Když se muži začnou zlobit, že je nikdo nemá rád

Proces vymýcení otroctví trval západnímu světu bolestivá tři staletí a byl provázen odporem, násilím i pokusy o návrat starých pořádků. Nejinak je tomu dnes, kdy se hroutí další „odvěká“ tradice.

Ačkoliv mnoho z příkladů, které mají demonostrovat hloubku a rozsah problému, budou z USA, tak si ukážeme, že s nástupem nové vlády v ČR začíná nasedat i naše politická reprezentace do následně popsaného vlaku. Je také nutné pamatovat, že kvůli internetu a sociálním sítím se svět stává globální vesnicí a tak to, že někteří jmenovaní jsou Američané, hranici mezi jednou středoevropskou zemí a tou velkou za Atlantikem maže.

Návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu nelze připisovat jen ekonomické nespokojenosti či politickému rozkladu. Existuje fenomén, který dlouho zůstal mimo mainstreamovou politiku, ale nyní otevřeně vstupuje do nejvyšších pater moci: manosféra – síť online komunit, podcastů a influencerů, která se staví do opozice feminismu a předstírá být reprezentantem „autentických mužských potřeb“ a „přirozeného řádu věcí“. Trump se během své kampaně zcela cíleně objevoval na těchto platformách a získával si hlasy mladých mužů přesně jejich jazykem. Pod jeho politickým deštníkem se scházely postavy jako Andrew Tate, který je obviněn ze znásilnění a obchodování s lidmi v Rumunsku, Elon Musk (finanční podporovatel a majitel sítě X poskytující manosféře platformu), Charlie Kirk. Ten sice není ‚čistokrevným‘ ideologem manosféry a od pornografie se distancuje, ale aktivně šíří narativ o ‚ohrožení mužství‘ a tvrdí, že Tate "se dotýká zakázaných pravd"[1]) nebo Nick Fuentes (otevřeně homofobní a antisemitský komentátor). Tateho propuštění z vězení zajistila právě intervence Trumpovy administrativy prostřednictvím speciálního vyslance Richarda Grenella.

Toto není nějaké marginální podzemí. Je to systémový odpor proti fundamentální realitě, kterou muži v západním světě prožívají a kterou si vysvětlují jako ztrátu jim „přirozeně náležícího“ postavení. A nastavuje to jednu palčivou otázku: Co se děje s muži, když na nich ženy přestávají být závislé?

Statistiky o vzdělání jsou nemilosrdné a jasné. V USA tvořily v roce 2020 ženy 58 procent vysokoškolských studentů, muži pouhých 42 procent. Mezera se neustále prohlubuje – od roku 1979 se počet zapsaných žen zvýšil o 3,1 milionu více než u mužů. V Indii tvoří ženy 48 % všech vysokoškoláků a podílejí se 55 % na celkovém meziročním nárůstu nově zapsaných studentů. I v Turecku se právě poprvé v historii počet vysokoškolaček vyrovnal počtu vysokoškoláků. Klíčový trend je patrný při pohledu na dlouhodobý vývoj v ČR. Do roku 2003 převažovali na vysokých školách muži, od roku 2004 se podíl vyrovnal a poté ženy začaly převažovat. Od roku 2010 do současnosti tvoří ženy stabilně přibližně 55 až 57 procent všech studentů.[2]

To nejsou pouze akademické statistiky. To je masivní socioekonomická transformace. Ženy si již nemusejí zasluhovat právo na nezávislost prostřednictvím fyzické přitažlivosti či podřízenosti. Mají své kariéry, mají vlastní peníze, mají ekonomickou a právní nezávislost.

A pokud muži na tuto realitu reagují hněvem – je to jejich problém, ne ženský.

Ještě v nedávné minulosti prakticky každému muži, který byl schopen nějaké práce, „společnost přiřadila ženu“. Bylo to součástí společenské smlouvy: muž pracuje, má střechu nad hlavou a nějaký příjem, dostane ženu. Bohatý a mocný muž měl navíc nárok na to, aby byla jeho žena fyzicky atraktivní, aby reprezentovala jeho status.

Teď se tento odvěký systém začíná hroutit a mnoho mužů tuto změnu nese velmi nelibě.

Manosféra není neutrálním popisem reality nebo „mužskou perspektivou“. Je to explicitně artikulovaná ideologie. A její jádro je prosté: pokud se nemůžeš spolehnout na to, že ti společnost přidělí ženu jako automatické vlastnictví, zbývají tři strategie – učinit ji na sobě existenčně závislou, koupit si ji (v širokém slova smyslu), nebo ji donutit.

Andrew Tate to řekl bez obalu na videu pro YouTube: „Nejde jen o to holky sbalit. Jde o to, aby vás milovaly dost na to, aby se k vám nastěhovaly, pracovaly pro vás a dávaly vám všechny své peníze.“ Toto není příležitostná poznámka nějakého extravagantního vykřikujícího. To je obchodní model. Právě proto Tate a jeho bratr Tristan za osm let vydělali nejméně 21 milionů liber (přibližně 500 milionů Kč) pronajímáním žen webkamerovým službám a prodejem online kurzů mladým mužům, jak dosáhnout „kontroly“.[3]

Bratři Tateovi jsou nejviditelnějšími tváří té hlubší, systémové patologie. Ale spolu s těmi méně extremistickými podobami manosféry funguje na třech společných propojených úrovních:

Na psychologické úrovni: Muži  náleží žena(y) protože je předmětem, který certifikuje jeho hodnotu.

Na ekonomické úrovni: Kurzy, podcasty a knihy se prodávají s přesvědčivým slibem – pokud si je koupiš, budeš „poučen“ a „vylepšen“. Ženy se ti pak buď samy vzdají, nebo budeš mít prostředky učinit je podřízenými.

Na politické úrovni: Nejnebezpečnější. Muži, kteří vnímají ztrátu kontroly nad ženami jako ztrátu své fundamentální hodnoty, hlasují pro politiky, kteří slibují návrat do „přirozeného řádu“, který zahrnuje návrat žen pod kontrolu.

Právě proto se do Bílého domu vrátil muž, kterého více než 25 žen obvinilo ze sexuálního napadení a který se chlubil tím, jak „Ani nečekám. A když jsi hvězda, nechají tě to dělat, můžeš dělat cokoli… chytit je za ku..u.“ – a vrátil se s podporou mladých mužů, kteří věří, že takto vypadá autentický projev úspěšného mužství.

V USA po pádu rozhodnutí Roe v. Wade mnoho států prakticky ihned zavedlo faktické či úplné zákazy potratů. Mnoho těchto zákonů nemá výjimky ani pro zdravotně ohrožené ženy. V Polsku existuje faktický zákaz od roku 2021. V Maďarsku vláda systematicky omezuje přístup k potratům. Řada další evropských konzervativních vlád teď tlačí v tomto směru.[4]

Když ani mocný muž nemůže kontrolovat ženu svým ekonomickým či sociálním postavením – pokusí se ji kontrolovat zákony. Česká Aliance pro rodinu by také ráda kráčela tímto směrem a je signifikantní, že nový ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka právě jmenoval na místo svého poradce místopředsedu tohoto spolku, Jana Gregora. Bude mít na starost hlídat genderovou ideologii. [5]

Existuje kategorie mužské frustrace, kterou online komunity transformovaly v politický program, ale která se v reálném světě často transformuje do fyzického násilí.

Elliot Rodgers z Isla Vista v 2014 se sám nazval „nedobrovolným incelem“. Zabil 6 lidí. Alek Minassian v Torontu v 2018 najel autem do davu; 10 lidí usmrtil, 16 dalších zranil. Oba pociťovali, že je ženy odmítají, a vnímali tato odmítnutí jako existenciální krizi své osoby.

Případ Tallahassee: čtyřicetiletý muž v roce 2018 střílel ženy v jóga studiu a zabil dvě. Měl hluboko zakotvenu nenávist k ženám s dlouhými deníkovými záznamy o své obsesi jejich „zničením“.

Případ Bridgeville v Pensylvánii: osmatřicetiletý muž v roce 2009 zabil 12 žen, tři smrtelně. Psal dlouhé záznamy o své rezignaci na to, že se mu nikdy nepodaří mít přítelkyni nebo mít sex.

Od roku 2011 proběhlo alespoň 22 masakrů v USA, kde vrazi cílili buď primárně na ženy, měli historii domácího násilí, nebo byli motivováni incelovskými ideologiemi. Celkem 175 mrtvých a 158 zraněných.

Mohli bychom pokračovat příklady i z jiných zemí, ale zmiňme souvislosti tohoto fenoménu, který se týká i naší země. Případ znásilňování nevlastní dcery v Brně (2024) je bezpochyby nejsilnějším příkladem veřejného rozhořčení. Muž dlouhodobě znásilňoval svou nevlastní dceru až pětkrát týdně po dobu více než rok a půl, přičemž dívku natáčel a distribuoval dětskou pornografii. Okresní soud původně uložil trest tři roky vězení, avšak odvolací senát krajského soudu v Brně vyhověl mužovu odvolání a snížil rozsudek na tři roky podmíněně. Soud se při zdůvodnění odvolal na znalecký posudek, který tvrdil, že čin neměl na dívku „signifikantní negativní dopad”[6] Rozsudek vzbudil velké pohoršení a Ministerstvo spravedlnosti podalo stížnost Nejvyššímu soudu. Přestože Nejvyšší soud konstatoval porušení práv oběti, nemohl rozsudek zvrátit. Později se Ústavní soud vyjádřil, že porušení práv bylo skutečné, ale zároveň zdůraznil, že při budoucích podmíněných trestech za sexuální trestné činy musí soudy poskytnout důkladné odůvodnění. Tento křiklavý případ ukazuje na hlubokou systémovou shovívavost vůči podobným trestným činům, za kterou nestojí nic jiného, než hluboce zakořeněná společenská dohoda, která říká, že muž je doma nejen pánem, ale i „majitelem“. Tento systémový lapsus je možné vidět i ve statistikách. [7] Součástí problému je i sazba za znásilnění. Do roku 2024 činil základní trest za znásilnění (§185 bez kvalifikujících okolností) pouhých 6 měsíců až 5 let, což jej fakticky klasifikovalo jako přestupek, nikoli zločin. Novela platná od začátku tohoto roku zvedla základní sazbu na dva roky až deset let.[8]
Vraťme se ale zpět k meritu problému.

Jedněmi z nejkřiklavějších infuencerů v oblasti manosféry jsou bratři Tateovi. Jen britská Crown Prosecution Service veřejně oznámila, že schválila 21 trestních obvinění proti oběma bratrům. Andrew Tate čelí 10 obvinění, včetně znásilnění, obchodování s lidmi a řízení prostituce. Tristan Tate čelí 11 obvinění zahrnujícím znásilnění, a obchodování s lidmi.[9] Rumunsko v roce 2024 zahájilo další vyšetřování zaměřené na obchodování s nezletilými, pohlavní styk s nezletilou, ovlivňování svědků a praní peněz. Vyšetřování se týká 35 údajných obětí, včetně jedné, která byla v době trestného činu nezletilá. A to je již druhá žaloba v Rumunsku.[10] Výčet dalších obvinění by vydal na samostatný článek. Přesto aby je člověk mohl otevřeně odsoudit, musí být v určitých společenských kruzích velmi odvážný. V roce 2023, když Tucker Carlson natáčel svůj rozhovor s Andrewem Tatem v jeho rumunském domě, mělo video nakonec více než 112 milionů zhlédnutí. Carlson, který se prezentuje jako morální křesťan, si během 150 minut rozhovoru nepoložil jedinou kritickou otázku o pornografickém byznysu, obchodování s lidmi nebo obviněních ze znásilnění. Jednoduše prohlásil, že tvrzení jsou „fake news“.[11]

Když konzervativní americká politická komentátorka Candace Owens letěla přímo do Rumunska a natočila vlastní vstřícný rozhovor s Tatem, tak svým posluchačům oznámila, že je chybou ho soudit za jeho vyzývavý obsah. „Takhle se kluci baví,“ vysvětlila – jakoby se jednalo o prostou sociální normu.[12]

V únoru 2025, když Andrew Tate napsal SMS, že „Trumpovy lidi“ ho mají „pod kontrolou“, nebylo to paranoia. Byla to fakta. Richard Grenell, speciální prezidentský vyslanec Trumpa, vedl přímé rozhovory o bratřích Tateových s rumunským premiérem Marcelem Ciolacu a jeho poradci. Několik dní po druhém setkání dostali rumunští státní zástupci pokyn, aby umožnili bratřím opustit zemi. Následně bratři odletěli letadlem do Miami. Odletěli přímo z Rumunska, kde jim bylo odejmuto právo opustit území, protože představují „nebezpečí pro veřejnost“.

Donald Trump Jr. řekl Tateovi: „Lidé, kteří vás napadají… vás chtějí jen umlčet.“Barron Trump, nejmladší syn bývalého prezidenta, je Tateovým fanouškem a komunikoval s ním přes Zoom o jejich „společném přesvědčení“ ohledně rumunského „pronásledování“.[13]

Toto nejsou jednotlivé, izolované incidenty. Toto je pattern – systematické propojení mezi ideologií, která dehumanizuje a instrumentalizuje ženy, a faktickou politickou mocí. Manosféra není jen internetový fenomén mezi teenagery. Je to infrastruktura, která přímo ovlivňuje politiku nejvyšší úrovně. Manosféra na této úrovni se maskuje konzervatismem. Je to však konzervativismus bez kompasu – bez jeho historické složky diskuse o svobodě či odpovědnosti, zbavený reflexe, určený pouze k moci a kontrole.

Kde tedy leží nejhlubší kořeny těchto postojů, které manosféra tají, zatímco se hlasitě hlásí k autentičnosti, tradici a přírozenosti?

Poslední rok jsem četl desítky příspěvků od mladých, vzdělaných žen, které píší o vztazích, rodině a kariéře. Nejde o ideologické manifesty ani o extrémní požadavky. Nejde o ženy, které hledají muže, který bude zároveň charismatickým vůdcem, senzitivním posluchačem, finančním géniusem a domácím pomocníkem. Jsou to normální texty normálních žen. Těmi příspěvky se nese velmi podobná zpráva.

Ženy v západním světě se naučily být samy. Nejsou samy proto, že by je feminismus nějakým způsobem zbavil schopnosti vztahů – naopak. Jsou samy proto, že si samy vybudovaly komunity, přátelství a zdroje sociálního naplnění, které nejsou závislé na tom, zda jim při tom po boku stojí muž. Když přestaly spoléhat na muže v základních věcech – v práci, vzdělání, právní autonomii, ekonomické zabezpečení – zjistily, že přes to mohou vychovávat děti, mít přátele, mít koníčky. Zkrátka mohou mít to, na čem jim záleží a jsou schopné existovat jako celé a kompletní osoby i bez muže. Protože i když tento stav přináší jistý diskomfort, tak je to lepší volba, než tolerovat muže, který je vidí jako součást svého statusu, který jim přiřazuje role. Odmítají přijmout autoritářský vztah jako cenu za přežití.

Muži se, na rozdíl od žen, být sami ze své podstaty neučili. Jejich sebeúcta nebyla výsledkem vnitřní práce, ale byla jim automaticky přidělena společenskou rolí. Svou sílu a hodnotu postavili na lešení, které sami nebudovali. A toto lešení se teď hroutí. Místo silných jedinců se tak často odhalují muži, kteří jsou na ženách a jejich validaci paradoxně zcela závislí. Bez těchto vnějších opor a starých jistot zůstávají stát před prahem dospělosti, který se bojí překročit.

Být sám a být celistvý totiž vyžaduje odvahu podívat se do zrcadla a nevidět tam pána tvorstva, ale jen chybujícího a zranitelného člověka. To je krok, který ženy musely učinit, aby přežily. Muži, zhýčkaní staletími dominance, před tímto zrcadlem uhýbají. Místo cesty do vlastního nitra volí cestu nejmenšího odporu – cestu nenávisti. Manosféra jim nabízí lákavou zkratku: Proč na sobě pracovat, když stačí věřit, že vám bylo ukradeno něco, co vám právem náleží? Je to tragédie mužů, kteří raději uvěří, že je svět rozbitý, než aby si přiznali, že oni sami ještě nedospěli.