Článek
Duben 1945. Třetí říše se hroutí. Berlín hoří, vojska Spojenců postupují německým územím jako lavina. Všude vládne chaos, ale zároveň cosi mrazivě klidného – klid poražené říše, která ztrácí půdu pod nohama. Na durynském venkově se americká 90. pěší divize prodírá zničenou krajinou. Nic nenasvědčuje tomu, že právě tady, v nevýrazné vesnici Merkers, narazí na jeden z největších pokladů válečné historie.
Příběh začíná téměř nenápadně. Dva vojáci zastavují dvě francouzské ženy, které porušily zákaz vycházení. Nejdřív se zdá, že jde jen o drobný přestupek. Jenže ženy, nucené pracovnice v místním dole, náhle prozrazují něco, co změní běh událostí: „V dole je zlato. Hodně zlata. A obrazy.“
Zpráva se rychle šíří. Velení americké armády zpozorní. Začíná pátrání, které brzy přeroste v jedno z největších odhalení skrytého bohatství v dějinách Evropy.
Brána do podzemní říše nacistického bohatství
Důl Kaiseroda, součást rozsáhlého solného komplexu nedaleko Merkersu, na první pohled nevzbuzoval žádné podezření. Rozlehlý a temný průmyslový areál zapuštěný do krajiny, obklopený lesy a opuštěnými objekty, vypadal jako stovky jiných, které nacisté během války využívali k těžbě surovin nebo přesunu výroby pod zem. A přece – právě tady, pod zdánlivě běžnou horninou, se skrýval jeden z největších pokladů, jaký kdy spatřily oči vojáků.
Když američtí vojáci prorazili zatarasené vstupy a vlezli do prvních podzemních hal, zůstali v úžasu. Těžká vrata, zapečetěná betonem, se pomalu otevřela a odhalila neosvětlené chodby vedoucí hluboko do podzemí. A pak, téměř kilometr pod povrchem, vkročili do prostoru, který se navždy zapsal do dějin.
V obrovských podzemních sálech, s klenutými stropy a stěnami, kde se kdysi těžila sůl, se nacházela pokladnice nacistického impéria. Tisíce zlatých prutů pečlivě uložených v řadách, jako by šlo o zásoby připravené pro nějakou temnou budoucnost. Celkem 8 198 kusů zlata, standardizovaných a označených – některé s razítky německé centrální banky, jiné s původem sahajícím do zahraničních bankovních trezorů.
Ale zlato nebylo všechno. Na dřevěných paletách stálo 55 beden plných zlatých mincí a šperků – mnohé z nich byly očividně rodinnými klenoty, jejichž majitelé zmizeli beze stopy. Po jejich původu zůstaly jen záznamy v nacistických seznamech konfiskací. Vedle nich se nacházelo 711 pytlů napěchovaných bankovkami – 2,76 miliardy říšských marek, v pečlivě svázaných balíčcích. Nechybělo ani 630 beden plných cizích měn – dolary, franky, švýcarské franky, libry, zloté. Poklad, který mohl financovat válku ještě několik měsíců.
V jednom z koutů stály nenápadné pytle – když je otevřeli, zatřpytily se zlatým leskem. Jenže nešlo o šperky. Byly to zuby. Zlaté zuby, vytržené z úst obětí koncentračních táborů. Hrůzná realita nacistického průmyslu smrti, která se ukrývala mezi bohatstvím – jako temná připomínka, za jakou cenu byl poklad nashromážděn.
A přesto to ještě nebyl konec. Vedle hmotného bohatství ležela další pokladnice – ta kulturní. V dlouhých regálech a přepravních bednách odpočívaly malby starých mistrů. Rubens, Rembrandt, Tizian – jejich díla byla pečlivě zabalena v látce, popsaná, katalogizovaná. Nechyběly sochy z francouzských muzeí, archivní dokumenty, vzácné rukopisy, hudební partitury a celé knihovny. Sbírky ukradené v okupovaných zemích – z galerií v Paříži, Antverpách, Haagu. Mnohá z těchto děl původně patřila židovským sběratelům a rodinám. Jejich jména byla vymazána, jejich památka ukryta pod zemí – snad navždy.
Vše nasvědčovalo tomu, že nacisté poklad neukryli ve spěchu. Naopak – bedny byly označené, vedené v seznamech, systematicky rozmístěné. Zdálo se, jako by šlo o pečlivě naplánovaný trezor, úložiště, které mělo přežít válku a posloužit později. Pro koho? Pro přeživší pohlaváry? Pro novou generaci? Nebo pro válku, která měla začít znovu?
Celková hodnota celého nálezu byla v té době odhadována na stovky milionů dolarů. Dnes by přesáhla desítky miliard korun. Jen zlato mělo v současných cenách cenu okolo tří miliard korun – a to nepočítáme umělecká díla, jejichž kulturní a historická hodnota je nevyčíslitelná. Ale v sále pod zemí nestála jen hromada peněz. Bylo to dědictví Evropy – ukradené, znesvěcené a pohřbené v tichu.
Ten pohled se vojákům zapsal do paměti navždy. Nejen kvůli závratnému bohatství, ale kvůli příběhům, které tyto věci nesly. Zlato, které mělo financovat válku. Obrazy, které měly viset v Hitlerově plánovaném Führermuseum. Šperky, které kdysi zdobily ruce žen, jež skončily v Osvětimi. A mezi tím ticho. Ticho podzemí, které svědčilo o tom, jak daleko byla říše ochotná zajít, aby si zachovala své poklady.
A i když byl tento objev v roce 1945 považován za kompletní, mnozí historici se dodnes ptají: nebyl to jen zlomek? Nemohly být další haly, uzavřené ještě hlouběji, ukrývající dokumenty, zbraně, možná i další poklady? Co všechno ještě zůstalo zapečetěno v tichu rozsáhlého podzemí?
Návštěva generálů a zamlčené skutečnosti
Do dolu se záhy sjeli vrcholní američtí generálové. George S. Patton prý zůstal stát v němém úžasu. Dwight D. Eisenhower se osobně účastnil prohlídky nálezu. Okamžitě bylo rozhodnuto o zajištění dolu, zabezpečení nálezu a zahájení rozsáhlé inventarizace. Na místo dorazili experti z OSS (předchůdce CIA), historici i kurátoři.
Z Merkersu se stal na několik týdnů přísně střežený komplex. Poklad se postupně převážel do bezpečnějších oblastí, část byla vrácena státům, část uložena do depozitářů. Ale i přes všechnu tuto pečlivou práci zůstaly určité otazníky.
Některé části dolu nebyly nikdy kompletně prozkoumány. Byly tu zazděné štoly, chodbové systémy bez jasného cíle. Objevily se zprávy o vagónech, které do dolu vjely – ale nikdy z něj nevyjely. Ačkoliv oficiálně bylo vše zdokumentováno, stále existují teorie, že část pokladu zůstala ukryta.
Merkers nebyl jediným nacistickým úkrytem. Víme o pokusu přesunout zlato do rakouského Altaussee, o pověstech spojených s Štěchovicemi, o záhadných transportech směřujících do hor. Některé teorie hovoří o podzemní síti, kterou nacisté budovali v posledních měsících války, a která mohla ukrýt další poklady, dokumenty i zbraně.
Poklady nacistů
Je možné, že Merkers byl pouze jedním z uzlů této sítě? Pokud ano, co dalšího zůstalo pohřbeno? Kde jsou dokumenty, které měly být podle nacistických záznamů ukryty spolu se zlatem? A kam zmizela některá umělecká díla, jejichž evidence existuje, ale která se nikdy po válce neobjevila?
Dnes je část Merkerského dolu přístupná veřejnosti jako technické muzeum. Návštěvníci sjíždějí výtahem do hlubin, aby si prohlédli repliku původního nálezu. Průvodci vyprávějí fascinující příběh o tom, jak byla pod zemí nalezena jedna z největších pokladnic 20. století. Ale ani turistický výklad nemůže zastřít fakt, že část dolu zůstává nepřístupná – a že některé otázky zůstaly bez odpovědi.
Byl Merkers skutečně plně prozkoumán? Nebo někde v jeho útrobách zůstává dosud neodhalená místnost, trezor nebo archiv, který čeká na svého objevitele?
Pokud vás článek zaujal, přečtěte si i článek o nacistickém pokladu v jezeře Toplitz:
Seznam zdrojů:
1. Bradsher, Greg. „Nazi Gold: The Merkers Mine Treasure.“ National Archives, jaro 1999. https://www.archives.gov/publications/prologue/1999/spring/nazi-gold-merkers-mine-treasure.html
2. Patowary, Kaushik. „The Nazi Gold of Merkers Mine.“ Amusing Planet, 31. ledna 2022. https://www.amusingplanet.com/2022/01/the-nazi-gold-of-merkers-mine.html
3. „World: Salted Gold.“ TIME, 16. dubna 1945. https://time.com/archive/6771979/world-salted-gold/
4. Grann, David. „The Nazi Underground.“ The New Yorker, 9. května 2016. https://www.newyorker.com/magazine/2016/05/09/searching-for-nazi-goldThe New Yorker
