Spolupráce SSSR a Německa z pohledu přepisování narativních rámců dějinných událostí

Dovoluji si čtenáři předložit článek, který se vymyká běžným publicistickým textům jak rozsahem tak způsobem zpracování. Jsem si vědom toho, že na případné čtenáře kladu nároky, které nejsou v souladu se současnou podobou formulování a konzumací informací – tedy lehkou, kratší formou, nejlépe s prvky infotainmentu. Proto mi prosím dovolte krátkou předmluvu. Jednak k tématu samotnému a také k důvodům, proč se domnívám, že má tento způsob prezentace informací smysl.

Publicistických příspěvků na téma propaganda, dezinformace atd. nalezneme v informačním prostoru velké množství. Všechny však disponují jedním společným nedostatkem. Informace v nich mohou být sebevíce kvalitní, ale zasazené do formy, která má svá omezení (délka, ztrojování, komplexita, zvolený jazyk, který musí zaujmout atd.) jsou často vnímané pouze jako názorové příspěvky. A názorů je jako hvězd na nebi. Chce-li se informací chtivý čtenář dostat do hloubky jakéhokoliv problému, nedostane se za tuto názorovou hranici jinak, než poctivým studiem komplexnějších zdrojů, naučením se rozlišováním mezi informacemi podloženými primárními zdroji, hypotézami a pouhými spekulacemi atd. Tím se však dostáváme do pasti. Oblastí, které vyžadují naší alespoň elementární orientaci ve světě, je tolik, že studovat je všechny není možné. Vědy – jak ty přírodní, tak společenské a i humanitní už léta hledají jazyk, jak komplexní zjištění předávat veřejnosti. Nutno podotknout, že stav okolního světa je usvědčuje z toho, že se jim to nedaří.

Jednou z metod, jak se přiblížit podstatě problému, je přímá konfrontace s reálnými objekty jejich zkoumání. Pokud si v učebnici školák přečte, že opice umí lézt po stromech, je to tvrzení jehož váha v našem mozku může být úplně stejná, jako jakýkoliv jiný názor. Návštěvou zoologické zahrady toto tvrzení získává kvalitu informace potvrzené, ověřené, viděné, zažité. V hierarchii informační sítě našeho mentálního modelu reality získává větší hodnotu a jsou z něj následně odvozovány další závěry z vybrané oblasti.

Pro humanitní vědy, mezi které patří i historie a vědy zabývající se lidskou kulturou, jsou často těmito předměty zkoumání, tedy zdroji, původní, originální texty. Mohou mít podobu novinových článků, smluv, dohod, záznamů o obchodních transakcích atd.

Původní texty by i v tomto příspěvku měly pomoci k hlubšímu pochopení fenoménu informační manipulace.

Následující článek si klade za cíl demonstrovat jakým způsobem docházelo k reframingu narativních rámců událostí spjatých s tématem spolupráce Sovětského svazu s nacistickým Německem. Diseminační úlohu šíření sovětské verze důvodů této spolupráce převzaly primárně komunistické strany v jednotlivých evropských zemích, které disponovaly svým stranickým tiskem. V tehdejším Československu bylo tímto listem Rudé Právo, které od rozpuštění KSČ 27. 12. 1938 až do konce druhé světové války vycházelo ilegálně.

Ačkoliv se článek opírá o historické události, je zároveň velmi aktuální. Ruské „umění“ narativního reframingu se totiž od těch dob nezměnilo. Pro potřeby dnešního Ruska tak stačilo oprášit staré materiály, místo komunistické proxy idelologie implementovat tezi o slovanské vzájemnosti a v mnoha případech použít do slova a do písmene úplně stejné postupy, které se osvědčily v minulosti.

Narativní reframing představuje klíčový nástroj propagandy, jehož cílem je přetvářet interpretaci událostí, identit nebo hodnot pokud možno bez nutnosti měnit dílčí fakta. Tento proces se opírá o změnu rámců – mentálních struktur, které lidem umožňují organizovat a interpretovat informace. Vědecké studie zdůrazňují, že efektivní reframing musí splňovat kritéria koherence (vnitřní konzistence), fidelity (shoda s životními zkušenostmi a postoji publika) a flexibility (schopnost adaptace na nové události). (Wagnsson a Lundström 2023a)

Podle Miskimmona a kol. (Miskimmon et al. 2017) operují strategické narativy na třech úrovních: identitní (kdo jsme), systémové (jak funguje svět) a politické (jaké akce jsou legitimní). Tyto vrstvy umožňují vytvářet komplexní výklady reality.

Neuropsychologický výzkum ukazuje, že narativy aktivují sémantické sítě v mozku, které propojují fakta s emocemi a hodnotami. (Mosiichuk 2024) Jak dokazuje studie s 2032 respondety ve věku 18 – 89 let, pokud je přijatý narativ silný a zcela promítnutý do osobního předsvědčení, i na první pohled nesouvislé persvazivní informace mohou být být velmi přesvědčivé. (Wagnsson a Lundström 2023b)

Úspěšný narativní reframing vyžaduje práci s kontextem a využívá několik klíčových domén, které následně vytváři sebeposilující systém, jenž dává přerámovaným narativům smysl.

Model úspěšného interpretačně sebeposilující systému obsahuje dvě základní dichotomické domény.

1. Krize vs řešení

2. Dichotomie my a oni (identitární aspekt)

Poznámka: Přesně podle předloženého schématu výše budují například i současné populistické strany své volební strategie.

Klíčovou roli v přerámovávání narativů hraje také kulturní apropriace historie. (Reed a Jennifer 2018) Viz dále.

Ačkoliv výzkum refreamingu z uvedených čísel Rudého Práva začíná až v roce 1939 je nutné, pro účely chápání historických skutečností vztahujících se ke vztahu Sovětského svazu a Německa, učinit malý krok zpět. Do poválečného obdobní kdy byl Sovětský Svaz ještě Ruskou socialistickou federativní republikou a Německo republikou Výmarskou, zhruba rok před konferencí v Janově (duben 1922), kde byla mezi oběma zeměmi podepsána tzv. Rapallská smlouva. Ta byla jedním z dílčích vyústění vývoje po první světové válce. V Německu kvůli mezinárodní izolaci, a hlavně kvůli zatížení válečnými reparacemi, které nerefletovaly jeho ekonomickou realitu, existoval silný odpor k jejich plnění a snaha hospodářskou situaci Výmarské republiky zlepšit i za cenu spolupráce s Ruskem, které po válce čelilo katastrofální hospodářské situaci také. Vedení Reichswehru (dosl. Říšská obrany), což byly ozbrojené síly meziválečné německé republiky, se k této spolupráci začalo klonit již v roce 1920. Generál Hans von Seeckt se již v této době snažil přesvědčovat politické špičky Německa o tom, že přes ideologické ropory je nutné s Ruskem spolupracovat. (Johnson 2015) Jak uvádí německý historik Olaf Groehler, již v roku 2021 se začalo na území Ruska s budováním výrobních závodů na letadla, munici, ponorky a dalšího vojenského materiálu přímo pod vedením Německa. V červenci roku 1921 v Berlíně došlo k jednání Huga Junkerse (letecký konstruktér), pod dohledem Seecktova důvěrníka Oskara von Niedermayera a ruského diplomata Viktora Koppa, o další spolupráci. (Groehler 1997) Nutno podotknout, že v podmínkách Versailleské smlouvy mělo Německo zákaz „vlastnit a vyrábět ofenzivní zpraně (velká děla, tanky), letadla, velké válečné lodě a ponorky“. (Moravcová 2013, str. 41) Pro Německo a Rusko byla tak dohoda o spolupráci oboustranně výhodná. Německo na území Ruska Versailleská dojednání obcházelo a do Ruska se dostávaly technologie, které zaostalá země nutné potřebovala.

V dubnu roku 1922 byla uspořádána Janovská konference, jejiž oficiálním cílem byla hospodářská obnova Evropy. Snahy předběžných jednání, které by měly směřovat k nějaké míře konsolidace vztahů a nároků vítězných mocnostní s poraženým Německem, nebyly v oficiálním programu uvedeny. (Moravcová 2013, str. 67 - 68) Samotná jednání nebyla z důvodů rozdílných zájmů zůčastněných států zdárná. Mimo oficiální konferenci se však odehrávalo mnoho neformálních setkání. Na jednom z takových byla v blízkém Rapallu podepsána smlouva mezi Ruskem a Německem. V šesti článcích smlouvy se hovořilo o vzájemném vzdáním se nároků na náhrady válečných škod, o navázání diplomatických a konzulárních vztahů, o vzájemných obchodních a hospodářských vztazích dle zásady nejvyšších výhod a o hospodářské spolupráci. (Moravcová 2013, str. 67 - 68)

Spolupráce ve vojenské oblasti, která byla započata v roce 1921, se začala rozrůstat. Vzniká například sovětsko-německé tankové středisko Kama v Kazani a letecká základna Lipeck. Probíhá také školení na důstojnických školách. (Moravcová 2013, str. 136) Junkersovým závodům je svěřeno budování leteckých závodů ve Fili u Moskvy, byla založena sovětsko-německá akciová společnost Besol, která měla vybudovat závod na výrobu chemických zbraní v Trocku u Samary na dolní Volze a byla uzavřena dohoda o výrobě munice pro těžké dělostřelectvo v zlatoujsti, v Tule, u Šlisselburku a v Leningradských závodech.(Groehler a Marek 1997, str. 31-32)

Pro aktéry smlouvy od samého začátu hrál velmi důležitou roli ještě jeden společný zájem. Nejlépe nám ho pomůže formulovat samotný Seeckt, když tuto spolupráci s Rusy obhajoval na domácí půdě: „V případě Polska se teď dostáváme k jádru problému. Existence Polska je nesnesitelná, neslučitelná s životními podmínkami Německa. Ono musí zmizet a také zmizí, vinou své vlastní vnitřní slabosti a zásluhou Ruska – s naší pomocí. Pro Rusko je Polsko ještě nesnesitelnější, než pro nás. Žádné Rusko se s Polskem nesmíří. S Polskem padne jeden z nejsilnějších sloupů versailleského míru, výsadní postavení Francie.“(Groehler a Marek 1997, str. 29) Tento společný cíl se stal hlavním argumentem něměckých vnitropolitických diskusí o zbrojní podpoře Ruska. Seeckt k tomu dále říká: „Jak by byl jinak myslitelný společný postup Ruska a Německa v případě války?“ (Groehler a Marek 1997, str. 30) Od roku 1929 si také obě země vyměňovaly poznatky ze špionáže na území Polska. (Groehler a Marek 1997, str. 48)

V roce 1924 Německo obratně manévrovalo mezi svou snahou vstoupit do Společenství národů na jedné straně a spoluprácí s Ruskem, respektive tou dobou již se Sovětským svazem, na straně druhé. Vasiljevič Čičerin, sovětský lidový komisař pro zahraniční věci a signatář Rapallské smlouvy, již v roce 1924 nabízel Německu vojenskou spolupráci v řešení polského problému. Německo tehdy sice nebylo ochotno zajít tak daleko, ale přesto dalo Moskvě jasně najevo, že „si přeji být ve styku s Ruskem v politických záležitostech.“ (Moravcová 2013, str. 132)

O dva roky později byla uzavřena další smlouva mezi Německem a Sovětským svazem, ve které obě strany deklarovaly neutralitu v případě útoku třetí země a SSSR obdržel půjčku ve výši 300 000 000 říšských marek. Tajná vojenská spolupráce zůstala zachována přibližně v dosavadním rozsahu. (Moravcová 2013, str. 135) Německá vláda zůstávala v tomto ohledu opatrná a spolupráci, která byla organizována velením reichswehru, jen tiše tolerovala. Ta v té době zahrnovala již i závod Junkers v Moskvě a také závod na výrobu bojových plynů v Saratovské oblasti. (Moravcová 2013, str. 136)

V roce 1932 vypukly v Německu do té doby nejkrvavější střety mezi nacisty a komunisty a v lednu roku 1933 byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem. (Moravcová 2013, str. 195) Tyto okolnosti, které nepřátelství obou ideologií zpřítomnily přímo v německých ulicích, spolu se snahou ušetřit na výdajích, vedly k tomu, že přímá spolupráce se Sověty byla utlumena. V květnu toho roku byly ukončeny pokusy s chemickými zbraněmi v sovětsko-německém prostoru Tomka, 26. června bylo uzavřeno středisko Lipeck atd. 14. září byla ukončena činnost všech středisek a spojovacích štábů v Moskvě. (Groehler a Marek 1997, str. 54 - 56)

Vedoucí představitelé obou armád z vnitropolitické situace nebyli nadšeni. Loučení proběhlo v: “..melancholické náladě, ba spíše jako přátelé, kteří se od sebe neodtrhují dobrovolně, nýbrž spíše pod tlakem nepříznivých okolností.” Z německé strany bylo hlášeno, že sovětský maršál Tuchačevskij dále zastává stanovisko: „že přes politováníhodný politický vývoj zůstala náklonnost Rudé armády vůči reichswehru stená jako dříve a že nikdy nebude zapomenuto, že reichswehr Rudou armádu při jejím budování rozhodnou měrou podporoval.“ Následně dodal: „Kdyby se politice podařilo rozptýlit toto znepokojení sovětské vlády, nebylo by důvodu, aby se stará spolupráce obou armád neobnovila, což by Rudá armáda uvítala co nejvřeleji.“ (Groehler a Marek 1997, str. 57 - 58)

V průběhu následujících let došlo k úplnému přerušení spolupráce. Svou roli sehrála i dohoda o neútočení mezi Německem a Polskem v roce 1934 a také Staliinovy čistky v Rudé armádě v roce 1937, po kterých Hitler začal Rusko považovat za slabé a nedůležité. (Groehler a Marek 1997, str. 73)

Přes veškerou Hitlerovu nenávist k bolševismu však již v květnu roku 1939 začala opět probíhat tajná jednání mezi Německem a Sověty. Iniciátory tohoto jednání byli němečtí důstojníci, kteří pamatovali předchozí spolupráci. Tento obrat byl způsobem celkovou politickou situací. Hitler chtěl rozpoutat válku. Prvořadými nepřáteli bylo Polsko a Francie (a její spojenci, včetně Československa) Věděl však, že není schopen bojovat na více frontách a Sovětský svaz pro něj mohl být strategickým partnerem, který mu umožní zajištění bezpečí na východě, pomoc s Polskem, a také by toto spojenectví mohlo odratit Francii a Anglii od pomoci Polsku a Československu. V neposlední řadě se SSSR měl stát strategickým partnerem v dodávkách klíčových surovin nutných pro vojenský průmysl. (Groehler a Marek 1997, str. 82 - 84) Tato jednání vyvrcholila 23. 8. 1939 uzavřením smlouvě o neůtočení známé jako pakt Molotov-Ribbentrop.

Smlouva, známá jako pakt Molotov-Ribbentrop, uzavřená v Moskvě 23. 8. 1939, byla prezentována jako smlouva o neútočení. Jako taková by nebyla v té době výjimkou. Již v roce 1938 byla uzavřena například Německo-Francouzská deklarace o neútočení a přátelských vztazích, známá také jako pak Bonnet-Ribbentrop. Rusko německý pakt obě strany zavázoval k nepoužiti vojenské síly proti druhé straně a k nespojování se s jejími nepřáteli. I takto prezentovaná smlouva samozřejmě vyvolala ve světě řadu otázek. V té době asi nikdo mimo samotné aktéry ještě nemohl tušit, že smlouva obsahovala tajný dodatek, ve kterém si Německo a Sovětský svaz jasně rozdělily sféry vlivu. Tento dodatek obsahoval následující body:

„1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna (Vilniusu).

2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San.

Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.

3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.“( SONTAG)

Dodatek končí prohlášením, že ho obě strany považují za přísně tajný.

První číslo Rudého práva zkoumaného v této práci vyšlo začátkem srpna roku 1939. Uzavřenou sovětsko-německou smlouvu tak nikterak nereflektuje. Přesto však již obsahuje dílčí části hlavních narativních rámců, které budou v následujících letech jen upevňovány. Tyto rámce se objevují hned v prvním článku jmenovaného čísla, s názvem: „Do boje za novou svobodu! Provolání komunistické strany Československa, všemu českému lidu!“

Příspěvek se radikálně vymezuje proti fašistickému útlaku, proti sílicí spolupráci části obyvatel s německými úřady, a varuje před tím, že jsme účastníky dalšího válečného tažení, ve kterém bude Československo hrát úlohu německé provincie, válečné montovny a také obilné zásobárny.

Článek se ale také snaží „odhalit“ příčiny současného marasmu a to již zcela v intencích komunistické ideologie, která v té době byla neodmyslitelně spjatá se Sovětským svazem. V článku tak můžeme číst:

„České reakční kapitalistické kruhy se bránily spojenectvím se Sovětským svazem, obávající se komunismu u nás, lživě informovaní rolníci se báli nového sociálního pořádku, třesouce se bezdůvodně o svá políčka a kravičky, a nyní stojí celý národ před temnou perspektivou vyvlastnění hitlerovským fašismem.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 16)

V podobné duchu pokračuje následovně.

„K národní katastrofě by nikdy nebylo došlo, kdyby představitelé republiky po světové válce správně pochopili význam ruské Říjnové revoluce a byli v chaosu řítících se trosek starých řádů postřehli monumentální obrysy nového života. Kdyby se český národ byl přiklonil k Východu, nebylo by dnes v Evropě fašistických diktatur, český národ by neztratil svou svobodu a nebyl by ohrožen na své holé existenci, nestáli bychom na prahu nové světové války.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 19)

Na straně 20 můžeme vidět jiné narativní rámování, které se stalo stálicí v poválečném socialistickém Československu. Narativ, který propojoval husitskou dobu se socialistickou reformou. Pro účely tohoto článku není tento narativ důležitý, a proto z dalších čísel, kde se objevuje, nebude nadále předmětem zkoumání. Zde jen krátká ukázka z výše zmíněného článku.

„Lid chtěl bojovat. Nikdo neměl práva vydávat bez boje kusy státního území nepříteli. Tím méně měl právo vzdáti se státní svrchovanosti, jako to učinil pan Hácha…Český národ se se svými pokořeními nikdy nesmíří. V tradicích husitských bojovníků bude bojovat za obnovení státní samostatnosti.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 20)

Výše zmíněné citace není ještě nutné pojímat v duchu narativního reframingu jmenovaných událostí. Mohou být vnímány spíše jako ideologický pohled na události, které následovaly po Mnichovské dohodě a na dobu, ve které již bylo zřejmé, že se schyluje k otevřenému válečnému konfliktu. Přesto však ukázky předkládají důležitý dílčí rámec komplexního narativu, který má své místo ve schématu modelu úspěšného sebeposilujícího narativního systému představeném v teoretickém konceptu. Disponuje totiž jasně definovanou dichotomií my a oni ve které je identitární aspekt jednoznačně spjatý se stranou, která představovala řešení stávající situace a naopak vymezuje se ke straně druhé, kterou explicitně pojmenovává jak příčinu krize, ve které se tehdejší svět nacházel. Upevňování základní dichotomie my a oni se zdůrazňováním příčinné strany a strany disponující potenciálem k řešení je v celém schématu tím nejdůležitějším nosným principem, který slouží jako interpretační rámec pro následné dílčí události, které v něm mohou být záměrně přerámovávány.

Druhé zkoumané číslo ve sborníku vychází poté, co nacistická armáda napadla prvního září roku 1939 Polsko, ale také poté, co stejnou zemi, jen od východu, napadla 17. září armáda sovětská. Tomu, jak již bylo řečeno, předcházelo uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. Českoslovenští komunisté asi opravdu těžko mohli v té době znát tajné dodatky k tomuto paktu, (SSSR si ale už připravoval informační půdu a jejich instrukce mohly být slyšeny z různých prohlášení distribuovaných skrze komunistické strany evropských států, jako bylo třeba to Gottwaldovo publikované již po 8 září v oběžníku určeným československým komunistům, ve kterém se pravilo: „Mezinárodní dělnická třída v žádném případě nemůže hájit fašistické Polsko“( Groehler a Marek 1997, str. 88) nicméně bylo třeba se nějakým způsob vypořádat s očividným aktem agrese, který představoval vpád Rudé armády na území Polska.

Prakticky ihned po vpádu nacistické armády do Polska vyzývala německá strana sověty, aby je podpořili z východu. Od prvního září byli v Berlíně dislokováni čtyři vysocí sovětští důstojníci, kteří zajišťovali komunikaci mezi Berlínem a Moskvou. Skrze ně dorazila do Moskvy již 3. září (po vstupu Francie a Velké Británie do války) zpráva od Ribbentropa. „Očekáváme s určitostí, že polská armáda bude během několika týdnů na hlavu poražena. My pak vojensky obsadíme území, které bylo v Moskvě uznáno za německou sféru zájmů. Budeme však muset z vojenského důvodu postupovat i dále proti těm polským ozbrojeným silám, které budou v té době rozmístěny na polských územích náležejících do ruské zájmové sféry. Promluvte o tom laskavě ihned s Molotovem a zjistěte, zda by nebylo pro Sovětský svaz záhodno, aby v dané době jeho ozbrojené síly vystoupily proti polským ozbrojeným silám v ruské zájmové sféře a převzaly toto území pod svou správu. Podle našeho názoru by to nejen znamenalo úlevu pro nás, ale také by to ve smyslu moskevských dohod odpovídalo sovětským zájmům.“ ( Groehler a Marek 1997, str. 87)

Sověti však museli pro vpád do Polska vymyslet důvody, které by je neuvrhly v podezření z přímé spolupráce s Německem. 8. září Molotov blahopřeje Němcům ke vstupu do Varšavy slovy: „Vaše sdělení o vstupu německých jednotek do Varšavy jsem obdržel. Tlumočte německé říšské vládě mé blahopřání a pozdravy.“ ( Groehler a Marek 1997, str. 87) a o dva dny později Molotov předkládá poprvé německé straně tezi, která měla ospravedlnit obsazení východního Polska Rudou armádou ve znění: „Další pronikání německých jednotek by se vzalo za záminku k prohlášení, že Polsko se rozpadlo a Sovětský svaz je v důsledku toho nucen přispět na pomoc Ukrajincům a Bělorusům, ohroženým Německem. S tímto odůvodněním by měl být sovětský zásah ospravedlněn masám a Sovětský svaz by se nejevil jako útočník.“ ( Groehler a Marek 1997, str. 88)

Ačkoliv kompletní oficiální sovětské zdůvodnění vpádu SSSR do Polska se formuluje až v roce 1946, základní, již zcela přerámovaný narativ, vychází z předchozí Molotovovy teze a je tak reflektován i v tisku roku 1939, včetně čísla Rudého práva vydaném koncem září toho samého roku. V článku „Pryč s imperialistickou válkou - ať žije boj národů za svobodu - provolání KSČ k současné válce“ tak můžeme číst: „Kapitalistické vlády Západu dnes demagogicky volají o spravedlivé válce proti fašismu, o svobodě národů, o obraně demokracie. Jaký to odporný podvod! Když šlo o spravedlivou obranu Habeše - zradily! Když šlo o nezávislost Rakouska - zradily! Když měly pomoci zrádně přepadenému Španělsku - zradily! Když měly splniti závazek zákeřně přepadenému Československu - hanebně zradily!“

Tato část prohlášení je ukázkou argumentační techniky, pro kterou se vžil pojem whataboutism. Pojem je vcelku nový, nicméně technika samotná je součástí manipulativních sdělení od nepaměti. Jedná se o disraktor, který slouží k obrácení pozornosti od podstaty problému poukázáním na pokrytectví druhé strany. (Sample, Justice, Darraj, 2019) Nutno říci, že směrem k porobenému českému národu je použitý disraktor vybrán zcela „bezchybně“, neboť využívá silné afektivní percepce (viz Mosiichuk 2024 v části teoretického konceptu). Až do takto připraveného emočního rámce je následně vložena teze týkající se samotného Polska: „A Polsko? Nedejte se másti! Také fašistické vládnoucí klice v Polsku, která neslýchaně utiskuje polský pracující lid a milióny Ukrajinců a Bělorusů a která loni společně s Hitlerem přepadla Československo, také této klice neleží ne srdci zájmy polského národa. Neboť jinak by přijala nabídku sovětské pomoci, umožnila skutečnou obranu a uchránila polský národ před hroznými útrapami německé okupace.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 23 - 24)

Krátká zmínka v předchozím provoláním KSČ by samozřejmě nebyla schopná událost takových rozměrů „osvětlit“ řádně, a proto následuje článek s názvem „Rudá armáda v Polsku“, který se situaci v Polsku věnuje podrobněji, Ten již disponuje kompletní narativní strukturou. Nejprve odhaluje příčiny, následně ukazuje na řešení příčin a také nabízí výhled do budoucna – tedy smysl.

Jako příčiny odhaluje článek „prohnilou budovu polského reakčního systému“ a vládu „plukovníků a šlechticů“ s jejími reakčními a imperialistickými cíli, která se držela u moci jen násilím a „surovým útlakem Ukrajinců a Bělorusů“. Tato vláda, dle článku, odmítla nabídku Sovětského svazu k pomoci a „zpupně prohlásila, že sovětské pomoci si nepřeje a ani s ní nepočítají“ následně článek vyvozuje dílčí závěr: „Z toho všeho a také ze způsobu, jak „bojovali“, pak proti německé armádě, vysvítá, že jim vždy byl milejší Hitler než pomoc Sovětského svazu, tj. milejší Hitler než svoboda polského národa“. Z tohoto závěru pak vyplývá jediné možné řešení: „… osudu Polska - nemohl SSSR déle přihlížet. Rudá armáda dostala rozkaz, aby vstoupila na půdu bývalého Polska a vzala pod svou ochranu 8 miliónů Ukrajinců a 3 milióny Bělorusů, menšiny, jichž mateřské národy žijí v SSSR, majíce tam svoje mateřské republiky.“ Nakonec je nastalé situaci vtisknuta nová perspektiva: „Současná sovětská vláda prohlásila, že činí opatření, „aby pomohla i polskému národu, aby se dostal z hrozné katastrofy, v níž se octl v důsledku dobrodružné a nesvědomité politiky své vlády“, a „aby mu byla dána možnost začíti opět pokojný život“. (Rudé právo 1939-1945, str. 25 - 26)

Článek využívá citace a parafráze z nóty sovětské vlády zahraničním vládám ze 17.9. 1939, která vysvětluje důvody vstupu Rudé armády do Polska. Z hlediska narativního přerámovávání obsahuje také důležitý prvek kulturní apropriace historie a to primárně zdůrazňováním sounáležitosti jmenovaných menšin s mateřskou SSSR.

To samé číslo periodika v článku „Stanovisko ÚV KSČ k uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení“ následně vysvětluje čtenáři důvody uzavření paktu Rybbentrop-Molotov.

„KSČ spatřuje v tomto počinu sovětské vlády projev nepřemožitelné síly a revolučního sebevědomí národů Sovětského svazu a jeho Rudé armády. Tímto činem Sovětský svaz zmařil intriky západoevropských reakcionářů, kteří chtěli SSSR zamanévrovat do izolované války s Německem, aby se pak snad sami na něj mohli vrhnout. Tímto činem SSSR zahnal celý shnilý kapitalistický svět do slepé uličky, a uvolnil si tím cestu pro svoji vlastní politiku míru, ochrany svých zájmů a také malých a potlačených národů. Spatřujeme v tomto činu SSSR mocný apel ke všem národům, aby se osvobodily a bojovaly za trvalý mír, a také apel na adresu českého lidu, aby zesílil ještě více svůj boj proti nacistickým okupantům a vedl jej až do svržení hitlerovského režimu a obnovení Československé republiky.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 25 - 26)

Zhruba ve stejných dnech, ve kterých vyšlo toto číslo Rudého práva si připíjejí němečtí a sovětští vojáci podél dohodnuté demarkační linie. K prvnímu zdokumentovanému setkání došlo 20. září východně od Brest-Litovsku. Druhý den následoval společný oběd s přípitky vysokých důstojníků obou armád a 22. pak vojenská přehlídka, na které střídavě vyhrávala německá a ruská hudba. Po ukončení přehlídky následuje stažení německé vlajky a předání města do správy sovětům, protože zde došlo k překročení domluvené demarkační linie. ( Groehler a Marek 1997, str. 15 - 16) Podél této linie došlo k několika dalším společným setkáním a je zdokumentováno, že řídce docházelo i ke společným akcím bojovým, zamířeným proti Polské armádě. Uzavřením nové smlouvy o přátelství, 28. 9. 1939, se obě strany jasně zavázaly, že „nepřipustí opětné zřízení polského státu a poskytnou si podporu při potlačování všech snah v tomto směru.“ ( Groehler a Marek 1997, str. 106) Doložená je třeba spolupráce německého VII. armádního sboru, který byl napaden polskými divizemi a požádal nedaleko rozložené Sověty o pomoc. V německé zprávě ze setkání můžeme číst: „Přijetí je srdečné. Velitel vyjadřuje hned v prvních slovech svou radost nad uzavřením německo-sovětského paktu. Co se týče žádosti o ozbrojenou pomoc, má plné porozumění. Slibuje veškeré možné přispění… Ale ještě než se po živém rozhovoru odebereme do jídelny, spojuje velitel obě své ruce v pevném stisku a říká: `Rusko a Německo bok po boku, to je záruka míru v Evropě!`“ ( Groehler a Marek 1997, str. 97 - 98)

Rudá armáda sice dostala doporučení vyvarovat se, pokud možno, přímým bojům s polskou armádou, ale v praxi ke střetům samozřejmě docházelo. Je jich zdokumentovaných minimálně čtyřicet a obětí na obou stranách jsou tisíce. Přes 200 000 polských vojáků se dostalo do zajetí, z toho 15 000 důstojníku. Jen zhruba tisícovka jich se dočkala konce války. Stalin to reflektoval 27. prosince 1939 v telegramu zaslaném Ribbentropovi, ve kterém se píše: „Pane ministře, děkuji Vám za blahopřání. Přátelství mezi národy Německa a Sovětského svazu, utužené krví, má veškeré předpoklady být dlouhodobým a pevným. J. Stalin.“ ( Groehler a Marek 1997, str. 106) Přes výše zmíněné střety je nutné ještě zmínit skutečnost, že ještě na konci roku 1939 bylo počínání sovětských vojsk v porovnání s německými skutečně méně drastické. Obrat nastal až v roce 1940, kdy Sověti začali cíleně likvidovat polskou inteligenci. Na konci dubna roku 1940 bylo z táborů Starobielsk, Ostaškow a Kosielsk převezeno na neznámé místo – či místa – 15 131 zajatých polských důstojníků. 14 587 jich bylo odsouzeno k trestu smrti. Naprostá většina zajatců byla předána místním správám NKVD a dána jim takzvaně k „dispozici“. Vyvražďování takového rozměru bylo do té doby neobvyklé i na Stalina. V roce 1943 byl objeven hromadný hrob v Katyni, kde se našly ostatky 4 500 z nich. V dalším táboře, v Ostaškově, bylo popraveno 6314 zajatců a poslední známý tábor se nacházel ve Starobělsku. Tam bylo povražděno 3789 zajatců. ( Snyder 2022, str. 142 - 143) V souvislosti s tématem tohoto příspěvku je důležité zmínit, že podíl Sovětů na tomto masakru byl popírán (stejně jako existence tajného dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop) až do roku 1990, kdy byly materiály z ruských archivů odtajněny. Včetně rozkazu k vraždám, který v březnu 1940 podepsal lidový komisař vnitřních věcí SSSR Lavrentij Berija. (Katyn - decision of massacre, Wikimedia 2024 ) Od roku 2023 však toto přiznání opět neplatí a Rusko znovu tvrdí, že za popravami stálo nacistické Německo. (ČT 24, 2025)

Poslední číslo Rudého práva, ročníku 1939, vychází začátkem listopadu a nabízí článek s názvem: „Bilance prvních dvou měsíců války“, který reflektuje i vývoj v Polsku, popsaný výše.

„Vystoupením Rudé armády nedocílil SSSR jen osvobození miliónů Ukrajinců a Bělorusů z otroctví polských pánů, nezachránil pouze tyto národy před hrozící nadvládou nacistické soldatesky - ačkoliv i to je čin obrovský, jehož celá historická velikost je dána tím, že tu poprvé od r. 1917 zase další národy byly vyrvány z panství kapitalismu a otevřena jim cesta k socialismu. Tento čin je veliký i tím, že si jím SSSR otevřel cestu k velké mírové ofenzivě proti válčícím imperialistickým státům. Vliv Sovětského svazu tak pevně zakotvil ve střední a východní Evropě a znamená zde takovou pozici, že Německo vlastně válkou proti Polsku nic nezískalo, ale naopak, všechno co mělo a co chtělo na východě a jihovýchodě - ztratilo. Muselo se vzdát nejen území obsazených Rudou armádou, a tím i přístupu k Rumunsku a jeho naftě, ale i samotného rozhodování o oněch částech Polska, které obsadilo. A co víc: Německo ztratilo svoji dosavadní neomezenou nadvládu na Baltickém moři a svůj a svůj vliv v baltických státech.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 40)

O pár odstavců dále se v tom samém článku dochází opět k pojmenování těch pravých viníků:

„Angličtí lordové a francouzští finanční magnáti se zatím rozhodli pro další vedení války. Zatímco Hitler, jemuž SSSR znemožnil válečné a výbojné tažení na východ a jihovýchod, už prosí o mír, Chamberlain a Daladier chtějí pokračovat ve válce o světovládu - dokud jim ovšem nároky Francie, Anglie a kolonií neznemožní toto krvavé dílo. A že už jim tyto nároky počínají znemožňovat, o tom svědčí rostoucí hnutí proti válce jak v Anglii a Francii, tak i v koloniích, hlavně v Indii.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 41)

Od samého začátku veškerá Sovětská komuniké válečné události interpretovala jako boj imperialismu s dělnickou třídou (obyčejnými pracujícími lidmi) na straně druhé. Sám sebe SSSR pasoval na zástupce této třídy. Opět tak zde můžeme vidět udržování základního principu modelu úspěšného sebeposilujícího systému v podobách identitární dichotomie, a i dichotomie krize vs řešení. Jak již bylo řečeno, na pevných základech tohoto modelu je následně možné libovolně interpretovat jednotlivé dílčí události.

Nejinak je tomu i v prvním reflektovaném příspěvku únorového čísla roku 1940 s názvem: „Anglie organizuje tažení proti SSSR! Jak se rozvíjí válka na prahu roku 1940“. Z hlediska milníků spolupráce Německa a Sovětského svazu na počátku války se tak dostáváme do další fáze.

„Anglie s Francií pak postupují tak, že se snaží označit SSSR za spojence Německa a pod protinacistickou vlajkou zorganizovat protisovětskou frontu, rozpoutat válku i proti Sovětskému svazu. O to jim hlavně jde! Lekají se toho, že Hitler před SSSR ustupuje a že tím světový kapitalismus ztrácí významné pozice ve prospěch SSSR, ve prospěch míru a svobody národů. A tak, pokoušející se Hitlera přece jen přimět k obrácení fronty proti Východu, štvou současně všechny ostatní národy do války proti SSSR. Finsko už do ní dostali. Pomocí Společnosti národů zatahují do ní skandinávské země a Balkán.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 52)

Článek se poprvé zmiňuje i o tzv. Zimní válce s Finskem. Ačkoliv chronologicky této válce předcházelo obsazení pobaltských států, pro účely zachování časové posloupnosti reflexí ve výzkumném materiálu zmíníme tuto událost také jako první. Než se dostaneme k historiografické reflexi událostí, podívejme se na text s názvem “ Rudá armáda osvobozuje Finsko! Proč běsní kapitalisté všech zemí.“, který se ve výše citovaném čísle Rudého práva věnuje této události podrobně.

„4 kapitalistických států se pokoušelo po první světové válce svými armádami zničit republiku Sovětů. Nejdříve Německo a Rakousko, později Anglie, Francie, Japonsko, Amerika, Polsko aj. poslaly proti ní svá vojska. Od okamžiku ztroskotání intervenční války nepřetržitě usiloval světový kapitalismus, aby na všech hranicích země Sovětů byly vybudovány pevné protisovětské bašty a spolehlivá válečná nástupiště pro pro okamžik konečného zúčtování se zemí socialismu. Po zhroucení nejvýznamnější z nich - panského Polska - kladl světový kapitalismu na kapitalistické a velkostatkářské Finsko zvlášť velké naděje. A věděl proč!

Vojenský diktátor Finska, švédský velkostatkář, bývalý velitel osobní carské gardy a carský generál baron Carl Gustav von Mannerheim naučil se sice teprve po světové válce finsky, ale jinak má osvědčenou školu. Již v r. 1905 za prvé ruské revoluce potlačoval dělnické hnutí. V r. 1917 utopil v krvi za pomoci armády císařského Německa (gen. von Goltz) finskou sovětskou republiku a desetitisíce finských pracujících vyvraždil. S Göringem a Beckem pak po léta nepřetržitě osnoval protisovětské pletichy na pověstných polských honech. Řadu let opevňoval hranice proti Sovětskému svazu a společně s německými imperialisty připravoval plány tažení na Leningrad. Také angličtí imperialisté považovali již od r. 1918 Finsko za hlavní nástupiště proti Leningradu… A nyní by měla tato kapitalistická bašta padnout?… Reakcionáři z celého světa spěchají na pomoc statkářsko-kapitalistickému Finsku. Sbírají peníze, posílají zbraně a dobrovolníky, ale marně.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 54)

Pro shrnutí okolností, které předcházely Sovětské invazi do Finska použijeme jako zdroj knihu „Hranice placená krví“, od českého historika Karla Richtera.

Ačkoliv byli Sověti s Německem na začátku války spojenci, přesto se již v roce 39 zabývali otázkou, co by se stalo, kdyby na ně Německo společně s Finskem přece jen zaútočilo. Jako místo, kudy by se mohl útok vést, spatřovali právě společnou Finsko-Sovětskou hranici. Obsazení Finska proto považovali za důležité vojensko-strategické rozhodnutí. Před začátkem invaze využili taktiku, kterou použili i v případě pobaltských zemí (a úspěšně jí Rusko používá dodnes), totiž nastolení loutkového režimu. Již v červnu 1939 se v Kremlu uskutečnila přísně tajná porada. Nejvyšší sovětští představitelé, včetně K. A. Mereckova, který to později zaznamenal ve svých pamětech, informovali finského komunistického emigranta Otto Kuusinena o celkové vojensko-politické situaci. Naznačili mu také možnost vojenského řešení finské otázky, při kterém se počítalo s aktivní účastí finských komunistů.

Koncem podzimu téhož roku pozval Stalin Kuusinena do svého bytu, kde za přítomnosti Vjačeslava Molotova dále rozebírali finský problém. Podle svědectví Nikity Chruščova se dohodli, že Kuusinen stane v čele budoucí finské „lidové moci“. Zřízení loutkové finské vlády tak bylo ústně dojednáno v úzkém kruhu zainteresovaných osob jako součást příprav na agresi proti Finsku.

Souběžně probíhaly intenzivní práce na přípravě potřebných politických dokumentů. Mezi nimi byl i návrh „Smlouvy o vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Finskou demokratickou republikou“. Tento dokument, jehož autory byli pracovníci lidového komisariátu zahraničních věcí A. A. Sobolev a S. P. Kozyrev, byl dokončen do 22. listopadu. Původně se počítalo s tím, že smlouvu podepíší Andrej Ždanov a Otto Kuusinen ve městě Käkisalmi (Kexholm). Text smlouvy, dochovaný v Archivu zahraniční politiky, ještě dodatečně upravili Molotov a Kuusinen. I smlouva o vzájemné pomoci byla osvědčenou taktikou sovětské zahraniční politiky, kterou SSSR úspěšně použil i při anexi pobaltských republik.

Kromě smlouvy byly připraveny i další dokumenty, jako Provolání Ústředního výboru Komunistické strany Finska „K pracujícímu lidu Finska“ a „Deklarace“ budoucí vlády. Tyto dokumenty Kuusinen předložil sovětskému vedení ke schválení, o čemž svědčí škrty a rukopisné poznámky Molotova a Ždanova. Molotov například na okraj připsal, aby se v textu Provolání zdůraznilo, že hlavním cílem lidové vlády není podpora Sovětského svazu, ale povstání proti stávající finské vládě. Celá stylizace dokumentů měla navodit dojem, že jde o finskou iniciativu, nezávislou na vůli a zájmech sovětské vlády.

30. listopadu 1939 hlásil Sovětský rozhlas, že „finští vojáci ve 2 hodiny v noci překročili sovětskou hranici u břehu Ladožského jezera a o něco později finská pěchota podporovaná kulometnou palbou zaútočila údajně na Karelské šíji v prostoru Raasuli směrem na Korkiamäki a dvěma rotami na vesnici Termolovo.“ (Richter 2014, str. 182) Celá akce byla smyšlená a sloužila pouze jako záminka k následující invazi.

V době, kdy jednotky Rudé armády překročily sovětsko-finskou hranici a vstoupily na Karelskou šíji, dostali ministři budoucí finské lidové vlády pokyn přesunout se na obsazené finské území do vesnice Terijoki. (Richter 2014, str. 182 - 246)

Je všeobecně známo, že tato invaze stála Sověty mnoho sil a životů, a že značně poškodila reputaci Rudé armády i v očích Hitlera. Sovětský svaz byl také kvůli této invazi vyloučen ze Společenství národů. Nicméně ve finále, i přes enormní ztráty, přinesla sovětům kýžený úspěch. Finsko bylo donuceno 12. března přistoupit na příměří (ustání bojů bylo určené na následujíc den), které pro něj bylo velmi nevýhodné. A to jak z hlediska územních ztrát, tak dalších ústupků.

Článek z Rudého práva zmiňuje i organizovanou pomoc západních velmocí. Ta se skutečně v omezeném rozsahu odehrávala. Finsko mělo plnou morální podporu Anglie, Spojených států, ale také Švédska a Norska. Vznikaly dobrovolnické jednotky, v omezené míře byly Finsku dodávány zbraně a další zásoby. Anglie dokonce nabídla přímou vojenskou intervenci. Finové si však uvědomovali, že ozbrojeným vstupem Anglie na své území by se stali nepřítelem Německa a ocitli by se tak v kleštích, které by pro ně znamenalo katastrofu, a proto přímou pomoc odmítali. Role Německa v tomto konfliktu byla dána jeho smluvními závazky k SSSR. Německo sice nikdy nastolenou loutkovou vládu neuznalo, (chtělo si udržet sympatie, kterými díky své pomoci v jeho osvobozenecké válce ve Finsku disponovalo), ale na druhou stranu muselo, kvůli dohodám se Sověty, zachovávat neutralitu. Proto ve svých směrnicích určených pracovníkům svých zastupitelských úřadů přikazovalo, aby se konzulové: „v rozhovorech o finsko- ruském konfliktu vyvarovali jakýchkoli antiruských výroků“ (Richter 2014, str. 250) Hitler pak sice prohlašoval, že je třeba se soustředit na válku se Západem, avšak formulace některých pokynů pro tiskovou centrálu v Říši ukazovala na pragmatickou podstatu celého německo-sovětského spojenectví. V jedné z nich se praví: „Naše city jsou přirozeně na straně Finska, neboť němečtí vojáci umírali za svobodu Finska a máme s Finskem přátelské vztahy. Německá politika však nesmí být určována sentimentem.“ (Richter 2014, str. 250)

Vraťme se ještě k citaci z článku, konkrétně k části o pomoci Finsku ve válečných dnech. Tato část je totiž emblematickou ukázkou využití kontextuálního rámcování. To představuje jeden z klíčových dílčích nástrojů narativního přerámovávání, který formuje vnímání reality cílové skupiny prostřednictvím strategické manipulace kontextu sdělení. Tento proces vychází z teorie rámování, jež zdůrazňuje, jak výběr, zdůrazňování a strukturování informací ovlivňuje interpretaci událostí a problémů. Pojem rámcování neboli framing, je ukotven v mnoha vědách, které zdůrazňují jeho různé aspekty. My si pro porozumění vypůjčíme definici od Roberta M. Entmana, který její význam definoval pro oblast mediálních studií. „Framing ve své podstatě zahrnuje výběr a významnost. Rámcovat znamená vybrat některé aspekty vnímané reality a učinit je ve sdělovaném textu významnějšími takovým způsobem, aby se podpořila určitá definice problému, interpretace příčiny, morální hodnocení a/nebo doporučení řešení pro popisovanou záležitost.“ (Entman 1993, str. 52) Nutno podotknout, že jakékoliv sdělení je nějakým způsobem rámované a zahrnuje vždy i pozici mluvčího. Kontextuální rámování v propagandě ho však využívá k záměrnému přerámovávání skutečných, faktických informací, do požadovaného narativního rámce.

V dalším, tentokráte březnovém čísle, ročníku 1940 se můžeme setkat s článkem s názvem: „Proti imperialistické válce, za mír a svobodu národů“, který opět posiluje (opakování je jedním ze základních posilovacích mechanismů) základní dichotomii my a oni v interpretačním obraze SSSR jako zástupce dělnické třídy vs západní imperialismus. Tentokrát je však Sovětský sraz skryt za myšlenkou komunistické ideologie, která nesloužila pouze jako politicko-ekonomický projekt, ale také jako nástroj kulturní asimilace. Komunistická ideologie často sloužila k překrytí imperiálních ambicí zdánlivě univerzalistickými hodnotami a poskytla Sovětskému svazu univerzální jazyk pro legitimizaci moci, který kombinoval zdánlivě morální nadřazenost s praktickou expanzí. Tento mechanismus popisuje Raymond Aron, když hovoří o „ideologické mystifikaci“ totalitních režimů. (Aron 1993: 158–159)

V článku na straně 64 sborníku tak můžeme číst že: „Německý a rakouský lid a národy Československa vychutnaly kalich hořkosti kapitalismu až do dna. Po vykrvácení ve světové válce tížily německý lid všechny hrůzy poválečného období. Nikoliv kapitalisté, ale lid platil reparace… Ale kapitalisté Krupp, Thyssen, Haniel, Wolff a Vögler, majitelé bank, vládci ocelářských a chemických trastů, měli vždy vrch, pobírali ze všeho své zisky, oni byli vždycky skutečnými pány Německa a jsou jím i dnes. Ne, německý lid nemá žádného zájmu na světovládných plánech těchto hyen. Německý lid nemá nic společného s imperialistickým dobytím, potlačením a vyrabováním Rakouska a Československa.

Národové Německa, Rakouska a Československa byli zataženi do nové imperialistické války…

V hlavách vojáků ze světové války 1914 až 1918 se vynořuje vzpomínka na slib, který si dali v bitvách u Verdunu, v Haliči, na Isonzu, v krvi a špíně zákopů: neodložiti dříve zbraní, pokud nebude úplně svržen řád, který uvrhl lidstvo do tak velikého neštěstí - kdy si vytyčili cíl odstranit velké pány a uskutečniti socialismus, spolupráci lidu bez kapitalistů a statkářů. Tehdy se tak nestalo. Podvodem a násilím a pomocí dohodových kapitalistů vyrazila německá, rakouská a československá sociální demokracie lidu z rukou zbraně namířené proti nepříteli ve vlastní zemi a zachránila potácející se kapitalistickou společenskou soustavu.

Patříme zmužile do budoucnosti a jsme si jisti vítězstvím, neboť nasí směrnicí je marxismus-leninismus. Před námi vlaje vítězný prapor Lenina-Stalina, slavný prapor socialismu v Sovětském svazu.

Komunistická strana Československa, Komunistická strana Německa, Komunistická strana Rakouska.“

Na stránce 69 – 70 se Rudé právo vrací k otázce Finské války v článku „Pravda o Finsku“. V článku můžeme číst následující: „Zatímco anglická a francouzská propaganda stále ještě „vítězí“ ve Finsku a blábolí o statisících mrtvých a zajatých Rusů, panuje v londýnské City již velká starost o osud zločinného podniku, který západní kapitalisté ve Finsku rozpoutali.

Americký expresident Hoover, exponent nejtěžších amerických kapitalistů, který organizuje ve Spojených státech „pomoc“ Finsku, řekl v těchto dnech, že nepošlou-li se ihned do Finska potraviny, vypukne tam hlad. Současně vojenský odborník poloúředního listu Times varoval anglickou veřejnost před přílišným optimismem ve věci Finska a i před podceňováním Rudé armády. Pozoruhodné je, že ve Washingtonu se stále protahuje jednání o půjčce Finsku. Američtí kapitalisté zřejmě se zdráhají strkati peníze do podniku, který považují za ztracený.

Poslední sovětské úspěchy jsou tím významnější, uvážíme-li, jakou taktiku od počátku konfliktu Sověty ve Finsku sledovaly. Šlo jim o to, aby co nejvíce šetřily jak vojáků Rudé armády, tak i finského obyvatelstva. Znamenalo to ovšem, zejména při nepříznivých povětrnostních poměrech a při přirozených terénních překážkách (boj v lesích, kde podle vojenských odborníků je možná úspěšná obrana 1:30) - prodloužení konfliktu. Ale Rudé armádě, která nevkročila do Finska jako dobyvatel, jako spolubojovník a osvoboditel finského lidu, nešlo o rychlé vítězství za každou cenu s použitím všech prostředků. Že boj bude skončen úplným vítězstvím finského lidu, o tom nemohlo býti žádných pochyb. Šlo jen o to, aby jak Rudá armáda, tak i finský národ utrpěl co nejméně ztrát.

Konto anglických a francouzských imperialistů zůstane však zatíženo oběťmi na životech, které byly zmařeny v marném pokusu zachránit skomírající kapitalismus a zabránit osvobození dalších miliónů lidí z jeho okovů.“

Připomeňme si, že Sověti se ve Finsku „zdrželi“ podstatně déle, než předpokládali. Vydání je datováno do začátku března, text musel být připravený ještě dříve, a tak ještě nereflektuje blížící se konec tohoto konfliktu.

V článku opět můžeme vidět typické dílčí formy narativního přerámování (kontextuální přerámcování, ideologie jako mocenský nástroj), které byly vysvětleny dříve, a to vše na hlavních dichotomických stavebních kamenech sebeposilujícího systému. (my a oni, viníci a řešitelé) Rusko tak finský lid osvobozuje od jha kapitalismu a viníky jsou západní mocnosti, tentokrát primárně Anglie a Spojené státy. Na okraj uveďme na pravou míru uvedené „blábolení o počtu mrtvých“.

„Podle ruských údajů, uveřejněných v roce 1992, nenávratné ztráty Rudé armády na mrtvých a nezvěstných za tři měsíce bojů činily celkem 126 875 lidí a 188 671 raněných, 58 370 onemocnělých 17 867 omrzlých. Z jmenné kartotéky Ruského státního vojenského archivu se zjistilo, že celkem Rudá armáda utrpěla ještě o něco vyšší ztráty, 131 476 padlých, nezvěstných, zmrzlých a zemřelých na zranění.“ (Richter 2014, str. 335)

Sověti samozřejmě čelili častým obviněním ze spolupráce s nacistickým Německem, a proto bylo třeba čas od času vydat nějaké aktualizované prohlášení, které reflektovalo aktuální situaci a doplnilo chybějící informace do koherentního narativu. Na konci dubna 1940 tak vychází nové číslo Rudého práva, ve kterém je výňatek z řeči Molotova na VI. Zasedání nejvyššího sovětu SSSR ze dne 29. března 1940. (Tedy po uzavření Rusko-Finského míru). V článku s názvem „Z řeči soudr. V. M. Molotova“ můžeme číst.

„Proč vlastně vládnoucí kruhy Anglie a Francie, ale i některých druhých zemí tak aktivně se zúčastnily této války na straně Finska proti Sovětskému svazu? Je známo, že vlády Anglie a Francie činily zoufalé pokusy, aby zabránily ukončení války a ustavení míru ve Finsku, třebaže vůči Finsku nebyl vázány žádnými závazky. Je také známo, že svého času dokonce za existence paktu o vzájemné pomoci mezi Francií a Československem France nepřišla na pomoc Československu. A Finsku přímo vnucovaly svou vojenskou pomoc jak Francie, tak i Anglie, aby jen zabránily ukončení války a ustavení míru mezi. Finskem a Sovětským svazem.

…Vystoupily snad Anglie a Francie na obranu Albánie?…. Nikoliv…Z toho vyplývá tedy, že podporu Finska proti sovětskému svazu ze strany anglických a francouzských vládnoucích kruhů, nelze vysvětlit ani ochranou malých národů, ani ochranou práv členů Společnosti národů, ani ochranou práv členů Společnosti národů. Tato podpora se vysvětluje tím, že ve Finsku měli hotové vojenské nástupiště pro případ napadení SSSR, zatímco Albánie nezaujímala takovou funkci v jejich plánech.

...Už 17. 4. 1919: „Podíváme-li se na mapu, pak shledáme, že nejlepším nástupištěm na Petrohrad je Baltikum a že nejkratší a nejsnadnější cesta k němu vede Finskem, jehož hranice nalézají nějakých třicet mil od hlavního města Ruska. Finsko - toť klíč k Petrohradu a Petrohrad - toť klíč k Moskvě.“

V červenci roku 1940 vychází další číslo s článkem „Rudá armáda nese mír a svobodu“, které se věnuje i událostem v Litvě, Estonsku a Lotyšsku.

„Rudá armáda, armáda dělníků a rolníků, mocná zbraň světového proletariátu a naděje všech utlačovaných národů, se opět dala na pochod. Oddíly Rudé armády dorazily do Kovna, do Rigy, do Talinu. A všude, kudu projížděly sovětské tanky a motorizované kolony, všude tam se shromaždovaly zástupy rozjásaného lidu. Kvítím byla vystlána cesta rudoarmějců, nesmírná láska a vděčnost vítaly ty, kteří přinášeli mír a svobodu.

Pochod Rudé armády Litvou, Lotyšskem a Estonskem byl vykonán proto, aby byly zabezpečeny pakty o vzájemné pomoci, které sovětská vláda před rokem s těmito zeměmi uzavřela, aby bylo zajištěno jejich plnění. Při uzavírání těchto paktů byl Sovětský svaz veden jedinou snahou: zabezpečit svým národům a národům baltských zemí mír, vytvořit co nejpřátelštější vztahy mezi sovětskými a baltstkými národy, rozvinou mezi nimi k prospěchu obou co nejvíce i styky hospodářské.

... Baltské národy viděly, jak lživé jsou pohádky o rudém „imperialismu“. Sovětský svaz postoupil Litvě Vilno, a ukázal tak skutkem litevskému lidu, jak si dovede vážit tužeb i nejmenšího národa. Ukončení konfliktu s Finskem opět dokázalo baltským národům, že Sovětský svaz přes svoji ohromnou sílu a moc neusiluje o výboje, ale jen a jen o zabezpečení míru pro sebe i ostatní národy.

...Oddíly Rudé armády přinášejí mír a svobodu. Zmařily dobrodružné úklady vládnoucích klik v Litvě, Estonsku a Lotyšsku, které hrozily strhnout baltské země do válečného vraždění a ničení.“

V čísle následujícím, ze srpna 1940 na straně 95 posílají pozdrav na sever a východ Evropy i českoslovenští komunisté, když v perexu provolávají. „Osvobozeným národům sovětské Litvy, sovětského Lotyšska a Estonska a sovětské Besarábie posílá jménem českého a slovenského pracujícího lidu komunistická strana Československa vřelé revoluční pozdravy!“

Připomeňme, že všechna zmíněná území jsou explicitně uvedená v tajném dodatku paktu Ribbentrop-Molotov, jako území sféry sovětského vlivu. Shrňme si nyní základní informace procesu formálního začlenění těchto zemí do Sovětského svazu.

Následná rekapitulace čerpá ze sborníku výzkumů The Hidden and Forbidden History of Latvia Under Soviet and Nazi Occupations, vydaném v roce 2005 Litevským historickým institutem a článku The Soviet Occupation of the Baltic States z The Russian Review z roku 1955.

Lotyšsko, Estonsko a Litva, které se staly nezávislými po únorové bolševické revoluci v roce 1918, vznikly z bývalých pobaltských provincií Ruského impéria. Tyto státy byly součástí impéria po dvě století, a kromě původních obyvatel (Lotyšů, Estonců, Litevců a tzv. "baltských Němců") zde žila i početná rusky mluvící populace, která se ocitla mimo hranice Sovětského svazu.

Navzdory tomu, že Lotyšsko udržovalo armádu i v době míru, ta čítala sotva 300 000 mužů. Estonsko a Litva měly ještě menší armády. Pobaltské státy dále postrádaly motorizované divize, námořní a vzdušné síly jakéhokoli významu. Pokus o vytvoření obranného spojenectví v roce 1936 mezi třemi pobaltskými státy se uskutečnil, ale jejich kombinovaná bojová schopnost zůstala příliš bezvýznamná pro účinný odpor proti nepříteli jako Sovětský svaz.

Na podzim roku 1939, téměř současně s okupací Polska, si začal Sovětský svaz nárokovat vybudování vojenských a námořních základen v pobaltských státech. Využil proto scénáře vnucení smlouvy o vzájemné pomoci, které mu to umožnila. Hned poté, co se mu uvolnily ruce po ukončení války s Finskem, pokračoval na úplném začlenění těchto republik do Sovětského svazu. SSSR zinscenoval volby, které do vedení zemí dosadily prosovětské vedení a v srpnu 1940 se tři pobaltské republiky staly součástí Sovětského svazu. Jak celý proces převzetí moci a následného začlenění probíhal shrnuje Irina Saburova ve svém článku The Soviet Occupation of the Baltic States, ze kterého budeme parafrázovat.

V sobotu 15. června 1940 došlo k potyčce u vesnice Maslenki na sovětsko-lotyšské hranici, při níž byli zajati lotyšští pohraničníci a mladý pastýř. Velitel pohraniční brigády, generál Bolstein, který vyrazil na hranici, zjistil, že jeho brigáda byla zničena náporem sovětských vojsk, a téhož dne se zastřelil.

V pondělí ráno 17. června 1940 se Rigou šířily zlověstné zvěsti a odpoledne sovětské tanky vjely do města. Až na několik střetů s policií se Rusové v lotyšském hlavním městě nesetkali s odporem.

Prezident Kārlis Ulmanis a vrchní velitel armády, generál Jānis Balodis, byli den poté v domácím vězení a o několik dní později byli oba odvezeni do Sovětského svazu. (Ulmanis umírá v roce 42 ve vězení, Balodis byl z vězení propuštěn v roce 1965. Ten samý rok ale umírá také.)

Během prvních dnů okupace bylo v Rize a po celé zemi zatčeno několik tisíc lidí, včetně členů vlády, armádních důstojníků, hlav vládních úřadů, průmyslníků, duchovenstva všech vyznání, vydavatelů a redaktorů, státních zaměstnanců a občanských vůdců, Lotyšů i Rusů.

V červenci byly zahájeny přípravy na volby nové vlády, která měla vyjádřit „vůli lidu“ – přičemž nejnaléhavější touhou lidu mělo být samozřejmě začlenění Lotyšské republiky do „rodiny sovětských národů“. Zpočátku byla voličům nabídnuta volba mezi komunistickou stranou a „nestranickým blokem“, ale týden před volbami byl blok zlikvidován. Na volebních místech byly volební urny umístěny mezi křiklavými dekoracemi a byly zřízeny kabinky pro voliče, kteří si přáli „napsat jakékoli opravy“ na hlasovací lístky. Bezpečnostní agenti byli přítomni na každém volebním místě a pas každého voliče byl opatřen razítkem potvrzujícím, že splnil svou občanskou povinnost.

Přestože se mnoho lidí snažilo vyhnout hlasování tím, že prohlašovali ztrátu pasu (za což jim byly později uděleny vysoké pokuty a byli registrováni jako nehodní občanství), noviny radostně oznámily: „Hlasování pro začlenění Lotyšské republiky do Sovětského svazu bylo 113% !“. (SABUROVA, 1955)

Po prvním roce okupace, po likvidaci většiny prominentních vůdců, proběhla v noci na 14. června 1941 gigantická razie ve všech pobaltských státech, při níž byly celé rodiny odvlečeny ze svých domovů a naloženy na deportační vlaky. Podle jedné zprávy bylo cílem zatknout nejméně jeden a půl milionu vězňů. Počet zatčených jen v Lotyšsku přesáhl 100 000 (celkový počet těch, kteří zahynuli, dosáhl 600 000). Scénáře v Estonsku a Litvě byly obdobné.

Interpretace popsaných událostí v Rudém právu v srpnového vydání (ve sborníku na stránkách 95 a 96) se objevila v článku. „Sověty, jediná záchrana…!“

„Zatímco na západě se rozvíjí v krvi a hrůzách další etapa imperialistické války mezi Německem, Itálií a Anglií a osa Berlín-Řím se směšně nafukuje jako jediný povolaný budovatel „nové“ Evropy, na východě se již tato skutečné nová, spravedlivá Evropa uskutečňuje a buduje ze svobodné vůle národů a za vydatné pomoci SSSR a první dělnicko-rolnické Rudé armády.

...Pracující Litvy, Lotyšska a Estonska se usnesl prostřednictvím svých národních sněmů učiniti jednou provždy konec kapitalistické tyranii, zavést sovětský socialistický systém jako jediný spravedlivý a skutečně lidový režim, jako jediné východisko a záchranu, přijmouti stalinskou ústavu jako dosud nejdokonalejší lidstvem poznanou ústavu a vstoupiti do veliké socialisté rodiny šťastných národů Svazu sovětských socialistických republik.

...Zatímco v strašlivé imperialistické válce další národy byly porobeny a zotročeny a Hitler rozmnožil řady svých nepřátel o desítky miliónů svobody zbavených lidí, bylo Sovětským svazem od počátku války mírovou cestou navždy osvobozeno již území velikosti se rovnající předválečnému Německu, měřící na 450 000 km2, s 22 milióny obyvatel, kteří zbavivše se za pomoci Sovětského svazu svých vykořisťovatelů a katanů, stali se nadšenými bojovníky za svobodu a socialismus, na smrt oddanými občany Sovětského svazu.“

V srpnu roku 1940 vychází zvláštní vydání Rudého práva, jehož hlavním obsahem je přepis Molotovovy řeči na zasedání nejvyššího sovětu 1. srpna toho roku. Přesný název příspěvku zní: „Řeč soudr. Molotova na zasedání nejvyššího sovětu SSSR dne 1. srpna 1940 o zahraniční politice Sovětského svazu“

Ve sborníku začíná na straně 104 a na první straně popisuje hlavní události ke kterým došlo. Kapitulaci Francie, napadení Norska, Dánska, Belgie a Holandska a postoj Velké Británie, která odmítla dohodu s Hitlerem a rozhodla se za pomoci USA v boji pokračovat. Dle interpretace v článku proto, aby ubránila své koloniální panství. Na následující straně se objevuje první popis role a úlohy Sovětského svazu v dosavadním konfliktu.

„Všechny události nezměnily zahraniční politiku Sovětského svazu. Věrný politice míru a neutrality, Sovětský svaz se války nezúčastňuje. Naše vztahy s Německem, v nichž došlo k obratu téměř před rokem, se i nadále zachovávají, jak to je podmíněno sovětsko-německou dohodou. Tato dohoda, již se naše vláda přísně přidržuje, odstranila možnost třenic v sovětsko-německých vztazích při provedení sovětských opatření podél našich západních hranic a zároveň zabezpečila Německu důvěru v klid na východě. Chod událostí v Evropě nejen neoslabil sílu sovětsko-německé dohody o neútočení, ale naopak podtrhl vážnost její existence i dalšího rozvití.

…Není třeba se podrobně zabývat způsobem, jak došlo k připojení Besarábie a severní Bukoviny k Sovětskému svazu. Příslušné dokumenty byly v plném znění uveřejněny 28. června. … Jak známo, vláda Rumunska, přijala naše návrhy (Vrátit Besarábii Sovětskému svazu a předat severní část Bukoviny) a konflikt mezi Sovětským svazem a Rumunskem, který se táhl celých 22 let, byl pokojnou cestou rozřešen.

… Přejdu k otázce našich vztahů s Litvou, Lotyšskem a Estonskem. Otázka vzájemných vztahů mezi Sovětským svazem a baltickými zeměmi byla v poslední době nově postavena, jakmile pakty o vzájemné pomoci, uzavřené s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, neměly žádoucích výsledků. Uzavření těchto paktů nevedlo, jako to bylo třeba očekávat, k sblížení Litvy, Lotyšska a Estonska se Sovětským svazem, poněvadž tomu odporovaly vládnoucí buržoazní skupiny těchto zemí. … tajně a za zády Sovětského svazu bylo použito ztv. Baltické dohody, ve které dříve byly, vojenským svazkem namířeným proti SSSR, spojeny jen Lotyšsko a Estonsko, která se však koncem minulého roku proměnila ve vojenský svazek zahrnující kromě Lotyška a Estonska i Litvu.

…Stalo se svrchovaně nemožným trpět dále takový stav, zejména za podmínek současné mezinárodní situace. Proto následovaly známé vám požadavky sovětské vlády o změny sestavy vlád Litvy, Lotyška a Estonska a o zavedení dalších části Rudé armády na území těchto států. Výsledky těchto zákroků naší vlády jsou vám známy. Nejdůležitějším o opatřením Sovětskému svazu přátelských vlád, vytvořených v Estonsku, Lotyšku a Litvě, bylo provedení svobodných voleb do parlamentu. V červenci byly provedeny demokratické volby do litevského sněmu a do státní dumy Estonska. Volby ukázaly, že vládnoucí buržoazní kliky Litvy, Lotyšska a Estonska nebyly neseny vůlí svých národů, že byly představiteli jen úzké skupiny vykořisťovatelů… Můžeme s uspokojením konstatovat, že národy Estonska, Litvy a Lotyšska družně se postavily za své představitele, kteří se jednomyslně vyslovili pro zavedení sovětského zřízení a pro vstup Litvy, Lotyšska a Estonska do Svazu sovětských socialistických republik.

...Takto se spolu s obyvatelstvem Besarábie a severní Bukoviny obyvatelstvo Sovětského svazu zvětší přibližně o 10 miliónů lidí. Připojíme-li k tomu 13 miliónů obyvatelstva západní Ukrajiny a západní Bělorusi, pak se ukáže, že Sovětský svaz se zvětši za poslední rok o více než 23 miliónů obyvatel.

Třeba poznamenat že 9/10 všeho toho obyvatelstva bylo už dříve obyvatelstvem SSSR a že bylo násilím od SSSR odtrženo v okamžiku jeho vojenské slabosti imperialistickými zeměmi Západu.“

K proslovu samotnému se pak vztahuje článek „První výročí Německo-Sovětské smlouvy o neútočení“ z dalšího čísla, které vychází koncem září 1940. V článku (od strany 117 sborníku) se píše:

„23. srpna uplynul rok od uzavření smlouvy o neútočení, kterou tehdy Německo nabídlo Sovětskému svazu. Jestliže nyní, po roce, zkoumáme výsledky této smlouvy, vidíme, že přijetí německé nabídky přineslo Sovětskému svazu a národům bojujícím za mír a svobodu veliké úspěchy a že tato smlouva se stala základním kamenem úrazu pro celý svět imperialismu na jedné a vítězného postupu světa socialismu na straně druhé.

Jestliže tedy kapitalistický svět na svět na svoji straně účtů si musí z výsledku německo-sovětské smlouvy zaknihovat jen neúspěchy, pak SSSR zaznamenává velká vítězství. Imperialisté zakousnutí do sebe, nemohli těmto vítězstvím zabránit. Ať už to bylo osvobození národů bývalého východního Polska, které byly německé soldatesce před nosem vyrvány a vysvobozeny, nebo likvidování finského válečného ohniště na sovětských hranicích, nebo osvobození národů Besarábie, severní Bukoviny, či národů Litvy, Lotyšska a Estonska.

...Německo-sovětský pakt, jak zdůraznil ve své poslední řeči soudr. Molotov, není rázu konjukturního, ale vyvěrá ze základních zájmů národů Sovětského svazu a německého národa. Tento pakt byl pak doplněn později smlouvou o přátelství, konzultaci a hranicích a Sovětský svaz má zájem na dodržení a plnění těchto smluv.“

V obou článcích je patrná částečná změna v rétorice. Za povšimnutí stojí, že Sověti se nevyhraňují proti „imperiálnímu fašistickému Německu“, ale dokonce v projevu zazní, že: „Chod událostí v Evropě nejen neoslabil sílu sovětsko-německé dohody o neútočení, ale naopak podtrhl vážnost její existence i dalšího rozvití.“ Důvody tohoto rétorického posunu pramení ze situace, která se v přístupu Německa k dosavadnímu spojenectví se SSSR začala v létě 1940 radikálně měnit a SSSR si toho muselo být vědomo.

Německo, přes všechny deklarované smlouvy a jednání, bylo od začátku ke svému východnímu spojenci podezřívavé. Zvláště velení pozemní armády se obávalo expanzivních záměrů Rudé armády pocházejícího z ducha carského Ruska. Již v říjnu roku 1939 existovaly v německé armádě směrnice, které počítaly s vybudováním pásu pozic, cest a opevnění podél dohodnuté demarkační linie, který by v případě nutnosti sloužil jako opevnění pro odražení útoku a i jako výchozí bod pro případné ofenzivní akce. Byla také zahájena výstavba železnic, letišť a dalších přístupových pozic k této linii. K radikálnímu obratu došlo v červenci roku 1940. ( Groehler a Marek 1997, str. 111- 112 a 137)

Německo, analýzou situace dosavadní Sovětské expanze a zvyšování nároků v oblasti Bulharska a Balkánu, které nebyly součástí dohod, začalo s přípravou plánů na invazi do Sovětského svazu. Možná poslední možný bod zvratu se odehrál 12. listopadu 1940, když Vjačeslav Molotov dorazil na jednání do Berlína. Na konci září roku 1940 byl uzavřen tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska (OSA) a bylo třeba jasně vyjasnit pozici SSSR a jeho úlohu a nároky v poválečném uspořádání světa, a to hlavně v oblasti Balkánu. Primárně se jednalo o Rumunsko a Bulharsko. V této oblasti došlo k prvním střetům obou mocností, i když nevojenské povahy, když zde obě strany vykonávaly jak diplomatické, tak vojenské aktivity, které měly z hlediska dosavadního spojenectví zcela antagonistické cíle. (PRESSEISEN, 1960) Ani Molotovova návštěva v Berlíně v otázce vzájemných nároků na Balkáně nepřinesla žádný průlom a realizace operace s kódovým názvem Barbarossa se stala již jen otázkou času.

Popsané události samozřejmě našly své komentáře i v Rudém právu. Počátkem prosince roku 1940 vyšlo číslo, ve kterém byl otištěn článek s názvem: „Molotov v Berlíně“, ve kterém na straně 130 můžeme číst:

„Koncem první poloviny listopadu navštívil předseda rady lidových komisařů a lidový komisař zahraničí SSSR soudruh V. M. Molotov Berlín. Pobyl zde několik dní a jednal s Hitlerem, Ribbentropem a Göringem. Tento zájezd vzbudil v celém světě neobyčejný zájem a je za dnešní situace pochopitelné, že se vyrojilo mnoho dohadů o smyslu této Molotovovy cesty, a ovšem také pomluv, které jsou diktovány nenávistí k SSSR a které mají svoje známá zřídla ve zbytcích býv. sociální demokracie.

V okamžiku, kdy píšeme tyto řádky, není znám ještě konkrétní obsah Molotovova jednání. Lze tudíž uvažovat a psát jen na okraj tohoto zájezdu, avšak jedno je možno říci hned a to s celou jistotou: Molotovova cesta do Berlína byla jen pokračováním na cestě mírové politiky, nezávislé na imperialistech, kterou kráčí SSSR, neochvějně od samého počátku evropské imperialistické války.“

Na straně 130 článek vyjmenovává kolik výroby nutné pro válečný průmysl se nachází v USA a konstatuje že přímá podpora Spojených států vytváří pro Hitlera složitou situaci, která ho nutí k uzavření: „válečný trojspolek s Itálií a Japonskem a hledá nová bojiště, na nichž by alespoň něco urval z Britského impéria. Prohlašuje Afriku za nejpřirozenější podnož své evropské nadvlády, šilhá po mosulském petroleji, obsazuje Rumunsko, jeho italský trabant zahajuje válku proti Řecku. Anglie mu ovšem v hledání nových bojišť vychází vstříc, a tak vznikají nová ohniska války - na Balkáně, kolem Blízkého východu, v nebezpečné blízkosti Dardanel…To jsou přímé následky vměšování se Spojených států do evropské války. Válka se začíná protahovat, rozšiřovat, zachvacuje stále nové země a nové národy. Stává se z ní postupně válka světová.“

Anglické lordy a francouzské finanční magnáty v roli hlavních viníku přejímají USA. Ty jsou nejenom explicitně označeny viníky rozrůstající se války, ale dokonce i jako příčina založení OSA. Touto záměnou se však nic nemění na stále pokračujícím posilování identitárního narativu my a oni, kdy hlavním nepřítelem a skutečným strůjcem válečných konfliktů v Evropě zůstává západní imperialismus, nyní již zcela vedený USA, ale také pokračuje v tónu příspěvků předchozích, ve kterých se zásadně nevymezuje proti Hitlerovi a probíhající dohody rámuje do pojmu mírové politiky SSSR.

Nikdy se nedozvíme, zdali byl přesun pozornosti na USA jako hlavního viníka konfliktu zamýšlený i jako „omluvný“ narativ pro zamýšlenou poválečnou spolupráci mezi Stalinem a Hitlerem. Každopádně přesun pozornosti směrem k USA v duchu prvního článku ještě zesiluje v článku následujícím s názvem „Politika Spojených států“. Zde se na straně 160 můžeme dočíst:

„Roosevelt a řada oficiálních politiků Spojených států zahájila nový rok sérií bojovných řečí. Ohlašují další stupňování amerického průmyslu na válku, pronikavé zvýšení válečných dodávek Anglii a poskytnutí všeho válečného materiálu Anglii ve formě půjčky. USA jdou zřejmě dále po cestě, již nastoupily po francouzské kapitulaci a jejím logickým závěrem jest americko-německá a případně i americko-japonská válka.“

Článek dále popisuje detailní plán údajného plánu USA na ovládnutí světa skrze podmanění si Anglie a jejich kolonií, a to výměnou za finanční a materiální pomoc a stejně tak plán USA na ovládnutí Asie. K tomu následně na straně 161 sborníku dodává:

„Sovětská vláda tyto imperialistické plány USA však včas prohlédla a návštěvou s. Molotovova v Berlíně i posledními smlouvami s Německem snaží se je zkřížiti. Pokračující ve své mírové politice.“

Ještě 17. ledna roku 1941 vzkázali Sověti svému spojenci, že Bulharsko považují za svou oblast zájmu a Německou iniciativu v oblasti tak považují za ohrožení svých zájmů. Osmého února podepisuje Bulharsko s Německem tajnou dohodu, ve které Bulharsko souhlasí s transportem Německého vojenského vybavení a Německo se zavazuje, že se Bulharská armáda nebude účastnit války, ale poslouží pouze jako strážce hranice proti Turecku a případně proti dalším nepřátelům. Formální připojení k OSA pak Bulharsko ratifikovalo v březnu. Směrem k SSSR dále zachovávalo Bulharsko formální neutralitu. (PRESSEISEN, 1960)

Ještě v lednu 1941 proběhla v Moskvě Německo-Sovětská obchodní jednání. Jak píše Allan Bullock v biografii „Hitler a Stalin: Paralelní životopisy“: „V říšském ministerském oběžníku byl tento počin prezentován jako „největší hospodářská dohoda, která byla kdy uzavřena, urovnávající všechny nevyřešené otázky“ (BULLOCK, 1995)

V dubnu roku 1940 vychází další číslo Rudého práva. Neobsahuje jediný článek, který by se týkal německo-ruských vztahů.

Rudé právo. Zvláštní vydání 25. června 1941

„Českému národu!

Provolání ústředního výboru komunistické strany Československa

Dne 22. června se rozšířila jako požár po celém světě zpráva, že barbarský, krvavý německý fašismus se dopustil nového neslýchané zločinu - přepadl zákeřně Svaz sovětských socialistických republik.

...Zločineckým útokem obrovských, všemi moderními válečnými prostředky vyzbrojených fašistických loupežných hord proti SSSR byl zahájen poslední zběsilý a zoufalý útok na celé lidstvo.“ (Rudé právo 1939-1945, str. 180)

Operace Barbarossa znamenala definitivní ukončení sovětsko-německého spojenectví a vzájemného obchodování. Otázka, která se nabízí, tedy proč Stalin do poslední chvíle věřil v Německou shovívavost, a ještě v květnu, přes všechny zprávy výzvědných služeb, vyvážel do Německa suroviny plynoucí ze smluvních závazků, je mimo rámec této práce. Před závěrečným shrnutím hlavního tématu práce si však dovolme zmínit ještě jednu příhodu, která se odehrála 13. dubna 1941v Moskvě. Ta totiž absurditu okamžiků těsně před Barbarossou vystihuje. Sovětský svaz právě podepsal s Japonskem pakt o neutralitě a Stalin s Molotovem se přišli na nádraží osobně rozloučit s diplomaty zemí OSA. Stalin se zde náhodou setkal s německým plukovníkem Hansem Krebsem. Stalin jednou rukou potřásal důstojníkovi pravicí, zatímco druhou ruku mu položil na rameno a do toho pravil. „Budeme vašimi přátele, ať se stane cokoliv.“ (Groehler 1997, str. 136). Celou příhodu následně komentoval přítomný novinář deníku News Chronicle, který stál v bezprostřední blízkosti. „Tato malá příhoda na mne hluboce zapůsobila. Stalin učinil svou deklaraci přátelství neznámému německému důstojníkovi přesvědčivě a srdečně. Stalin by si nesmírně cenil toho, aby mohl zůstat nadále přítelem Německa.“ (Groehler 1997, str. 136).

Pokud jsi, milý čtenáři, doputoval řádky až sem, máš můj obdiv a poděkování a já jen doufám, že nebudeš považovat čas, který jsi článku věnoval, za ztracený.

INGRAM, Haroto J., 2016. Deciphering the Siren Call of Militant Islamist Propaganda: Meaning, Credibility & Behavioural Change. International Centre for Counter-Terrorism - ICCT [online] [vid. 2025-04-26]. Dostupné z: https://icct.nl/publication/deciphering-siren-call-militant-islamist-propaganda-meaning-credibility-behavioural

MISKIMMON, Alister, Ben O’LOUGHLIN a Laura ROSELLE, ed., 2017. Forging the world: strategic narratives and international relations. Ann Arbor: University of Michigan Press. ISBN 978-0-472-13021-4.

MOSIICHUK, Vasyl, 2024. The Narrative Approach and Neuropsychological Foundations of Counter-Propaganda against Military Aggression in the Modern World: A Geopolitical Context [online]. SSRN Scholarly Paper. 12. únor 2024. Rochester, NY: Social Science Research Network. [vid. 2025-04-26]. Dostupné z: doi:10.2139/ssrn.4723216

REED, Alastair a Dowling JENNIFER, 2018. The Role of Historical Narratives in Extremist Propaganda. Leiden University [online] [vid. 2025-04-26]. Dostupné z: https://www.universiteitleiden.nl/en/research/research-output/governance-and-global-affairs/the-role-of-historical-narratives-in-extremist-propaganda

WAGNSSON, Charlotte a Magnus LUNDSTRÖM, 2023a. Ringing true? The persuasiveness of Russian strategic narratives. Media, War & Conflict[online]. 16(3), 383–400. ISSN 1750-6352. Dostupné z: doi:10.1177/17506352221101273

WAGNSSON, Charlotte a Magnus LUNDSTRÖM, 2023b. Ringing true? The persuasiveness of Russian strategic narratives. Media, War & Conflict [online]. 16(3), 383–400. ISSN 1750-6352. Dostupné z: doi:10.1177/17506352221101273

JOHNSON, Ian, 2015. The Fire of Revolution: A Counterfactual Analysis of the Polish-Bolshevik War, 1919 to 1920. The Journal of Slavic Military Studies [online]. 28(1), 156–185. ISSN 1351-8046. Dostupné z: doi:10.1080/13518046.2015.998129

GROEHLER, Olaf. Sebevražedné spojenectví: německo-sovětská vojenská spolupráce 1920-1941. Překlad Vladimír Marek. Vydání první. Praha: Ivo Železný, 1997. 162 stran. Dokumenty. ISBN 80-237-3311-7.

SONTAG, Raymond James a James Stuart BEDDIE, [b.r.]. Nazi-Soviet Relations 1939-1941 : Documents from the German Foreign Office [online]. B.m.: Washington, DC : Government Printing Office, 1948 [vid. 2025-05-07]. Dostupné z: https://avalon.law.yale.edu/20th_century/addsepro.asp

MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika: problémy demokracie v Německu 1918-1932. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2013. 273 s. ISBN 978-80-246-2362-7. Dostupné také z: http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=4099480

Rudé právo 1939-1945: [sborník. Praha: Svoboda, 1971, s. [1a]. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:559da4b0-92a5-11e2-9142-5ef3fc9bb22f

Sample, C., Justice, C., & Darraj, E. (2019). A Model for Evaluating Fake News. The Cyber Defense Review, 171–192. https://www.jstor.org/stable/26846127

File:Katyn - decision of massacre p3.jpg. (2024, January 16). Wikimedia Commons. Retrieved 19:22, May 9, 2025 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Katyn_-_decision_of_massacre_p3.jpg&oldid=842211216.

ČT 24. Zapírali, přiznali se, zapírají. Rusové opět odmítají vinu za masakr v Katyni [online], 2025, dostupné z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zapirali-priznali-se-zapiraji-rusove-opet-odmitaji-vinu-za-masakr-v-katyni-359886

Snyder, Timothy. 2022. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Druhé, upravené vydání, nové, doplněné vydání. Praha: Paseka : Prostor. ISBN 978-80-7637-335-8.

RICHTER, Karel, 2014. Hranice placená krví: sovětsko-finské války. Druhé, doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Epocha. Polozapomenuté války, svazek 7. ISBN 978-80-7425-219-8.

ENTMAN, Robert M., 1993. Framing: Toward Clarification of a Fractured Paradigm. Journal of Communication [online]. 43(4), 51–58. ISSN 0021-9916. Dostupné z: doi:10.1111/j.1460-2466.1993.tb01304.x

ARON, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Překlad Vladimír Jochmann. Vydání druhé. Brno: Atlantis, 1993. 218 stran. ISBN 80-7108-064-0

SABUROVA, Irina, 1955. The Soviet Occupation of the Baltic States. The Russian Review [online]. 14(1), 36–49. ISSN 0036-0341. Dostupné z: doi:10.2307/126075

NOLLENDORFS, Valters a Erwin OBERLÄNDER, ed., 2005. The hidden and forbidden history of Latvia under Soviet and Nazi occupations: 1940-1991: selected research of the Commission of the Historians of Latvia. Rīga: Institute of the History of Latvia. Symposium of the Commission of the Historians of Latvia ; Latvijas Vēsturnieku komisijas raksti, v. 14 = 14. sējums. ISBN 978-9984-601-92-2.

PRESSEISEN, Ernst L., 1960. Prelude to „Barbarossa": Germany and the Balkans, 1940-1941. The Journal of Modern History. 32(4), 359–370. ISSN 0022-2801.

BULLOCK, Alan. Hitler a Stalin: paralelní životopisy. Překlad Stanislav Plášil a Vlastimil Novák. Vydání 1. Plzeň: Mustang, 1995. 1029 stran, 28 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 80-85831-51-1.