Článek
Ano. V ideálním světě by měli pravdu experti – edukace a prevence jsou rozhodně lepšími nástroji než zákazy. My ale nežijeme v ideálním světě, nýbrž na digitálním divokém západě, kde technologičtí giganti léta ignorují etické a bezpečnostní standardy. Hrozba zákazu sociálních sítí pro děti tak nemusí být zpátečnictvím, ale možná jediným zbývajícím nástrojem, jak vynutit změnu pravidel hry, když zcela selhala „neviditelná ruka trhu“ a neúčinná a drahá se ukazuje i současná míra pokusů o regulaci.
Pomiňme nyní paradox, že v ČR zákaz sociálních sítí pro děti už dávno existuje (do 13 let žádné účty, do 15 let jen se souhlasem rodičů), ale jeho vymahatelnost připomíná dodržování zákazu kouření na zastávkách, ježdění na kolech po chodníku, vodění psů v mhd bez náhubku atd. Věnujme se raději samotným protiargumentům, které sázejí na vzdělávání, roli rodiny a tlaku na poskytovatele digitálních platforem. Tento postoj zní logicky a ušlechtile. Má však jednu fatální trhlinu: předpokládá, že hrajeme fér hru na bezpečném hřišti s pevným zázemím ve školním systému 21. století. Realita je ale odlišná.
Rodiče a škola
Společným jmenovatelem kritiky je apel na edukaci. Děti a dospívající mají disponovat takovou digitální gramotností, která jim umožní bezpečný pohyb onou džunglí. Jejich průvodci mají být rodiče a učitelé.
S tímto postojem nelze v principu nesouhlasit. Bohužel však naráží na limity současné sociální a edukační reality. Je to podobné, jako bychom zrušili technické služby a úklid ulic s argumentem, že by bylo lepší, kdyby lidé prostě neodhazovali odpadky. Ano, bylo by to skvělé. Ale asi nikoho nenapadne na základě této úvahy odvolat popeláře, protože spoléháme na to, že osvícení rodiče dětem vysvětlí, že papírek patří do koše. A dospělí? Ti se přece chovají zodpovědně. Že je to absurdní představa? V digitálním prostoru, který je řádově komplexnější než úklid ulice, však s touto logikou operujeme zcela vážně
Abychom neskončili u příměrů, které nás jako lidstvo dost dehonestují, vraťme se k tématu. Po více než roce rozhovorů s učiteli, školními psychology, metodiky prevence, řediteli atd. nad tématy negativních jevů spjatých s nadužíváním digitálních technologií mohu pouze konstatovat následující. Přes úpěnlivé snahy mnoha odborníků v minulých letech etablovat digitální gramotnost v její široké perspektivě, která zahrnuje gramotnost mediální, psychologickou atd., jako součást klíčových kompetencí nutných pro orientaci a přežití ve světě ve kterém žijeme, je stále naše školství nepříliš vzdálené tomu, které jsme mohli poznat my sami, jako školou povinní.[1] Trhlinu v této oblasti se snaží látat neziskový sektor. Ten ale může jednat velmi omezeně a je také zcela závislý na tom, že o jeho pomoc vůbec škola projeví zájem. A to nemluvím o současné situaci, kdy po uchopení moci „odborníky“ z řad populistů, musí znovu bojovat za holé přežití. Pak je tu pár statečných metodiků prevence, školních psychologů a motivovaných pedagogů, kteří berou svou práci jako poslání a ve svém volném čase se věnují sebevzdělávání. Průměrný věk pedagogů v regionálním školství se blíží padesáti letům a pedagogické fakulty bohužel stále produkují absolventy jednak v kriticky nízkém množství a „připravené“ tak, že přes čtvrtinu jich do škol vůbec nenastoupí a z toho zbytku cca 20 % do pěti let vyhoří a ze školství odejde. Další vlna odchodů mladých učitelů je dána tím, že se jedná o obor, kde dominují ženy (cca 80 %), a tak jich během prvních deseti let od ukončení studia mnoho odchází na mateřskou dovolenou. Můžeme se ptám, kolik zbude těch dostatečně motivovaných, aby se digitálním kompetencím doučovali tzv. na vlastní triko, protože z fakult si toho v tomto ohledu opravdu moc nepřinesou. Zde mohu vycházet pouze z reportovaných zkušeností ředitelů a pedagogických pracovníků na besedách a konferencích a konstatovat: není jich mnoho, protože v moři byrokracie, tlaku ze strany rodičů, problémů ve třídách atd. se následně těžko hledá motivace a síla pro další sebevzdělávání. Výjimky tak tvoří sice úcty a obdivu hodnou, ale přesto stále kapku v moři formálního vzdělávání.
Rodiče? Pokud někdo argumentuje rodiči, tak žije opravdu na jiné planetě. 80 % rodičů (optimistický odhad) nemá o digitálním světě svých dětí ani ponětí. Odvozují ho v lepším případě ze svých vlastních zkušeností, která se pohybuje na škále od obrázků receptů na vánoční cukroví k hádkám o tom, jestli je Fialova drahota horší než Okamurovo sundávání ukrajinských vlajek z vládních budov. Z těch zbývajících 20 % disponuje kompetencemi pro nějaké smysluplné a efektivní působení na své děti v této oblasti absolutní minimum, které se v oblastech vzdálených velkým metropolím blíží nule. Zbytek by možná rád, ale absolutně netuší jak, nebo prostě nemá čas a v lepším případě hledá způsoby, jak delegovat tyto kompetence na nějaké instituce, či odborníky. Pokud o tom nějaký expert pochybuje, stačí dvouměsíční stáž na nějaké běžné ZŠ, nejlépe mimo Prahu. Spoléhat na to, že problémy spjaté s on-line světem vyřešíme „osvětou“, je v tuto chvíli jen alibismus. (Což neodporuje její strategické úloze!)
Posledním z argumentů, které bych označil za povrchní (ve smyslu jednoduchého nasvícení jejich slabin), je argument o obcházení zákazů. Ano, někteří mladí to budou obcházet. Jako obcházejí zákaz pití alkoholu, řízení motorek či aut před dosažením patřičného věku atd. Prohlásíme proto tyto zákazy také za nesmyslné a zrušíme je?
Posuňme se k argumentům sofistikovanějším.
Vědecká „mlha“ a datový alibismus
Jedním z častých argumentů proti regulacím digitálních médií u mladých obecně je tvrzení části vědecké obce, že věda neprokázala přímou kauzalitu například mezi sítěmi a duševním zdravím. Slýcháme prohlášení typu: V našich datech se neukazuje, že by zákazy mobilů ve školách měly výrazné pozitivní efekty. K tomu lze lakonicky poznamenat: ale data z jiných výzkumů na to ukazují. Nebo v případě současného návrhu: Nemáme žádná data, a tak nevíme, co všechno může zákaz sítí mladým způsobit. (No ano, to tak bývá, před tím, než se něco vyzkouší a je to součástí každodenního lidského rozhodování na základě zkušeností…)
Tento způsob argumentace je klasický případ vědeckého alibismu. Absence důkazu v jedné studii neznamená neexistenci problému, zvláště v okamžiku, kdy je možné se opřít o zcela protichůdná stanoviska ve studiích jiných. (V jednom ze svých starších článků – Úzkostná generace po roce debat – jsem si dal tu práci, abych každé podobné tvrzení, založené na datech, doložil minimálně jednou studií, založenou na datech, která tvrdí opak.)
A tak zatímco někteří akademici debatují o tom, zda jde o korelaci či kauzalitu a slovíčkaří nad pojmy, klinická praxe a globální data ukazují jasný trend. Cca od roku 2012, kdy se chytré telefony a sociální sítě staly masovou záležitostí, sledujeme strmý nárůst úzkostí, depresí, sebepoškozování a dalších vážných negativních jevů u dětí napříč celým vyspělým světem.
Čekat tak na dokonalý vědecký konsensus v sociálních vědách je luxus, který si nemůžeme dovolit. Už jen proto, že v otázkách komplexních společenských jevů nic takového jako vědecký konsensus neexistuje. Jeho existence by znamenala shodu na společném funkčním modelu společenských fenoménů, který by je dokázal popsat tak, aby z něj bylo možné reálné společenské procesy srozumitelně popisovat, odvozovat a předvídat. Ukažte mi za posledních padesát let nějaký takový. Existují jen vědecké názorové proudy, které jsou bohužel jejich zastánci často označovány za nezpochybnitelnou pravdu opírající se o data. Výsledkem pak je, že si běžný člověk, toužící se zorientovat, ve dvou článcích přečte zcela protichůdná expertní stanoviska. Jak se tento fakt podílí na důvěře ve společenské vědy a odborná stanoviska by bylo na samostatný článek.
Existují však i vědci, kteří se snaží nezjednodušovat. Profesor Kopecký v jednom ze článků říká, že nezpochybnitelně existují negativní externality, které jsou s fungováním digitálních platforem spjaté, a proto je nutné mechanismy, které za nimi stojí, regulovat. Na druhou stranu existují výhody a přínosy, které jsou také podstatné. To je svéprávný a poctivý přístup k problematice. Jak z něj ale dostat odpověď na otázku, jestli je zákaz přístupu na sociální sítě mladým lidem tím nejlepším, nebo nejhorším řešením? Možná nám k tomu pomůže další z aktérů, který se k problematice vyjádřil.
Dopravní výchova uprostřed dálnice
Zřejmě nejsrozumitelnější argumenty proti zákazu předkládá publicista Petr Koubský. V jednom ze svých příměrů používá metaforu města: „Pohybovat se bezpečně skutečným městem učíme děti od předškolního věku… Pokládaly byste za dobrý nápad je namísto toho do patnácti nepustit na ulici?“.
Tato metafora je svůdná. Nicméně jednak opomíjí zmínit fakt, že do plného provozu, tedy jako řidiče, vpouštíme mladé také až od určitého věku, ale hlavně je v kontextu roku 2026 bohužel velmi nepřesná. Koubského město má totiž chodníky, přechody, semafory, zákony a policii, která je vymáhá. Digitální svět, do kterého pouštíme naše děti, nic takového nemá.
Pokud chceme zachovat metaforu města, tak si ho musíme představit jako metropoli, ve které správci silnic (Meta, TikTok) záměrně odstranili značky, vypnuli semafory a finančně odměňují řidiče za to, že jezdí co nejrychleji a nejagresivněji, aby udrželi pozornost chodců. V takovém městě neplatí pravidla silničního provozu, ale zákony džungle. Poslat dítě do takového provozu s radou „dávej pozor“ není výchova k samostatnosti, ale hazard.
Dokud nebude digitální prostor připomínat civilizované město s pravidly – kde existují bezpečné zóny a kde je agresivní marketing cílený na děti ilegální – je naprosto racionální děti do tohoto provozu nepustit. Zákaz ale rozhodně nemá být cílem, ale nutnou brzdou! A to spolu s co nejrychlejší snahou o nápravu vzdělávání v oblastech digitálních kompetencí – jak u dětí, tak u dospělých.
Technologický strašák: Identita bez šmírování
Dalším z vážných a důležitých argumentů kritiků je technická stránka věci. „Budeme muset nahrávat občanky? Vznikne registr dětí?“ ptají se skeptici. I zde však debata zamrzla v minulosti.
Již dnes disponujeme různými typy digitálních identit (bankovní, eGoverment) a rok 2026 díky evropské legislativě eIDAS 2.0 přináší dokonce celoevropské řešení, které nevyžaduje žádné „fízlování“. Díky technologii eDokladů je možné ověřit věk, aniž by sociální síť dostala vaše jméno, rodné číslo nebo fotku. Aplikace v mobilu pouze pošle digitální token, který říká: „Ano, tomuto uživateli je více než 15 let“. Tečka. Žádná data se neukládají, žádné skeny občanek do Silicon Valley neputují. Argumentovat ztrátou soukromí je v době moderní kryptografie buď neznalost, nebo záměrné strašení.
Zákaz jako nástroj vyjednávání
V argumentaci se v závěrech objevuje tvrzení, že zákaz jen „zakonzervuje stávající stav“ a nic nevyřeší. Opak může být pravdou. Technologické korporace rozumí jedinému jazyku: jazyku zisku a růstu. Hrozba, že přijdou o přístup k celé jedné generaci budoucích uživatelů, je silnější než jakákoliv pokuta.
Podívejme se do USA. Pod tlakem žalob a hrozící legislativy se v únoru 2026 společnosti jako Meta, TikTok a Snap začaly dobrovolně zapojovat do systému nezávislého hodnocení bezpečnosti (tzv. Blue Shield). Nechávají se „známkovat“ za to, zda vypnou nekonečné scrollování nebo zavedou povinné přestávky atd..
To dokazuje, že změna je technicky možná. Firmy ale nezačaly jednat z dobroty srdce, nýbrž ze strachu o byznys. Australské a nyní zvažované evropské zákazy se tak mohou stát tím rozhodujícím tlakem, který donutí platformy přestat se vysmívat a začít budovat bezpečné verze svých služeb.
Cena za nečinnost
Je naprosto zřejmé, že zákaz pro zákaz je špatné a krátkozraké řešení. S tím nelze nesouhlasit. Ani odborníci, kteří jej prosazují si rozhodně nepřejí stát, který vodí voliče za ruku. (Smutnou skutečností je, že se tato témata stávají vlajkami populistů, kteří přesně k takto poslušnému občanovi směřují, protože liberální vlády strkaly před těmito problémy hlavu do písku) Ale ocitli jsme se v situaci selhání trhu, kde produkt poškozuje zdraví spotřebitelů a výrobce odmítá mnoho let sjednat nápravu. Mohli jsme sice vidět teatrální gesta Marka Zuckerberga v americkém kongresu, které doprovázely slzy a sliby, ale k žádným změnám nedošlo. Naopak. Mark vysvětlil světu, že mladí mají málo přátel a začal zaplevelovat svou síť AI agenty. Co nám tedy zbývá? Jsou správnou variantou další léta soudních sporů nad dílčími mechanismy a proviněními platforem, které stojí ohromné finanční i lidské zdroje a ze kterých současná americká legislativa udělal politikum, skrze které vydírá své „spojence“?
Pokud dnes mluvíme o zákazech, které se nestávají jen hrozbou, ale reálným opatřením, vysíláme tím jasný signál: pravidla určuje společnost, nikoliv algoritmus. Je to ultimátum. Buď platformy přijmou odpovědnost a změní svou toxickou architekturu – postaví ony pomyslné semafory a chodníky – nebo musí akceptovat, že na jejich dálnici děti nesmí. Je lepší udělat nedokonalé, tvrdé opatření teď než za deset let nad dalšími studiemi konstatovat, že jsme měli pravdu, ale ztratili jsme celou generaci.
Je to ideální řešení? Ne není. Ale je v kontextu řečeného tak jednoznačně zavrženíhodné?
Epilog
Celý problém má ještě jedno, systémovější řešení, které spočívá v nápravě historické chyby: vynětí on-line platforem z odpovědnosti za obsah. Stačilo by přestat digitální giganty považovat za pouhé „nástěnky“ a začít k nim přistupovat jako k médiím, která nesou odpovědnost za to, co jejich algoritmy šíří a komu.
Samozřejmě, pro provozovatele sítí by to znamenalo astronomické náklady na moderaci a změnu byznys modelu. Slyšeli bychom argumenty o konci inovací a likvidaci trhu. Pokud se ale podíváme do historie průmyslu, vidíme paralelu. I chemičky a továrny kdysi vypouštěly odpad do řek zcela legálně a jakákoliv regulace byla označována za útok na svobodu podnikání. Společnost ale nakonec dospěla k závěru, že zisk nemůže být vykoupen zničeným životním prostředím a zdravím lidí.
Dnes se nacházíme ve stejném bodě. Kdyby přišel majitel továrny s pláčem, že mu čistička odpadních vod a bezpečnostní pomůcky pro dělníky prodražují výrobu, a žádal by proto o výjimku, vysmáli bychom se mu. Proč tedy tolerujeme stejný přístup u digitálního průmyslu, jehož „odpadní produkty“ dnes prokazatelně devastují společnost v celé její šíři? Nejde totiž zdaleka „jen“ o duševní zdraví dětí. Hovoříme o toxickém mixu dopadů od eroze kognitivních schopností či nárůstu obezity, přes rizika kyberšikany, groomingu a kybernetických podvodů na jednotlivce, až po zásadní ohrožení národní bezpečnosti, polarizaci společnosti a rozpad sdílených hodnot. Věřit po všech těch letech, že se tento byznys napraví sám na základě morálního apelu, nebo že k tomu postačí dosavadní formy regulace, kterým se technologičtí obři dokáží efektivně bránit, neznačí nic jiného než rezignaci na pud sebezáchovy.
Zdroje
https://washingtonpost.com/technology/2026/02/10/meta-tiktok-snap-teen-safety
[1] Nové rámcové vzdělávací programy mají v tomto ohledu vysoké ambice. Nicméně jejich implementace do školních vzdělávacích programů a následně do reálné výuky nemá, minimálně v nejbližších letech, šanci jim dostát. Už jen kvůli tomu, že současní učitelé, ani ti vycházející z pedagogických fakult, nedisponují kompetencemi nutnými pro jejich realizaci.
