Článek
Naděžda měla jedenáct let, cop s červenou stužkou a oči, které se dokázaly smát i v mrazu. Bydlela s rodiči a malým bratrem nedaleko vlakového nádraží ve Sverdlovsku. Každé ráno chodila do školy kolem závodu Uralmaš, přes ulici, kde stávala pekárna. Toho dne, 2. dubna 1979, bylo neobvykle chladno i na ruské poměry. Naděžda si zapnula kabát ke krku a vyšla z domu. Netušila, že právě vstupuje do pásma smrti.
Nad čtvrtí Čkalovskij se už tou dobou vznášel neviditelný oblak – tichý, chladný a smrtící. V utajovaném vojenském zařízení č. 19, kde Sovětský svaz pracoval na vývoji biologických zbraní, došlo k technickému selhání. Při běžné údržbě byl odstraněn filtr ventilace a po směně nebyl opětovně nasazen. Následkem toho uniklo do ovzduší velké množství spor antraxu – bakterie Bacillus anthracis, která dokáže vdechnutím způsobit plicní formu nemoci se smrtelností přes 90 %.
Laboratoř patřila k nejstřeženějším objektům tehdejšího sovětského vojensko-průmyslového komplexu. Tajný program s názvem Biopreparat, oficiálně zaměřený na civilní biotechnologie, byl ve skutečnosti rozsáhlým projektem vývoje zbraní hromadného ničení. Sovětské vedení navzdory mezinárodní Úmluvě o zákazu biologických zbraní z roku 1972 nadále produkovalo obrovské objemy patogenů – včetně sněti slezinné, moru či viru pravých neštovic.
Ten den, kdy Naděžda zamávala tatínkovi, dýchala antrax. Nevěděla o tom – stejně jako stovky dalších obyvatel města. Do několika dnů začala mít horečky, dusivý kašel, a přestože byla hospitalizována, lékaři jí nedokázali pomoci. Zemřela do tří dnů. Rodičům řekli, že šlo o zápal plic. Tělo bylo rychle zpopelněno. Neměli se ptát, proč.
Podobný průběh měla většina případů. Lidé umírali v nemocnicích s příznaky akutního respiračního selhání, ale příčina byla tajena. Lékařům a patologům bylo přikázáno používat jiné diagnózy. Kdokoliv se odchýlil, riskoval kariéru – nebo horší osud. Veškerá dokumentace byla zabavena příslušníky KGB, nemocnice byly pod dohledem. Město se změnilo v pokusnou laboratoř.
Sovětské úřady veřejně tvrdily, že došlo k otravě zkaženým masem. Obvinily místní nelegální jatka. Oficiální počet obětí byl stanoven na 66. Neoficiální odhady mluví až o 200 mrtvých – včetně několika dětských pacientů, dělníků, řidičů i náhodných kolemjdoucích. Významná část lidí v zasaženém pásu však zmizela ze statistických přehledů, stejně jako Naděžda.
Až po pádu Sovětského svazu bylo možné rekonstruovat události s vědeckou přesností. Americký biolog Matthew Meselson v roce 1992 vedl mezinárodní výzkumný tým, který navštívil Sverdlovsk. Na základě rozhovorů s přeživšími, dostupné zdravotní dokumentace a pitvy obětí se podařilo doložit, že šlo o aerosolový únik – tedy šíření spor vzduchem. Směr větru 2. dubna 1979 jasně odpovídal pásmu výskytu úmrtí: oblak se táhl přes obytnou čtvrť, továrnu a nádraží.
V roce 2016 americkým vědcům z Harvardu a University of Northern Arizona umožnily uchované tělní tkáně z plic obětí analyzovat DNA bakterií. Zjistili, že šlo o kmen Bacillus anthracis, vysoce virulentní a produkovaný pro biologický útok. I po více než třiceti letech byly genetické stopy aktivní.
Sverdlovsk, přejmenovaný později na Jekatěrinburg, se tak stal místem největšího známého úniku biologické zbraně v historii. Veřejnost o něm dlouho nevěděla – stejně jako o Černobylu o sedm let později. Sovětská moc dokázala mlčet, potlačovat a popírat i zjevné tragédie, pokud hrozily mezinárodní ostudou. Biologický „Černobyl“ byl jiný v tom, že nebyl vidět. Ale byl neméně smrtící.
Příběh Naděždy se nikdy neobjevil v žádném úředním záznamu. Její smrt se ztratila v šumu propagandy a cenzury. Byla jen jedním z mnoha neviditelných stínů za železnou oponou – dítětem, které šlo do školy a už se nevrátilo. Až dnes víme, že v ten den nezačala epidemie zkaženého masa. Začala jedna z největších státem způsobených biologických katastrof moderní éry.
Naděžda neměla nepřátele. Nevedla válku. Byla jen dítětem, které se chtělo učit, smát a žít. Její osud nebyl tragický omyl – byl důsledkem cynického systému, který v honbě za mocí obětoval lidské životy jako vedlejší škody. A právě proto bychom na ni neměli zapomenout. Ani na tichý oblak, který jednou ráno sestoupil na město a vzal s sebou její dech.
Seznam použitých zdrojů:
1. PBS. The 1979 Anthrax Leak. Frontline [online]. 2001 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/plague/sverdlovsk/
2. The National Security Archive. Anthrax at Sverdlovsk, 1979. Electronic Briefing Book No. 61 [online]. 2001 [cit. 2025-06-01]. Dostupné z: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB61/
