Článek
Tiché ranní světlo zalévá zarostlou trať, mezi stromy probleskují záblesky jarního slunce. A mezi nimi zůstává stát dlouhý vlak. Z dřevěných vagónů se line těžký, nasládlý zápach smrti a rozkladu. Uvnitř je ticho – nebo snad vzdálený pláč? Možná šepot, možná modlitba. Dětský hlas volající matku, která už neodpoví. Zlámané prsty svírají mříže v oknech, vysušené rty šeptají jména, která válka pohltila. A kolem jen ticho lesa.
Jaro 1945. Evropa krvácela, ale naděje už klíčila v zákopech, v troskách i ve vyhladovělých srdcích. Spojenecká vojska osvobozovala jednu okupovanou zemi za druhou a Rudá armáda se probíjela k Německu. V tuto chvíli hrůzy a kolapsu se nacisté snažili zahladit stopy svých zločinů. Zabíjeli svědky, ničili dokumenty – a přesouvali vězně z táborů smrti do táborů méně známých. Terezín měl být jednou z těchto destinací. A právě tam směřoval takzvaný „ztracený vlak“ z Bergen-Belsenu.
Vlak, který vyrazil 10. dubna 1945, byl jedním ze tří, které měly přemístit tisíce vězňů. Ve skutečnosti ale nevedl do bezpečí. Vedl do nicoty. Byla to mobilní smrtelná past – bez vody, bez jídla, bez cesty zpět. Do dřevěných dobytčáků byly natlačeny stovky lidí včetně žen a dětí, často jen v cárech pruhovaných uniforem. Někteří se nemohli ani postavit. Starci, nemocní, invalidé – všichni byli vrženi do těchto pojízdných kobek. Dveře byly zamčeny. Okna zadrátovaná. Hlídky SS přecházely podél soupravy se psy a zbraněmi, připravené okamžitě zastřelit každého, kdo by projevil vzdor nebo se pokusil o útěk.
Vlak se plazil zničeným Německem, zastavoval, vracel se, opět vyrážel. Po cestě se dostával pod spojenecké nálety, musel objíždět rozbombardované úseky tratí a někdy stál celé dny bez pohybu. Přežít uvnitř bylo otázkou neuvěřitelné vůle, ale často i slepé náhody. Někteří zemřeli už první noc. Jiní o tři dny později – bez vody, bez možnosti se vyprázdnit, v dusnu a smradu, mezi mrtvými. Zoufalství se měnilo v šílenství. V některých vagónech lidé jedli kousky starých papírů, olizovali vlhké zdi, pili moč. Umírající drželi své děti, které nemohli nakrmit, nemohli uklidnit, nemohli zachránit.
V každém vagónu se odehrával jiný příběh, ale všechny měly společný tón – boj o holý život, který se odehrával v tmě, mezi těly, v přidušeném prostoru, kde čas ztratil smysl. Mezi cestujícími byli lidé nejrůznějších národností – holandští Židé, Maďaři, Češi i Poláci. Mnozí patřili mezi poslední přeživší z jiných táborů smrti, kteří byli opakovaně přesouváni. Byli to ti, kteří už jednou smrti unikli – a nyní jí čelili znovu, v poslední kapitole nacistické zvůle.
Po čtyřech dnech, 23. dubna, dorazily k vlaku jednotky Rudé armády. Když otevřely vagóny, ustoupily o krok zpět. V některých vozech byla jen těla. Jiná byla napůl prázdná – mrtví byli nahromadění u dveří, jako by se v posledních vteřinách snažili dostat na vzduch. Přeživší byli jen stíny. Mnozí už nemluvili. Jen hleděli. Hleděli do tváří vojáků, kteří je neznali, do nebe, které mlčelo, nebo dovnitř sebe – tam, kde už bylo jen temno.
Sověti začali okamžitě s pomocí. Přivezli vodu, přikrývky, zřídili polní ošetřovny. Ale bylo pozdě pro 198 z nich. Do několika dnů zemřelo dalších 320 lidí. Jejich těla byla pohřbívána do společných hrobů poblíž trati. Některým byl vytesán kříž, jiným zůstalo jen číslo. Místní obyvatelé, šokovaní realitou, kterou do té doby neznali – nebo ji nechtěli znát – pomáhali, nosili jídlo, oblečení, kopali hroby.
Dnes stojí na místě tragédie památník a malý hřbitov v Tröbitzu. Některé oběti mají své jméno, jiné zůstávají bezejmenné. Příběh „ztraceného vlaku“ ale nekončí u pamětní desky. Věnuje se mu výzkum, dokumenty, svědectví, ale i přeživší – například herečka a zpěvačka Leslie Baruch Brentová, která jako dívka přežila tuto strašlivou cestu a zbytek života zasvětila vzdělávání o holokaustu. Její příběh, jako příběh mnohých, tvoří most mezi minulostí a naší současností – a je varováním, kam až může vést lidská lhostejnost a ideologie nenávisti.
Protože tento vlak nejel jen do Terezína. V očích mnohých to byla poslední jízda nacistické hrůzy. Vlak, který neměl konečnou, jen temnotu. A právě proto nesmí být zapomenut.
Použité zdroje:
1. Yad Vashem. „Lost Train“ from Bergen-Belsen to Tröbitz, 10 April 1945. [online]. [cit. 2025-05-28]. Dostupné z: https://www.yadvashem.org/exhibitions/last-deportees/bergen-belsen-trobitz.html
2. POLAK, Joseph. The Lost Transport. Commentary Magazine. [online]. [cit. 2025-05-28]. Dostupné z: https://www.commentary.org/articles/joseph-polak/the-lost-transport/
3. JewishGen. The Lost Train: Bergen-Belsen to Tröbitz. [online]. [cit. 2025-05-28]. Dostupné z: https://www.jewishgen.org/databases/holocaust/0170_lost_train.html
