AI pornografie klepe na dveře a chystá se změnit člověčenství

Je to technologie, ve které vaše „obrazovka“ zná vaše intimní preference lépe, než je znáte vy sami. Zná vaše skryté fantazie, o kterých jste nikdy nikomu neřekli, a dokáže na ně reagovat s iluzí dokonalé vnímavosti, které žádný člověk nikdy nedosáhl. Už nejde o konkurenční boj mezi filmovými studii. Jde o nerovný souboj mezi naší biologií a algoritmy, které se za měsíce naučí to, co pornografický průmysl optimalizoval desetiletí.

Stojíme na prahu éry, kdy se touha mění v data a kontrola nad intimitou mění majitele. Zatímco ani dospělá populace ještě nezačala chápat, co znamená dostupnost hyper-adaptivního společníka, uniká nám děsivější rozměr celé věci. Nevíme s jistotou, jak tato technologie přepíše pravidla lidských vztahů obecně, natož abychom tušili, co její masivní nástup učiní s tou nejzranitelnější skupinou – s generací dětí a dospívajících.

Zatímco jsme ještě nevyřešili situaci, ve které brzký přístup k pornografickému materiálu deformuje představu dětí o tělesnosti a sexu, již stojíme před mnohem zásadnějším rizikem: že technologie zdeformuje jejich představu o lásce, intimitě a komunikaci. Hrozí, že definitivně ztratí povědomí o tom, že plnohodnotný vztah nevzniká automaticky, ale vyžaduje čas, otevřenost a úsilí. Velkou práci na erozi jmenovaných schopností vykonaly již sociální sítě. Svůdný avatar AI pornografie jednoho dne může prohlásit – dokonáno jest.

Statistiky jsou neúprosné. Většina dětí se dnes s online pornografií setká náhodně už kolem osmého roku života. Až do věku první reálné sexuální zkušenosti, který se nejčastěji pohybuje kolem 17 roku života, ale přibývá těch, jejichž první zkušenost se posouvá až za dvacátý rok, je tak pro mnohé z nich pornografický obsah po mnoho let jejich zrání jediným zdrojem sexuální výchovy. Už to samo o sobě vedlo mnohé z dospívající generace k potýkáním se s nereálnými očekáváními, k frustraci z vlastního těla a k výkonnostní úzkostí.

Jenže zatímco společnost stále řeší dopady „klasického“ vizuálního porna, technologický svět potichu překročil hranici, na kterou nikdo není připraven.

Jak již bylo naznačeno, redukovat tento fenomén jen na „lepší vizuál“ či deepfake skandály je nebezpečné zjednodušení. Skutečná revoluce se neodehrává na úrovni pixelů, ale v spletitých neuronových drahách zodpovědných za naše emoce. Umělá inteligence dnes nabízí interakci, naslouchá nám, pamatuje si naše slova, přizpůsobuje se našim náladám a zrcadlí naše fantazie.

Lidský mozek není evolučně nastaven na to, aby na vědomé úrovni rozlišil mezi skutečnou empatií a její dokonalou simulací. Pokud něco reaguje na vaši osamělost a validuje vaše pocity, mozek to označí za „spojení“. A právě zde leží jádro problému, kterému čelíme.

Je zde totiž ještě jedno skryté, ale zásadní nebezpečí. I když vědomě rozdíl nevnímáme, výzkumy naznačují, že na neurální úrovni náš mozek simulacrum od reality odlišuje, stejně tak rozlišuje mezi upřímnou pochvalou a pochlebováním. Centra odměn jsou při neupřímné interakci stimulována v menší míře – nedochází k onomu hlubokému, totálnímu uspokojení. Tento proces probíhá v nevědomí, ale jeho efekt, pokud je možné tyto situace na vyžádání opakovat, je devastující.

Zatímco skutečná intimita funguje jako hluboká a trvalá odměna, která se propisuje do naší psychiky v podobě pocitů bezpečí, vlastní dostatečnosti, ocenění a sounáležitosti s druhým (bonding), digitální náhražka v nás zanechává těžko definovatelnou „nevědomou nejistotu“. A právě tento nenaplněný pocit spouští silnou závislostní smyčku. Protože se nám nedostalo plného nasycení, mozek nás nutí aktivitu opakovat znovu a znovu ve snaze tento chybějící kousek prožitku dohnat. Místo vztahu tak vzniká nekonečný cyklus neukojitelné potřeby.

Tradiční vztahy jsou složité. Body vzájemného setkávání představují třecí plochu. Vyžadují trpělivost, ochotu čelit nepohodlí a schopnost dělat kompromisy. Reálný partner má špatné dny, nesouhlasí s námi, má vlastní potřeby a někdy nás zklame.

AI partner je pravým opakem. Nikdy se nehádá, nikdy nezklame, nikdy vás a vaše motivace nezpochybní. Je to intimita na vyžádání, zbavená veškerého rizika odmítnutí.

Představme si teenagera, který v tomto prostředí vyrůstá. Pokud se naučí, že ocenění, přijetí a sexuální uspokojení jsou dostupné na jedno kliknutí, bez rizika a bez námahy, proč by měl podstupovat stresující riziko reálných vztahů? Proč by se učil řešit konflikty, když může aplikaci prostě vypnout?

Hrozí, že vychováme generaci, pro kterou bude živý partner příliš „náročný“, „nepředvídatelný“ a zoufale „zdlouhavý“. Zatímco reálná intimita vyžaduje, abychom se někým stali a na vztahu pracovali, AI intimita vyžaduje pouhé dvě věci: založit si účet a přiložit platební kartu.

Tento posun nepřichází do vakua. Už nyní psychologové a sociologové varují před nárůstem „single generace“ a epidemií osamělosti. V ambulancích vidíme mladé lidi s úzkostmi z přímé komunikace (face-to-face). Chybí jim odolnost a schopnost ustát konfrontaci s nepříjemným nebo protichůdným názorem. Fenomény jako ghosting – náhlé ukončení komunikace bez vysvětlení – jsou jen příznakem toho, že lidé začínají zacházet s druhými jako se spotřebním zbožím.

Co se stane, když do této křehké situace vstoupí AI porno a AI společníci? Nabízejí totiž přesně to, co úzkostnému člověku chybí: totální kontrolu a bezpečí. Jenže je to bezpečí falešné. Je to pohodlí, které působí jako droga.

Dítě, jehož formativní zkušeností bude vztah s algoritmem, si vybuduje návyk na to, že svět se točí kolem něj. Že jeho touhy jsou okamžitě uspokojeny a že kompromis je zbytečný přežitek. Až se takový člověk střetne s realitou živého vztahu, narazí do zdi. Živí lidé totiž nejsou naprogramováni k tomu, aby nás neustále hladili naše ega.

Nebezpečí AI pornografie a erotických chatbotů nespočívá v tom, že by byly „nemravné“. Jejich riziko je v tom, že jsou psychologicky až příliš efektivní. Tradiční porno nám dávalo jen krátkodobé dávky dopaminu. AI nám dá koktejl dopaminu, oxytocinu a pocitu, že nám někdo rozumí – a to v intenzitě, na kterou náš mozek není stavěný. Náš nervový systém je totiž evolučně nastaven na podněty, které mají své přirozené limity. Vyvinul se pro svět, kde získání pozornosti a intimity vyžadovalo energii, čas, interakci s živou bytostí, a to vše zasazené do nějakého kulturního a společenského kontextu, jehož kódy musely být nejdříve rozklíčovány a pochopeny. Teď však stojí proti digitální přesile, která tyto bariéry boří a chrlí na nás nekonečné množství podnětů, proti nimž jsme biologicky bezbranní.

Stojíme na prahu doby, kdy se naše nejintimnější touhy a skryté fantazie stávají digitálním krmivem pro neuronové sítě. Tyto systémy naše potřeby nesytí, ale vytěžují. Učí se z nich, aby nám příště nabídly ještě přesnější iluzi, od které se nebudeme moci odtrhnout.

Pokud nezačneme děti učit zásadnímu rozdílu mezi pohodlnou simulací a skutečným vztahem, riskujeme generaci citově vyprahlou. Musí pochopit, že to příjemné teplo, které cítí při chatování s AI, je jen „prázdná kalorie“. Že skutečné spojení s člověkem není o tom, že je nám pořád jen dobře a vše jde hladce. Skutečné spojení vzniká právě tam, kde to drhne – ve chvílích, kdy musíme slevit ze svého ega, kdy musíme odpouštět a kdy budujeme důvěru tváří v tvář realitě, ne obrazovce.

Technologické pohodlí je lákavé. Ale skutečný život a skutečná láska a intimita začínají až tam, kde algoritmy končí – v nejistotě, v chybách a v odvaze být zranitelný před skutečným člověkem, ne před dokonalým strojem.

Sex po česku aneb Jedinečný výzkum odhaluje chování Čechů https://www.novinky.cz/clanek/domaci-sex-po-cesku-aneb-jedinecny-vyzkum-odhaluje-chovani-cechu-40471434

Sincere praise and flattery: reward value and association with the praise-seeking trait https://www.frontiersin.org/journals/human-neuroscience/articles/10.3389/fnhum.2023.985047/full