Válka o ucho kapitána Jenkinse (1739)

Karibské moře se toho rána roku 1731 lesklo jako hladká ocel. Kapitán Robert Jenkins znal tyto vody dobře – možná až příliš dobře. Věděl, kde je nutné plout opatrně, kde se vyplatí riskovat a kde je lepší modlit se, aby si ho hlídky vůbec nevšimly. Obchod v karibském prostoru nebyl jen o zboží. Byl o nervech, známostech a schopnosti přežít mezi impérii, která si nárokovala totéž moře.

Jenkins nebyl hrdina. Nebyl ani zločinec v klasickém smyslu slova. Byl obchodník v systému, kde se legální obchod a pašování prolínaly tak těsně, že mezi nimi prakticky neexistovala hranice. Britské lodě v Karibiku přežívaly díky porušování pravidel – a španělské impérium přežívalo díky jejich nekompromisnímu vymáhání.

Když se na obzoru objevila španělská hlídková loď, Jenkins pochopil, že tentokrát nepůjde jen o rutinní kontrolu nákladu. Španělští guarda costas byli pověstní tím, že nehledali kompromis. Jejich úkolem nebylo vyjednávat, ale zastrašovat.

Po nalodění následovalo vyslýchání. Křik. Výhrůžky. Podle Jenkinsovy pozdější výpovědi zazněla slova o britském králi, o drzosti protestantských obchodníků, o tom, že moře patří Španělsku. Pak nůž. Žádný spěch. Žádné emoce. Pouze chladná demonstrace moci.

Když ucho dopadlo na palubu, nebylo to jen zranění těla. Byl to vzkaz.

Impérium proti impériu

To, co se Jenkinsovi stalo, nebylo výjimečné. Karibik patřil v 18. století k nejvýbušnějším regionům světa. Španělská říše se snažila udržet kontrolu nad obrovským koloniálním prostorem, zatímco Británie – námořní mocnost na vzestupu – systematicky testovala jeho slabiny.

Utrechtský mír z roku 1713 sice formálně ukončil válku o španělské dědictví, zároveň však zasel semena dalšího konfliktu. Británie získala právo dodávat otroky do španělských kolonií a provozovat omezený legální obchod. V praxi to znamenalo otevřené dveře pro masivní pašování. Španělé odpovídali tvrdě: konfiskacemi, vězněním, násilím.

Každá zastavená loď byla potenciálním mezinárodním incidentem. Každý zbitý kapitán mohl posloužit jako záminka k válce. Jenkins byl jen ten, jehož příběh se hodil.

Ucho vstupuje do politiky

Když Robert Jenkins o sedm let později stanul před britským parlamentem, politická situace byla připravena explodovat. Premiér Robert Walpole se snažil udržet mír – ne z idealismu, ale z chladné kalkulace. Věděl, že válka v Karibiku bude drahá, krvavá a nepředvídatelná.

Opozice však cítila příležitost. Britští obchodníci tlačili na tvrdší postup. Tisk potřeboval příběh. A Jenkins měl něco, co se nedalo ignorovat: zmrzačené tělo.

Jeho svědectví bylo pečlivě inscenované. Nešlo jen o fakta, ale o emoce. O čest. O ponížení celé Británie. Ať už tehdy své uříznuté ucho skutečně fyzicky předložil, nebo ne, v kolektivní představivosti už existovalo. A to stačilo.

Propaganda jako zbraň

Britské noviny zaplavily karikatury, pamflety a texty líčící Španěly jako kruté tyrany a Brity jako nevinné oběti. Jazyk se zostřoval. Kompromis se stal synonymem slabosti. Válka začala být prezentována jako morální povinnost.

Ucho kapitána Jenkynse přestalo být soukromou tragédií. Stalo se symbolem národního ponížení. A symboly mají v politice větší sílu než fakta.

První střety: Karibik v plamenech

Když byla roku 1739 vyhlášena válka, britské námořnictvo do ní vstoupilo s přesvědčením, že Španělsko je unavené impérium na ústupu. První operace tuto iluzi podporovaly. Britské lodě útočily na menší přístavy, ničily pevnosti a narušovaly obchodní trasy.

V Karibiku se bojovalo o každý přístav, každou zátoku. Bitvy nebyly jen střetem lodí, ale i bojem s nemocemi, klimatem a chaosem. Námořní válka 18. století byla pomalá, vyčerpávající a brutální.

Cartagena: peklo pod tropickým sluncem

Vyvrcholením britských ambicí se stala Cartagena de Indias. Roku 1741 se k městu přiblížila gigantická flotila: více než sto lodí a tisíce vojáků. V Londýně panovalo přesvědčení, že pád Cartageny zlomí španělskou moc v Novém světě.

Město však bránil Blas de Lezo. Admirál, který už přišel o oko, ruku i nohu – nikoli však o schopnost vést válku. Obrana byla promyšlená, pevnosti silné a Španělé odhodlaní.

Britské vojsko se topilo v horku, bahně a nemocech. Žlutá zimnice a malárie kosily řady rychleji než děla. Útoky selhávaly. Zmatek ve velení se prohluboval. Po týdnech bojů se flotila stáhla – zdecimovaná, ponížená, poražená.

Válka, která nikam nevedla

Navzdory katastrofě u Cartageny konflikt pokračoval. Bojovalo se v Karibiku i v Severní Americe, kde se střetávaly britské a španělské kolonie v oblasti dnešní Georgie a Floridy. Válka se postupně slila s válkou o rakouské dědictví a ztratila svůj původní rámec.

Když roku 1748 nastal mír, hranice zůstaly téměř beze změn. Válka o ucho kapitána Jenkinse skončila bez jasného vítěze.

Co po válce zůstalo

Zůstala legenda. Zůstalo jméno, které dodnes vyvolává úsměv i mrazení. Válka kvůli uchu. Především však zůstalo varování.

Protože ucho nebylo příčinou. Bylo záminkou. A záminky jsou v dějinách nebezpečnější než zbraně.

Jenkinsovo ucho zmizelo. Mechanismus, který z něj udělal důvod k válce, nikoli.

Seznam použitých zdrojů:

1. War of Jenkins’ Ear [online]. Wikipedia: The Free Encyclopedia [cit. 2025-12-14]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/War_of_Jenkins%27_Ear

2. The War of Jenkins’ Ear [online]. Warfare History Network, 28 June 2016 [cit. 2025-12-14]. Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/article/the-war-of-jenkins-ear/

3. The War Started over a Severed Ear – War of Jenkins’ Ear [online]. History and Headlines, 2 May 2018 [cit. 2025-12-14]. Dostupné z: https://www.historyandheadlines.com/war-started-severed-ear/

4. War of Jenkins’ Ear: How One Man’s Ear Started a Colonial War Between Empires [online]. World History Encyclopedia, 7 April 2021 [cit. 2025-12-14]. Dostupné z: https://www.worldhistory.org/War_of_Jenkins%27_Ear/