O nemoci a hnízdilech v nás

Pan Hnízdil již dávno ztratil schopnost rozlišovat mezi fakty, názory, domněnkami a výmysly. Nyní to vypadá, že již nedokáže rozlišit ani mezi kritikou, cenzurou a fašismem. Kdyby byla cenzura, tak pan Dušek nemůže se svými bludy na ulici, natož do médií. To s tím fašismem snad ani nemá cenu komentovat, ale zní to úderně, to ano.

Přínosnější než preludování o hlasatelích podobných mouder je zamýšlení nad obsahy jejich učení – a to z různých úhlů pohledu - a také na tím, co jistá obliba těchto instantních mouder vypráví o nás samotných. Nuže pojďme se společně zkusit zamyslet nad nemocí, zdravím a hnízdilech v nás. Pokusím se přitom hovořit jazykem, který apriori nerozděluje svět na vědecký a spirituální a nehloubí mezi nimi příkopy.

Pán s ostrými rysy, který ne tak dávno kopal za sisyfovskou partu a uděloval bludné balvany za vše jen trošku iracionální, ve svém rozhlasovém příspěvku vysvětluje, jak je každá nemoc jenom obrazem našeho myšlení a celý systém současné lékařské péče je vlastně jen jedno velké spiknutí, která má za úkol udržel člověka co nejdéle churavého. Následně vysvětluje, že celý náš život a osud se odvíjí od toho, jak přemýšlíme a jak za vážné neduhy našich dětí může negativní přemýšlení jejich rodičů.

A tak přemýšlím. Přemýšlím o všech těch krásných lidech, jež jsem za život poznal, kteří buď už na nějakou závažnou chorobu odešli, nebo jí trpí. Přemýšlím o dětech, které se rodí slepé, s rakovinou, fyzickým postižením. Přemýšlím o jejich úžasných rodičích, které jsem měl možnost poznat, když jsem pracoval se zrakově a následně pak s tělesně hendikepovanými dětmi.

Na druhou stranu přemýšlím o těch většinou fyzicky velmi zdatných a zdravých rodičích dětí, které jsem mohl poznat, když jsem pracoval ve výchovném ústavu. Mnozí z nich své děti týrali, sexuálně zneužívali a dělali jim věci, které jsem do té doby znal pouze z hodně strašidelných filmů. Přemýšlím o těch tisících bachařích z koncentračních táborů, aktivních členech SS a gestapa a všech těch, kteří se vědomě podíleli na hrůzách druhé světové války a pak spokojeně dožívali, a někteří ještě stále dožívají, obklopeni blahobytem a svými rodinami v Jižní Americe. Jejich myšlení, by podle výše zmíněných teorií, muselo být přece zdravější a pozitivnější než těch pečujících rodičů, co jsem zmínil.

Přemýšlím a říkám si, ten pán prostě lže a vlastně i ubližuje. Se stejně fanatickým postojem, kterým ještě nedávno hájil své současné oponenty, pouze přeskočil na druhou stranu barikády a opět nekompromisně rozdává ty jediné správné návody na život. Dokonce i ti, kteří by přece měli být na jeho straně, tj. lékaři a kolegové z psychosomatické společnosti ČLS, ho z ní vyloučili a distancují se od jeho lidových mouder. Na rozdíl od něj totiž vědí, že takto černobíle psychosomatika opravdu nefunguje.

Ve svém stanovisku ČSL konstatuje.

„Tvrdit, že pacientovi stačí vysvětlit jeho problém a je vyhráno, je zavádějící,“ říká MUDr. Vladislav Chvála, který vede tým Střediska psychosomatických poruch v Liberci přes 25 let. „Psychosomatická léčba je pěkná dřina, především pro pacienta samotného, a často i pro celou jeho rodinu. Žádné zázraky v rukou nemáme ani při respektování bio-psycho-sociální teorie vzniku a udržování nemoci,“ dodává.

Postoj, kterým MUDr. Hnízdil psychosomatiku naprosto devalvuje na úroveň amatérského léčitelství, je vyjádřen jeho sdělením, že je pouhý překladatel. Představuje si, že vysvětlí pacientovi „co mu leze krkem, co nemůže strávit, nebo čeho má plnou hlavu“ a pacientovi se uleví.

Celé stanovisko si můžete přečíst zde.

Nechci se ale dále zabývat panem Hnízdilem. Pro následující část zamyšlení není důležitý on, ale my. Naše reakce, odpovědi našich vnitřních hnízdilů. Dívám se na příspěvky mnoha lidí a i svých přátel, kteří tato lidová moudra neustále sdílí, spolu se zaručeně úžasnými návody typu, jak nás česnek s medem a kurkumou ochrání úplně od všech nemocí. A opět přemýšlím. Přemýšleli ti lidé někdy nad těmi „paradoxy“, které jsem jenom na velmi málo příkladech demonstroval ve dvou odstavcích na začátku tohoto preludování? Zamysleli se někdy nad tím, jak už dlouho na tomto světě česnek, med a kurkuma existují a nediví se, že úmrtnost na choroby, které dnes považujeme za banální, kosila lidstvo po milionech? Nechodí ven, nepracovali někdy s postiženými, neznají nikoho, kdo je krásným a milým člověkem a přesto trpí, nebo jeho dítě onemocněno nějakou vážnou chorobou? Nechodili do školy a nestudovali dějiny? Vždyť příklady, které tyto líbivé návody na bezchybný a bezpečný život usvědčují z nepravdivosti, jsou všude kolem nás.

Strach. Strach z nejistoty nás vede k tomu, že se toužíme uhnízdit v pocitu, že my jsme na to přišli. Že když se budeme chovat podle nějakého návodu a budeme ho plnit, tak nebudeme do smrti potřebovat lékaře, vystačíme s česnekem a budeme moct radit těm nevěřícím Tomášům, kteří ještě neprocitnuli.

Ačkoliv strach z neuchopitelnosti života chápu, tak se přesto ptám. Opravdu jediná cesta, jak se bránit prostému faktu, že náš život je „sázka do loterie“ a na světě není jisté nic, ani příští nádech, je si lhát? Opravdu člověk musí zažít něco hodně bolavého, aby si připustil, že žádné stoprocentní návody na to, jak se vyhnout utrpení, nejsou? Dva lidé, které jsem měl moc rád, a kteří z tohoto světa již odešli mi ukázali, že se těch našich hnízd umíme držet opravdu až do nepěkného konce. Mimochodem, jeden z nich byl vegetarián, jogín a člověk, který kolem sebe uměl šířit pohodu a radost. To ostatně ten druhý také. Oba dva se léčili podle podobných lidových moudrostí, které tu zmiňuji. Naopak, další dva z mých přátel ty nesmysly o tom, jak chemoterapie ještě nikomu nepomohla a je to jen stroj na peníze, neposlouchali a jsou tu do dnes oba. Dávno po léčbě. Jeden z nich běhá maratony. Tím opravdu neříkám, že po chemoterapii nikdy nikdo neumřel a že je to úžasná a báječná metoda, která vyléčí každý neduh. Jen říkám, že když už někdo rakovinu má, tak mu česnek a new age moudrosti fakt nepomůžou a nic účinnějšího, než co nám nabízí současná medicína, i když se nám to nelíbí, prostě nemáme. A ani tím neříkám, že v procesu léčby nemůže někdy sehrát roli jazýčku na vahách naše psychické rozpoložení.

Nemám také žádné pochybnosti o tom, že současný zdravotnický systém má mnoho vad. A tak třeba ačkoliv opravdu nejsem zastáncem teorií, že je v něm vše řízeno farmaceutickou lobby, tak je jasné, že v mnoha případech do léčebných procesů zasahuje negativně a účelově. Přesto však s neochvějným přesvědčením tvrdím, že naprostá většina lékařů se prostě jen snaží léčit, jak nejlépe umí a nejsou to žádní zločinci, ale lidé, kteří životy zachraňují. A mnoho z nich, zvláště ti mladí, se snaží hledat cesty, jak začít opravovat některé ze systémových neduhů. Někdy tyto změny můžeme zaznamenat až v delším čas. Zažil jsem třeba, jak téma paliativní péče nejdříve nebylo ve veřejném prostoru vůbec slyšet, pak se po letech usilovného snažení konkrétních jedinců pomalu stávalo častým tématem publicistických pořadů ve velkých, mainstreamových médiích a dnes je sice stále poddimenzovanou, ale obecně již dostupnou péčí pro širokou veřejnost.

I psychosomatická medicína má dnes své místo na akademické půdě a na lékařských fakultách. Ano, bohužel se s ní běžně nesetkáváme v ordinacích běžných lékařů, bohužel nejsou erudovaní psychologové běžnou součástí každého nemocničního oddělení, bohužel jsou lékaři tak strašlivě vytížení, že často na člověka nemají čas a věnují se pak pouze jeho orgánům. Tyto a další negativní faktory bývají často příčinou frustrace pacientů, kteří si mohou někdy po návštěvě lékaře připadat jako bezcenný kus masa a pak jsou vděční kdejakému vykukovi, že je za tisíc korun vyslechne a nabídne jim naději.

Mnoho propagátorů instantních návodů na zdraví a život se často obrací k pramenům z minulosti. Ať už je to moudrost našich předků, či různé staré spirituální nauky. Naši předci však žádné zázraky nekonali. Umírali na banální choroby, zánět slepého střeva končil jedinou možnou alternativou, rakovina byla totálně neléčitelná a infekce v řezné ráně většinou znamenala vážné ohrožení života. Průměrná délka lidského života byla o desítky let nižší a dětská úmrtnost o stovky procent vyšší. Zklamu i ty, kteří tvrdí, že moderní autoimunitní nemoci typu rakoviny jsou tu jen kvůli našemu modernímu způsobu života, znečištěnému ovzduší a éčkům v jídle. Rakovina tu prokazatelně byla již v pravěku. Nejstarší objevený nádor v kosterních pozůstatcích je starý 1,7 milionů let.

Opět bych velmi rád dodal, že předchozí odstavec neznamená, že bych jakkoliv popíral negativní vliv současného životního stylu, vařených polotovarů, znečištěného ovzduší atd. Jen jaksi říkám, že je to „pouze“ jeden z faktorů, který se na naší nemocnosti negativně podílí. I v extrémně znečištěných částech světa najdete lidi, jejichž životní styl je ztělesněním všeho toho, co by se nemělo, a přesto jsou zdraví.

Starých nauk jsem za těch více než 25 let, co jsem se tomuto tématu věnoval, prozkoumal také hodně, a vězte, že žádná z nich nenabízí návod na úspěch a věčné zdraví, ale spíše naopak, poukazují na existenci pomíjivosti, utrpení, stárnutí, nemoci a smrti, jako na nedílnou součást lidské existence.  Valná většina velkých jmen rozličných spirituálních tradic by ve světle dnešních esoterických měřítek byla totálními lúzry, kteří to teda museli, podle dnešních ezo-pohádkářů, mít v té hlavě naskládané hodně špatné. Končili buď otrávení, přibití na kříži, nebo nemocní, a to včetně velikánů „současné“ spirituality ovlivněné východními směry, jako je Maharshi z Arunáčaly, Krisnamurti, Osho a další.

A přesto je moudrost našich předků a duchovních tradic nezpochybnitelná a zajisté z ní můžeme čerpat mnoho poučení i pro dnešní dny. Naši předkové nám třeba mohou připomenout, že používat na chřipku antibiotika, je opravdu nesmysl. Že mnoho banálních věcí, které dnes řešíme drahými a mnohdy neefektivními chemickými léky s vedlejšími účinky, je možné řešit čistě přírodními preparáty, otužováním, změnou tempa a způsobu života. Od starých mudrců se pak třeba můžeme učit, jak přijmout pomíjivost a změnu. A také, jak se s tou naší touhou po nalezení zaručených návodů na život často připravujeme o to nejcennější, co život nabízí. O soucit a empatii – tedy o skutečnou transcendenci a skutečnou lásku.

Jak se tedy stavit k nemoci? Především je třeba chápat nemoc v celé její komplexnosti. Takto přesně ji chápe skutečná psychosomatická medicína. Vstupují do ní vždy tři faktory. Vliv prostředí, životního stylu, stravovací návyky – tedy vnější vlivy, ale také to, čemu Indové a budhisté říkají karma, křesťané osud, muslimové kismet. Vědec použije slovo – genetika. Ve všech případech je to dědictví. Dědictví po všech těch, co zde byli před námi. Poslední složkou je složka psychická. Na tu zaměřuje psychosomatická medicína – ale nikoliv jako na jedinou a zásadní příčinu nemoci, ale jako na jednu z jejích složek. Poměry těchto tří ingrediencí jsou u různých typů onemocnění různé. U rakovin (obecně, také se to mění podle typu nádorových onemocnění) je často genetický faktor zásadní. U některých typů, ale rozhodně hraje velkou roli životní styl a vnější faktory. Třeba u rakoviny plic, nebo tlustého střeva. Jak jsem již řekl, v průběhu léčby může psychika být jazýčkem na vahách, ale v terminálních fázích nemoci nikoliv. A zde se dostáváme ke kruciálnímu problému všech těch Dušků, Hnízdilů a dalších podobných. Jejich přísliby mnohdy způsobí, že se lidé snaží vyřešit závažný zdravotní problém podle jejich nesmyslných rad a k lékaři se dostanou ve stavu, kdy už je pozdě a žádná jejich víra a přesvědčení jim opravdu nepomůže.

Velmi poučný příběh je zpodobněn v autobiografické knize Nebe nemá dno od Hany Andronikové. Tuto mladou dámu tahal svého času mistr Dušek po svých show a ukazoval na ní, jak se poprat s onkologickým onemocněním. Autorka se léčila u šamanů v Amazonských pralesích, v poušti Nevady a vypadalo to na mistrovu exemplární case study. No, nepovedlo se. Androníková ale mistra přerostla, protože na této cestě došla velké pokory a odcházela z tohoto světa smířená, a jak sama v jednom rozhovoru řekla – s pocitem vítězství. Nikoliv nad smrtí a nemocí, ale nad sebou samou.

Což je rozměr, kterého se tito novodobí komerční mesiášové nejsou schopni ani dotknou. Ano i nevyléčitelná nemoc může být cestou. Náročnou, ale hlubokou. Ani ten nejzdravější čtenář tohoto článku tu za nějakých maximálně 90 let nebude. A co je to 90 let? Mžik. Takže před smrtí nás nic neochrání, jsme na tom všichni stejně. Toto uvědomění může v případě konfrontace s vlastní smrtí odstartovat úplně jiný ozdravný proces, než o jakém byla doposud řeč. Jen se mu musíme umět otevřít.

Nakonec naše nemoc, naše bezmoc, naše stáří je také příběhem těch kolem nás. Umírající babička působí na příběhy svých dětí, vnoučat, dává jim možnost konfrontace s jejich pomíjivostí, dává jim možnost starat se o ní, pomáhat jí a reflektovat jejich vlastní životy. Mnoho z těch, jež kdy pracovali s postiženými, starými a nemocnými (anebo se o ně starali) toto moc dobře zná. Jen je vždy tenká hranice mezi touto naplňující zkušeností a tím, kdy na nás při příliš velké zátěží může tato skutečnost začít působit negativně. Ale to je jiný příběh…

Na závěr předkládám definici zdraví, na kterou jsem kdysi narazil a která je mi velmi blízká.

Zdraví je naše schopnost být celiství, a v tom je zahrnuto vše, včetně nemocí, postižení, utrpení a selhání. Vše může a mělo by být integrováno.