Článek
Mohlo by se zdát, že se v současné komunikační realitě, kdy je nálepkování názorových oponentů prakticky jakýmkoliv labelem, od fašistů, přes libtardy až ke kolaborantům a vlastizrádcům, naprosto standardní součástí „diskuse“, nemá smysl významy těchto slov už vůbec zabývat. Ale možná je tomu právě naopak. Možná se jejich skutečných významů, s důsledky, které by jejich zpětné naplnění obsahem přineslo, jen bojíme. Kvůli tomuto strachu, či rezignaci, ztrácíme schopnost se orientovat a významová relativizace nám neumožňuje vidět reálná nebezpečí, která se za nositeli těchto významů skrývají. Mnohým tento stav vyhovuje. Schovávají se za závojem šedi, kterou utváří významová vyprázdněnost. To, že tyto pojmy obsah mají, se pak jedinec bolestně dozvídá, až když jeho ignorance a nezodpovědnost dovolí otočit kormidlem dějin o pár stupňů vzad.
Kolaborant, vlastizrádce, populista
České zákony pojem „kolaborant“ nedefinují explicitně jako samostatný trestný čin, ale chápou jej historicky jako osobu spolupracující s nepřítelem proti vlastní zemi, zejména v době války či okupace. Pojem „vlastizrádce“ je naopak jasně definován v platných českých zákonech jako osoba, která se dopustila trestného činu vlastizrady dle § 309 trestního zákoníku. Vlastizrada znamená, pokud občan ČR ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem spáchá rozvracení republiky, teroristický útok, teror nebo sabotáž. Za tento čin hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 15 až 20 let nebo výjimečný trest, případně propadnutí majetku.
Pár set kilometrů od našich hranic zabíjejí již čtvrtým rokem rakety a drony nevinné civilisty. Nalezli jsme odvahu jednoznačně označit agresora a pomáhat napadenému. Proto jsme byli tímto agresorem jasně označeni za nepřítele. Alea iacta est[1], prohlásil Julius Caesar, poté, co učinil rozhodnutí, které již nebylo možné vzít zpět. V nastalé situaci je tak zcela na místě se výše jmenovanými pojmy zabývat, i přes to že odpovědi nemusí být jednoznačné. I když naše děti stále mohou za největší zlo označovat školní docházku a my můžeme u Jadranu a v Hurgádě lamentovat nad tím, jak je ta válka, který přeci není naše, únavná, jsme v ní i my. Hybridní útoky ve formě informačních kampaní, kyberútoků na kritickou infrastrukturu, ale i sabotáže řízené ruskými tajnými službami, ať už to byly Vrbětice, či žhářský útok v pražském autobusovém depu, který měl mít pokračování, to vše jsou skutečnosti, které můžeme samozřejmě vytěsňovat, ale tím nezmizí. Každé rozhodnutí, každé jasné deklarované vyjádření postoje má své důsledky. A následný řetězec událostí nepřiděluje automaticky kladné body za rozhodnutí dobré, stejně tak, jako nemusí, minimálně po nějaký čas, „trestat“ rozhodnutí špatné. Každá nová situace vyžaduje jakousi aktualizaci map, včetně revize pojmů.
V současné situaci je proto naprosto namístě se nebát říci, že kdo se otevřeně hlásí k nepříteli, je kolaborant, a dávat si velký pozor na ty, kdo tak sice otevřeně nečiní, ale všechny jejich kroky nepříteli jen pomáhají. O těchto lidech sice není možné říci, že jsou kolaboranti, protože to opravdu mohou být jen užiteční idioti, prospěcháři, či oběti nepřátelské propagandy. Kolaborant a vlastizrádce totiž musí s nepřítelem prokazatelně spolupracovat.
Jak ale taková spolupráce může vypadat? Je spolupráce s nepřítelem to, že neumožníme napadenému se bránit, třeba tím, že mu odmítneme dále pomáhat s obranou? Nebo je to jen výraz zbabělosti, sobeckosti či oportunismu? Je spoluprací s nepřítelem to, že se hnutí Stačilo a SPD otevřeně snaží vyvézt naši zemi z institucí, které nám před oboustranně deklarovým nepřítelem zajišťují bezpečnost? Je spoluprací aktivní šíření narativů nepřítele skrze své informační kanály?
V autoritářském systému vládní aparát tyto otázky řešit nemusí. Všichni, kdo by se takto chovají jsou označeni jako kolaboranti a vlastizrádci se všemi důsledky z toho vyplývající. Demokratický systém ctí presumpci neviny a takto se chovat nemůže. Je to jeho síla, ale také slabost. Neměli bychom se však bát nahlas řici, že výše popsané chování a jednání zmíněných subjektů a jednotlivců vykazuje znaky kolaborace. A měli bychom se ptám, jestli opravdu chceme jejich podporou vystavit naši zemi riziku, že se jednou dozvíme zcela jasně, zdali to byli, či nebyli kolaboranti. Ti se totiž ke svým motivům veřejně přihlásí až v okamžiku, kdy převezme otěže ten, jehož hru pod závojem pojmového relativismu celou dobu hráli.
Otázka vyplývající z předešlého zní, co značí ona podpora. Asi je každému jasné, že je to přímý hlas ve volbách, ale málokdo si uvědomuje, že podporou se rozumí i nezodpovědná rezignace. Čím více zhrzených voličů, tím větší síla jednoho hlasu, což značí větší váhu hlasu menšiny. U politických subjektů typu Stačilo se takový nevolič může doslova stát příčinou toho, že se tento do poslanecké sněmovny dostane. Ano, nevolit je jistě legitimní. Ale to bylo svého času i otroctví či vláda jedné strany. Legitimita je věcí dobového společenského konsensu. Nadčasovou otázkou zůstává, zdali je to postoj zodpovědný a morální.
Další otázka podpory těchto potenciálních kolaborantů je ještě složitější. Je podpora populistických stran a hnutí, které třeba nevykazují tak otevřenou míru extremismu a antisystémovosti, podporou i těchto subjektů? Na to, abychom mohli o této otázce vůbec přemýšlet, je nutné se zamyslet nad tím, co populismus je a jaké taktiky k získání svých voličů využívá. Předem ale můžeme konstatovat, že mechanismy, které si představíme, jsou využívány úplně stejně jak extrémistickými hnutími, tak těmi „jen“ populistickými.
Identita a krize
Obecné povědomí spojuje populismus s falešnou servilitou k voličům, kterým se chce zalíbit za každou cenu. To je však jen jeden z vnějších, viditelných znaků. Skutečné kořeny populismu jsou daleko hlubší.
Trefnou definici populismu si můžeme vypůjčit třeba od Waltera Ötsche a Niny Horaczek z jejich knihy Populismus pro začátečníky: „Populismus je forma ideologie, která vychází z protikladu mezi lidem a elitou. Vychází z toho, že existuje něco jako vůle lidu, kterou nereprezentuje většina, ale tento lid. A pak je tu jedinec, vůdce, který svou legitimitu odvozuje právě z této vůle lidu“. Ötsche následně dodává, že jsou to většinou muži. Autoři ve své definici vycházejí ze systému, který rozpracoval výzkumník na extremismus z Washingtonské univerzity, Haroro J. Ingram. [2]
Celý mechanismus je vtělen do následujícího diagramu.
Základními stavebními kameny, které celý mechanismus drží v pohybu jsou antagonistické identitární vztahy mezi my a oni a dynamická vazba mezi krizí a řešením.
Začněme u té krize. Populista buď využívá reálné krize anebo její zdání navodí. V obou případech pak tento obraz přiživuje, protože obraz krize je doslova olejem v ohni emocionální angažovanosti, která zacloní jakékoliv náznaky racionality a fakticity. Co k tomu rozdmýchávání slouží? Inu, možná vám budou následující slogany znít povědomě. „Piráti vám nastěhují migranty do chalup. Petr Pavel nás zavleče do války. Tohle je spálená země. Bez ruského plynu všichni zmrzneme. Ukrajinci vám seberou práci.“ Atd. atd. To že nic z toho není skutečné není vůbec důležité. Podstatné je vzbudit emoci a pocit ohrožení.
Následuje fáze identitární. Rozdělení na my a oni. Oni jsou ti, kteří za to mohou. Ti, co nás ovládají a zneužívají. My jsme ti, kteří jejich přičiněním trpí.
Třetí dílek je nabídnutí řešení. Vůdce, který naslouchá lidu, má jasný návod, jak nás z problémů dostat.
A pak se celý šelmostroj spojí dohromady. KRIZE, kterou NÁM způsobili ONI má ŘEŠENÍ, nabídnuté vůdcem z tábora MY – tedy je to ve skutečnosti NAŠE vůle. K tomu, aby šla KRIZE vyřešit, je třeba se vyhraňovat – bojovat proti NIM – tedy proti příčině krize. Boj (včetně toho verbálního) zde slouží jako mechanismus upevňující identitární aspekt MY a sytí i vnímání závažnosti KRIZE.
Identitární aspekt v kombinaci se strachem hrají na bazální struny lidské psychiky. Strach je spojen s přežitím, identita se smyslem vlastní existence. Těžko pak oponovat racionalitou a fakticitou.
Vraťme se nyní k otázce, jestli je nebo není podpora hnutí a stran založených na tomto ryzím populismu, byť těch, které se neřadí do tábora možných kolaborantů, zároveň podporou těch opravdu nebezpečných, antisystémových subjektů.
Pokud pomineme neetičnost a nemorálnost celého výše popsaného mechanismu, nebudeme se zaobírat maličkostmi typu, že lež je v tomto přístupu naprosto legitimním nástrojem k udržení celého mechanismu v chodu, a zaměříme se jen na naši otázku, nepřiblížíme se odpovědi bez toho, aniž bychom do hry vzali kontext. V situaci, kdy má takováto strana či hnutí voličský potenciál k vládnutí, jde primárně o to, o koho se bude při tomto vládnutí opírat. Dokud to byla strana typu sociální demokracie, asi nehrozilo více než přísliby dalších stadionů na rychlobruslení, Apple storů na Václaváku, jedno z prvních míst v počtu zemřelých a nejdelší doba domácího vězení školáků v době kovidové krize (omlouvám se za cynický sarkasmus), vyšší deficit důchodového systému atd. atd. Na druhou stranu se děli i věci pozitivní. Vítaný posun o oblasti odměňování pedagogických pracovníků, zvýšení důchodů, valorizace dětských přídavků, navýšení odvodů do veřejného zdravotního pojištění za státní pojištěnce a další. Zkrátka záležitosti takového toho domácího žvýkání.
Otázka však zní, jestli v situaci, kdy reálně hrozí, že se takový subjekt bude muset opírat o hlasy potenciálních kolaborantů, se toto lokální žvýkání nemůže proměnit v noční můru globálních rozměrů. A to je to, oč v těchto volbách běží. Hry na nevolení tzv. menšího zla jsme si mohli dovolit v devadesátkách, kdy šlo o to, jestli tu bude krást více ODS nebo ČSSD (nakonec to vyřešili smlouvou o vzájemné spolupráci). Nyní se však jedná o potenciální změnu kurzu směrem, který představuje civilizační návrat do časů, ve kterých ve skutečnosti nechtějí žít ani ti zmatení výletníci po pražských náměstích s cedulemi o bruselském diktátu a fialové drahotě.
Závěr
Současná vláda rozhodně v otázkách domácího žvýkání nenaplnila očekávání svých voličů. Ano, v oblastech jako je bydlení, nebo péče o nízkopříjmové, sociálně vyloučené, matky samoživitelky atd. je situace katastrofální a rozhodně je co napravovat. Kauzy typu miliarda pro stát za bitcoiny pocházející z trestné činnosti opět posunuly hranice představivosti o tom, čeho všeho jsou politici schopni. Na druhou stranu, ekonomická a bezpečností situace v naší zemi, v kontextu mezinárodního dění, rozhodně není špatná. Ano, máme dražší ceny energií (které jsou ale mnohde zastropovány, což zase vytváří tlak na strání rozpočet). Zároveň ale máme jedny z nejnižších cen pohonných hmot v Evropě, minimální inflaci, ekonomiku v černých číslech, cestovky a dopravci v letních měsících hlásily rekordní čísla atd. ČR je dlouhodobě hodnocená jako jedna z nejbezpečnějších míst na světě. Uprchlíci z Ukrajiny si na sebe nejen vydělávají, ale do státní kasy přinášejí dvakrát více finančních prostředků, než konzumují na dávkách. Takto opravdu nevypadá spálená země. Ptám se tedy, jaký je jediný důvod, proč bychom měli točit kormidlem směrem, kterým se vydalo třeba Slovensko, směrem, který nám v minulosti nepřinesl nic dobrého? A ptám se dále, jaká je motivace lidí a politických subjektů, které se tak moc snaží nás tam směřovat? A kladu si poslední otázku. Jak si lze zdůvodnit neochotu tomuto obratu bránit, když cenou za udržení nastoleného plavebního kurzu, směřujícího od autoritářů, či dokonce psychopatických vrahů neváhajících obětovat statisíce životů při naplňování svého zrůdného snu o velikosti a nesmrtelnosti, je pouze poctivé zamyšlení nad situací, odložení nedospělé zhrzenosti nad nesplněným očekáváním a pár minut času ve volební místnosti? Jako na mnoho otázek zde vyslovených nemám jasnou a finální odpověď, ale vím, že se vyplatí si je klást. Otázky jsou totiž častějším motorem smysluplných činů než odpovědi.
[1] Kostky jsou vrženy
[2] Ingram, H. J. „Deciphering the siren call of militant Islamist propaganda: Meaning, credibility & behavioural change“, The International Centre for Counter-Terrorism – The Hague 7, no. 9 (2016). DOI: http://dx.doi.org/10.19165/2016.1.12
