku, kamery a manipulátory umožňující pracovat přímo na dně. Cameron se mohl pod hladinou skutečně pohybovat a odebírat vzorky.
V porovnání s ním působí Trieste jako primitivní konstrukce. Ale právě jeho jednoduchost byla podstatou úspěchu. V roce 1960 nic z toho neexistovalo. A přesto 23. ledna 1960 Trieste dosedl na dno v hloubce 11 kilometrů.
Člověk se poprvé dostal na dno nejhlubšího místa oceánu.
Seznam použitých zdrojů:
1. Guinness World Records. 1960: Deepest Manned Ocean Descent [online]. Guinness World Records, 2015 [cit. 18. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.guinnessworldrecords.com/news/2015/8/60/1960-deepest-manned-ocean-descent-393008
2. National Geographic. DEEPSEA CHALLENGE — Part 1: Voyage to the Deep [online]. National Geographic, 2013 [cit. 18. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/125-deepsea-challenge
3. National Geographic. DEEPSEA CHALLENGE — Part 2: Pressure Dive [online]. National Geographic, 2013 [cit. 18. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/125-deepsea-challenge-part-two
4. WIKIPEDIA. Trieste (bathyscaphe) [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia [cit. 18. 9. 2026]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Trieste_(bathyscaphe)
