Od Ivermectinu k tzv. speciální operaci a zpět. Aneb jak si mozek upravuje realitu k obrazu svému

Zanedlouho uplynou čtyři roky od chvíle, kdy světová média zaplavily titulky: „Ruská vojska překročila hranice Ukrajiny.“ Byla to jedna věta, jedna skutková podstata. Přesto v myslích lidí vyvolala dva naprosto odlišné obrazy reality. Pro většinu Evropy tato zpráva okamžitě vykreslila obraz agresora a neospravedlnitelného útoku. Pro mnoho obyvatel Ruska (a konzumentů specifických médií) tatáž věta vykreslila obraz nutné obrany a invaze přestala být invazí, nýbrž speciální operací.

Jak je možné, že stejná textová informace, obsahující jednoduchá fakta, vede k tak protichůdným závěrům? Odpověď nám nabízí kognitivní psychologie a její koncept situačního modelu.

Abychom pochopili, co se děje v naší hlavě, musíme rozlišit dva základní pojmy.

Situační model: To je ten „film“, který si v hlavě přehráváme, abychom pochopili aktuální situaci. Je to mentální reprezentace reality (nikoliv realita samotná), kterou si konstruujeme například při čtení zpráv. Náš mozek se snaží propojit jednotlivé prezentované informace do souvislého celku, odvodit cíle aktérů a příčiny dění.

Abychom mohli mentální obraz reality vystavit, potřebujeme stavební materiál a plány. Tím jsou naše znalosti na pozadí vpletené do přediva našich přesvědčení a očekávání, která vyvěrají z narativní vrstvy. Ta se začíná formovat již v raném dětství, ale je – nebo může být – aktualizována po celý život. V některých případech může být zásadně pozměněna nebo dokonce „zcela“ přepsána. K takové situaci dochází v okamžiku, kdy původní narativní vrstva přestává danému člověku dávat smysl – tedy není schopná uspokojivě vysvětlit dění, které se ho v danou chvíli nějak zásadně dotýká. Jednotlivé narativy se v této vrstvě různými způsoby překrývají a doplňují. V narativní vrstvě tedy najdeme ozvěny příběhů, které byly přijaty v prostředí domova, vzdělávacích institucí, volnočasových aktivit atd., ale také velké sociální narativy zakořeněné mimo jiné v národním a náboženském kontextu. Váha jednotlivých částí narativní vrstvy se mění s věkem, situací atd. Banální, ale přesto podstatné uvědomění pramení z konstatování, že dílčí narativy se přenášejí výhradně prostřednictvím jazyka, ačkoliv upevňovány a emocionálně fixovány mohou být i jinými prostředky – například vizuálními vjemy či společenskými rituály.

Představme si proto narativní vrstvu jako hustou síť, která je v naší mysli upletena a zachytává informace zvenčí, které by jinak propadly do vzduchoprázdna.

Proces tvorby názoru pak funguje následovně: Nová informace (např. zpráva o vojsku nebo o nové možnosti léčby) spadne zvenčí do naší mysli. Tam narazí na naši narativní vrstvu (síť), doplněnou již určitým množstvím znalostí na pozadí (které však jsou již také často kontextuálně propojeny narativní vrstvou).

Pokud je naše síť utkána z narativů o suverenitě států, zpráva o překročení hranic se v ní zachytí a situační model, který si postavíme, bude modelem invaze. Pokud je naše síť utkána z narativů o ohrožení Ruska NATO, tatáž zpráva se zachytí jinak a výsledný situační model bude modelem obrany. To je mj. důvod, proč se každá efektivní propaganda snaží přepisovat základní narativní vrstvu těch, na které cílí.

Mentální model reality tedy není obrazem reality samotné, ale výsledkem integrace vnější informace do našeho vnitřního nastavení.

Jelikož bohužel válka na Ukrajině stále trvá a stejně tak jsou živé její odrazy v nekonečných podobách lokálních politik, pokusíme se demonstrovat tento mechanismus na příběhu, který měl také celosvětový dopad, ale přece jen od něj již máme odstup. Je to příběh léku Ivermectin, který byl, a dodnes pro některé je, zázračným prostředkem na léčbu Covidu 19.

Jak již bylo naznačeno, stávající narativy se stávají nestabilními v okamžicích, kdy přestávají poskytovat prostředky pro chápání dění kolem nás. Jestli se snaží naše mysl něčemu urputně bránit, tak je to nejistota. (Paradoxně právě ona často stojí za zásadními inovacemi či za skutečným pokrokem. Ale o tom zase třeba jindy.) V takových případech lidé velmi často hledají nové narativy, které by jim pomohly se v dané situaci zorientovat. Jedním z nejpevnějších narativů je narativ konspirační. Proč? Dokáže dát smysl jakékoliv situaci, jelikož ji rámuje do přehledného a srozumitelného prostoru, ve kterém za vším stojí plán a záměr někoho z venku. Pandemické bujení těchto narativů jsme všichni mohli sledovat před šesti lety, kdy se lidstvo začalo seznamovat s novým virem covidu-19.

A tak, na konci roku 2020, byla narativní vrstva mnoha lidí rozleptána efektivními nástroji nejistoty – strachem a nedůvěrou. Základní konspirační premisa zněla: Pandemie je řízená a elity se nám snaží vnutit vakcíny, zatímco tají existenci levných léků. Toto byla ona pevná síť, do které se začaly uchycovat informace o Ivermectinu.

Andrew Hill, respektovaný vědec, který dostal za úkol analyzovat účinnost tohoto léku, na svém Twitteru nejdříve unáhleně naznačil pozitivní výsledky. Což byla informace, která hladce zapadla do konspirační narativní vrstvy. Výsledný situační model byl jasný: Hill je hrdina. Potvrzuje to, co jsme si mysleli. ONI se nám snaží zatajit existenci levného a účinného léku, aby mohli zbohatnout na prodeji drahých preparátů a později vakcín.

Konspirační dav pak začal s oslavami v lednu 2021, kdy Hill publikoval finální zprávu, ve které data ukazovala na snížení úmrtnosti. Hill však – jako poctivý vědec – do zprávy přidal zásadní varování: data jsou nedostatečná a před schválením léku je nutné provést kvalitnější studie.

Nastalá situace demonstruje fundamentální úlohu narativní vrstvy při tvorbě mentálního obrazu světa. Pro vědce informace „nutnost dalších studií“ zapadá do sítě „vědecké metody“ a posiluje model opatrného postupu, ve kterém musí být závěry nezávisle potvrzeny dalším výzkumem. Pro zastánce Ivermectinu však tato informace dosedla do sítě, kde byl Ivermectin okamžitě usazen do role zamlčovaného léku. Aby zachovali koherenci (soudržnost) svého situačního modelu, formovanou konspiračním narativem, nemohli přijmout fakt, že důkazy jsou slabé. Museli si informaci o nutnosti dalšího výzkumu vysvětlit jinak.

Jejich narativní vrstva okamžitě nabídla vysvětlení: Hill otočil. Museli ho podplatit. Slouží Billu Gatesovi. Během okamžiku se situační model v hlavách tisíců lidí přebudoval. Doktor Hill se změnil z hrdiny na zrádce, aniž by on sám cokoliv změnil na své integritě. Byl to jediný způsob, jak mohla nová informace (Hillova zdrženlivost) dávat smysl v rámci jejich narativní sítě.

Jakmile je konstrukce situačního modelu jednou postavena na silné, emočně nabité narativní vrstvě, stává se z něj vzešlý mentální obraz reality extrémně odolným. Později se totiž ukázalo, že klíčová studie z Egypta, která táhla Hillova původní pozitivní čísla (Hillova studie byla metaanalýzou, nikoliv vlastním výzkumem, tj. zkoumala data z jiných studií), byla podvodem. Obsahovala data pacientů, kteří zemřeli před začátkem pokusu, či opakované seznamy stejných jmen atd.

Když následně Hill na základě tohoto zjištění svou analýzu opravil a potvrdil, že Ivermectin na covid nefunguje, pro zastánce léku tato skutečnost sehrála naprosto opačnou roli, než by racionálně uvažující člověk očekával. Jejich přesvědčení totiž nejenom že nezničila, ale naopak posílila. V rámci sítě jejich narativní vrstvy totiž stvořila důkaz podporující jejich přesvědčení o tom, že za vším stojí mocná ruka big pharmy řízená JIMI. Toto přesvědčení pak stoupence konspiračních teorií, v jejich očích, ospravedlňovalo k zasílání výhružek Hillovi, ve kterých ho označovali za vraha, nacistu atd. Doktor Hill následně svůj účet na tehdejším Twitteru zrušil.

Případ Ivermectinu nám ukazuje, že konspirační myšlení není náhodný chaos. Je to proces konstrukce situačního modelu, který se řídí stejnými pravidly, jako když čteme detektivku – hledáme motivy, viníky a skryté plány. Tento způsob čtení detektivky je totiž dán pravidly jejího žánru. Narativní vrstva při konstrukci reality hraje podobnou roli, jako onen žánr. Určuje způsob, jakým informace přicházející z novinových článků čteme.

Protože je narativní vrstva umístěna hluboko v naší mysli, jsou výše popsané mechanismy zcela nevědomé. Proto je korekce argumenty prakticky neúčinná. Jednak jsou totiž zasazovány do jiné sítě a získávají tak zcela odlišný význam, než bylo jejich záměrem, a také jsou hierarchicky níže. Tj. na formování této vrstvy nedosáhnou.

Druhým důsledkem tohoto hlubokého uložení je, že je narativní vrstva pociťována jako součást integrity naší osobnosti (což opravdu je). Tzn. že jakákoliv snaha ji rozkolísat je vnímána jako útok na nás samotné.

Pokud pochopíme tento mechanismus, možná se začneme ptát, jak tedy s tímto předivem naložit, aby nedeformovalo naše vidění světa příliš a nevytvořila se z něj kamenná pevnost, kterou už lze jen bránit jen za pomoci těch nejdestruktivnějších prostředků?

Odpověď zní, že záleží na tom, jak je tato síť spletena. První způsob využívá pevně napnutá vlákna držená centrálním nosným lanem (bytostné přesvědčení, ideologie atd.). Taková síť se v dobách velkých změn hroutí (proto bývá tak urputně bráněna). Pokud dojde ke zhroucen vyžaduje kompletní přestavbu. Druhý způsob je založený na topologii, jež je tvořena dynamickým předivem pružných lan a lanek, která jsou schopná se přeskupovat a rekonfigurovat podle aktuálního stavu našeho, i obecně lidského, poznání stavu věcí. K tvorbě takové sítě jsou potřeba dvě klíčové podmínky. První je co největší množství decentralizovaných uzlových bodů, protože když se dekonstruuje její dílčí část, nepociťuje to celá síť jako ohrožení, a tak klidně k místní dekonstrukci svolí. Těmito uzlovými body jsou ony znalosti na pozadí. Pokud má být síť plastická musí být znalosti tvořeny co největším množství informací jež jsou rozmanité, nejsou selektivní a čerpají z co největšího množství zdrojů, jež disponují důvěryhodným a transparentním původem či autorem. Druhou podmínkou je pak ochota k odvaze čelit nejistotě nikoliv okamžitou výstavbou nových opěrných bodů, nýbrž s otevřeností a beze strachu. V takovém postoji totiž zůstáváme otevření tomu, co se skutečně děje a dáváme prostor samotné realitě, aby se mohla účastnit přeplétání tajemné pavučiny uvnitř naší mysli. Podlehneme-li ve chvílích, kdy se pečlivě tkaná vlákna chvějí v bázni přicházejících změn a nejistot, strachu, vpustíme do útrob své mysli tkalce, kteří si ji následně utkají k obrazu svému. My pak poslušně prohlásíme vězení za svobodu a postavíme se do řady k těm, kteří prohlédli a pochopili, že životy těch ostatních nebožáků řídí ONI.

Conspiracy thinking as situation model construction: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2352250X22001348

Ivermectin: How false science created a Covid ‚miracle‘ drug: https://www.bbc.com/news/health-58170809

Threats, hate mail, and a 100-page rebuttal: Virologist reveals the abuse he faced.