Narativní nexus. Příběhy jako evoluční pojivo v době digitálních technologií.

Úvod

Pro pochopení současné situace je nezbytný krátký exkurz do historie. Nebude to odbočka od našeho tématu, ale naopak klíč k němu. Následující rychlý historický exkurz nám totiž pomůže pochopit, kde se jako společnost nacházíme nyní.

Poté si vysvětlíme, jak zásadní roli hrají narativy nejen v ustanovování a udržování celých společností, ale i při konstrukci obrazu reality samotné.

No, a nakonec se podíváme, jak s tím vším souvisí současné komunikační technologie a jaká rizika ze zjištění vyplývají.

Mnoho vědců, od historiků, sociologů, psychologů, antropologů, ale také odborníků zabývajících se jazykem, ekonomů a dnes také neurovědců, se k úloze příběhů, narace, v lidské evoluci a způsobu poznávání světa nejen vracejí, ale s novými poznatky vyzdvihují jejich úlohu do vyšších a vyšších pater. A právě oni a jejich poznatky budou skrytými průvodci naším putováním.[1]

Naše cesta začíná v době, kdy se rodí příběh, jehož součástí jsme dodnes. Na konci třicetileté války, což byl jeden z nejničivějších konfliktů v tehdejší evropské historii. Tento konflikt měl hluboký dopad na evropskou společnost a na její myšlení o světě a byl to právě on, z jehož lůna vzešlo osvícenství. To kladlo důraz na vědu a racionalismus jako na prostředky k pochopení světa a zlepšení lidského života. Vyzdvihovalo příklon k humanismu, důraz na práva jednotlivce atd.

Akcelerátorem obrody všech těchto myšlenek, které evropským myšlením samozřejmě prosvítaly již dávno před tím, ať už v antice, či v období renesance (v menší míře i v jiných obdobích), byla ztráta důvěry v dosavadní náboženský narativ, který formoval identitu evropského člověka více než jeden a půl tisíce let. Třicetiletá válka tento narativ zpochybnila fundamentálním způsobem a bylo tak třeba hledat nový velký, sekulární příběh, který by lidstvo sjednotil.

Možná se ptáte proč? Proč hledat příběhy?

Moderní člověk je při narození „nedokončený“. Ani jeho biologická část není dotvořená a bez pomoci by se neobešel. Jeho sociální část však musí být vpletena do sítí, které musí doslova a do písmene vytvořit. Pavučina z nich upředená pak tvoří intersubjektivní realitu řádu a kultury.

Intersubjektivní realita je něco, co samo o sobě neexistuje ve světě hmatatelně. Není budována z cihel ani optických vláken (i když…ale k tomu se dostaneme). Je to vlastně společenská dohoda, jejímž úkolem je bránit nomos před anomií. Nomos je právě oním řádem, který dává věcem smysl. Je však ze své podstaty velmi nestabilní, protože je neustále ohrožován mezními situacemi lidské zkušenosti: nemocemi, válkami, katastrofami, smrtí, tragédiemi, nočními můrami a obecně chaosem, onou zmíněnou anomií. Anomie je stavem bez-zákona-řádu, která způsobuje ztrátu orientace. Ta je však pro člověka z dlouhodobé perspektivy psychologicky nesnesitelná.

Aby sociální řád vydržel, musí být legitimizován. A to se děje skrze příběh. Příběh zde funguje jako multidimenzionální informační síť utvářející onu intersubjektivní realitu. Tato síť je následně schopná zachytit různé úrovně a nuance přístupu jak ke zmíněným mezním situacím života, tak k ostatním pozorovaným a prožívaným jevům. Jak bylo částečně zmíněno, tato narativní síť jednotlivé fenomény propojuje a dává jim význam – smysl a řád, ve kterém má své zásadní místo právě člověk.

Ukazuje se, že mytologie a náboženství poskytují různé druhy pevných a flexibilních tmelů (nexus), které tvoří, když ne nejpevnější, tak jistě jedno z nejpevnějších a nejstálejších, pojiv velkých společenských struktur.

Pojďme toto tvrzení podložit.

K podpoře našeho tvrzení využijme konceptu posvátného baldachýnu (The Sacred Canopy) od Petera Bergera.

Ten říká, že každé náboženství poskytuje tzv. posvátný baldachýn, který překrývá všechny aspekty života. Vytváří „strukturu věrohodnosti“, v níž má každá událost, ať už pozitivní či negativní, své místo. Klíčovým slovem je slovo „každá“. Ukazuje se, že náboženské narativy dokáží smysluplně integrovat opravdu jakoukoliv událost, včetně zmíněných mezních zkušeností lidské existence. A nejen to. Dokáží pracovat i s ryze subjektivními prožitky. Emoce, vize, láska, šílenství… to vše má v rámci těchto příběhů nějaké své místo.

Podívejme se blíže na některé z těchto integračních pilířů.

Integrace negativního: Náboženské systémy nabízejí různé typy teodiceí, které integrují utrpení do smysluplného celku. Teodiceje jsou jakýmisi vysvětleními paradoxu, kdy na jedné straně máme všemohoucí entitu, kterou označujeme za dobrou, a na straně druhé život, který disponuje zlem a všemi myslitelnými prvky anomie. Nejrozšířenější teodicea jsou následující.

1.  Karmická teodicea: Trpíš kvůli minulým životům. Spravedlnost je zpožděná, ale jistá.

2.  Dualistická teodicea: Trpíš, protože probíhá válka mezi Světlem a Temnotou. Jsi voják, utrpení je bitevní zranění.

3.  Edukační/Výchovná teodicea: Trpíš, aby se tvá duše zdokonalila.

4.  Eschatologická teodicea: Utrpení v tomto světě bude vykoupeno slávou ve světě příštím.

Síťový efekt: Když člen náboženské sítě trpí (např. smrtí dítěte), narativ chrání skupinu před zoufalstvím a rozpadem. Komunita se semkne kolem trpícího se sdíleným scénářem smyslu (např. „Je to Boží vůle“, "Bůh si ho povolal").

To ritualizuje smutek a znovu potvrzuje skupinové pouto. Utrpení se stává tmelem, nikoli rozpouštědlem. Náboženství tak vysvětluje utrpení, jehož problémem není jen to, jak se mu vyhnout, ale i jak ho trpět – jak učinit fyzickou bolest, osobní ztrátu a světskou porážku snesitelnou a smysluplnou.

Zařazení každého člověka do role, které má místo v dané narativní síti. Náboženský narativ stabilizuje síť tím, že posvěcuje nerovnost. To se samozřejmě z osvíceneckého pohledu jeví jako nemorální, ale z hlediska systémové stability je to vysoce funkční.

Pokud je vaše nízké postavení výsledkem „Boží vůle“ nebo „karmy“, je méně pravděpodobné, že se vzbouříme (což by rozbilo síť), a pravděpodobněji přijmeme svou roli jako smysluplnou službu celku. Protože i když se narodím do nezáviděníhodných podmínek – sociálních, statusových atd. tak mám ale v systému své místo – smysl. To udržuje koherenci i v podmínkách, které by v sekulárním rámci (založeném na rovnosti) vedly k okamžité vzpouře, zpochybnění a fragmentaci.

Snaha dávat věcem smysl je stejně fundamentální jako potřeba jídla
Clifford Geertz[2]

Mohli bychom samozřejmě zkoumat i menší, a přesto důležité, pilíře konceptu posvátného baldachýnu, nicméně pro naše potřeby tyto základní stačí.

Vraťme se zpět do časů po ukončení třicetileté války, kdy se rodí osvícenství.

Tento narativní systém, formující se v Evropě od 17. století, nahrazuje transcendenci (Boha) imanencí (rozumem) a jak jsme si již řekli: prioritizuje vědecký empirismus, víru v pokrok a humanistické myšlenky. V procesu sekularizace však strhává některé základní pilíře posvátného baldachýnu, čímž vystavuje nomos (řád) neustálé kritice a riziku kolapsu. Pokud je sociální řád pouze společenskou smlouvou, lze ji totiž kdykoli vypovědět, přestane-li být výhodná. Pokud je smlouvou s Bohem, je věčný a závazný bez ohledu na aktuální pozemské dění.

Utrpení v tomto rámci není metafyzickým tajemstvím, ale technickým problémem k vyřešení (antropodicea). Postrádá symbolický aparát, který by učinil utrpení „trpitelným“, protože ho vnímá jako pouhou poruchu systému, kterou je třeba odstranit, nikoli jako smysluplnou událost. Ve zmíněném příkladu smrti dítěte pod posvátným baldachýnem je tato událost v osvícenském narativu selháním medicíny. Nemá žádný smysl sama o sobě.

Smysl je primárně konstruován skrze lidskou autonomii, materiální zlepšování podmínek a racionálnější – spravedlivější uspořádání společnosti.

Místo (smysl) člověka ve společnosti se postupně stává jeho volbou odvíjející se od jeho ochoty a schopnosti se rozvíjet a tvrdě pracovat.

Osvícenství sice disponuje narativní strukturou (na počátku je rozum, který je schopný popsat svět. Skrze vzdělávání a tvrdou práci je možné tento svět popsat a ovládnout, což povede k odstranění nerovnosti a lidského utrpení), ale chybí mu klíčové uzlové body narativity náboženské. Navrch se úplně mění vlastnosti prostředku, který má vést k cíli.

V náboženských narativech je to víra: Opíráme se o to, co je popsané, hotové, jasné. Naproti tomu v osvícenském narativu je to rozum – věda. Zde se ale opíráme o abstraktní neznámo, pomocí něhož je postupně odhalováno neznámo další - svět. Tento způsob uchopování světa tak musí vykazovat také velké množství omylů a chyb.

Yuval Harari v knize Nexus uvádí: „Vědecký projekt začíná odmítnutím představy o neomylnosti a pokračuje budování informační sítě, která považuje chybu za nevyhnutelnou.“ Tento postoj je sice efektivní pro rozvoj technologií a poznání, avšak jako společenský tmel obstojí pouze u úzkého okruhu lidí.

Protože osvícenský narativ od samého začátku trpěl absencí výše zmíněných tmelů, byl následně automaticky a samočinně doplňován dílčími metanaritivy, které chybějící pojiva nahrazovaly. Některé z nich jsou funkčními pilíři dodnes.

Podívejme se na ty nejvýznamněji. První z nich přinesla průmyslová revoluce. Byly to technologie, které staly spolu s rozumem prostředky vedoucími k cíli. V jistém smyslu dokonce nahradily nadpozemská božstva. Spojením plodů průmyslové revoluce a myšlenek osvícenství vzniká modernita, která se stává novým velkým narativem, jejíhož příběhu jsme stále dědici.

Druhým typem funkčních metanaritvů jsou narativy nacionální. Jsou náhradou původního identitárního rámce náboženského. Posilující tak smysl jednotlivce v širší společenské narativní síti.

Na posledním místě zmiňme velké společenské ideologie. Fašismus – nacismus, komunismus a rodící se forma liberálně demokratického kapitalismu.

Na příkladu těchto ideologií si můžeme demonstrovat skutečnost, že se přes jejich rozdílnou povahu jedná stále o jeden a ten samý modernistický narativ: Dosáhnout pomocí práce a technologií lepší podoby budoucnosti. Ta má v očích jednotlivých ideologií různé podoby, ale ani ty nejsou v obecném rámci zcela odlišné. V případě komunismu je to materiálně zabezpečená spravedlivá společnost. Kapitalismus tuto společnost definuje spíše jako svobodnou. No a nacismus vlastně také mluví o spravedlivé společnosti, byť jeho představa je založená na zvrácených představách nacionální a etnické nadřazenosti.

V případě nacismu ještě stojí za zmínku, že disponuje dílčími metanarativy, které mají kořeny v narativech náboženských. Provolání: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ – skrývá jeden z takových.

Modernita čelila během svého vývoje mnoha krizím. První světová válka tak znamenala kolosální zpochybnění úlohy rozumu a technologií jako klíčových průvodců na cestě za obecným blahobytem a spravedlivou společností. Ve filozofii se objevuje silný názorový proud související s kritikou instrumentálního rozumu. K rozpadu však nedochází, protože zafunguje pojivo – metanarativ – zmíněný výše: Velká vlna národního sebeuvědomění vzedmutá vznikem svobodných a suverénních států po rozpadu císařského mocnářství.

Po druhé světové válce zase vznikají dva velké nadnárodní ideové bloky, které nadále soutěží o dosažení cíle. Společně s mechanismem vzájemného vymezování se proti sobě (doplněné až mytologickou extází (pochopitelnou) pramenící z vítězství tmy nad světlem, které si přisvojují bloky oba) se formují další metanarativní pojiva, která jsou natolik silná, že překlenují šok z obou válek. Paradoxně se, na rozdíl od nálady po první světové války, pozdvihuje úloha technologií. Ačkoliv byla totiž jejich destruktivní úloha ve válečném běsnění posílena, tak zároveň dosahují úrovně, které vzbuzuje skutečně posvátnou bázeň. Ovládnutí štěpení jádra, demonstrované na konci války shozením dvou atomových bomb na japonská města, toto pozdvihnutí technologií na nadpozemského agenta disponující nadlidskou mocí, dokonalo. Modernistický narativ, ve svých dvou hlavních ideologických podobách, dosahuje vrcholu své efektivity.

Pád železné opony znamená ovšem rozpad jedné z vůdčích ideologií a zanechává lidstvo v očekávání samočinného doplutí do cíle na arše poháněné vítězným metanarativem: liberálně demokratickým kapitalismem. Tato iluze je tak silná, že někteří toto období popisují jako konec dějin.

Iluze se ale nenaplňuje a dějiny se začínají ozývat s přicházejícími krizemi. Finanční, enviromentální, pandemie a opětovné zápolení o moc, které vede k až k válečným konfliktům. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že opět sedíme v rychlíku dějin. Projíždíme však krajinou, která se ocitá v narativním vakuu. Společenský tmel zbývajících pilířů moderny, zdá se, nestačí, pomalu tvrdne a začíná se drolit.

Krátký výlet nám pomohl poodhalit roli narativů při formování lidských společenství. Jinými slovy jejich působení se shora dolů – od společnosti k jednotlivci. Ještě, než se plně vrátíme do současnosti a propojíme nabyté znalosti se současnými technologiemi, musíme se podívat, jakou roli hrají narativy ve směru opačném. Jak formují vidění světa samotného jednotlivce, skrze nějž je pak následně formována společenská realita. I zde totiž příběhy hrají kruciální roli a podílejí se na tom, jak vnímáme a interpretujeme svět kolem nás.

Pokud jsme se dosud bavili o roli narativů jako společenského tmelu, dotýkali jsme konceptů, které se na vědecké úrovni utvářejí již skoro dvě století. V případě role narativů při ustanovování obrazu reality se dostáváme k objevům současným. Odhalovány jsou primárně kognitivními vědami. Ty se mj. zabývají tím, jakým způsobem lidé vnímají, interpretují, či dokonce v jaké míře sami utvářejí realitu. Dnes panuje konsensuální názor, že realitu nevnímáme ani neinterpretujeme přímo. Místo toho si vytváříme její mentální model – vnitřní interpretační obraz, který však mylně považujeme za realitu samotnou. A na základě něj se k realitě vztahujeme. Vědci tomu říkají mentální model reality.

Již z tohoto velmi základního zjištění vyplývá, že když dva interpretují tytéž události (stejné informace na vstupu), tak i bez toho, aniž by vědomě lhali, mohou vnímat realitu zcela odlišně.

Představme si narativní vrstvu jako hustou síť, která je upletena v hlubokých úrovních naší mysli. Její funkcí je zachytávat informace zvenčí, které by jinak propadly do vzduchoprázdna. Stejně jako tomu je na obrázku níže.

Tato síť se začíná formovat již v raném dětství, dokonce v předpojmové – před řečové fázi vývoje, a dále se formuje po celý život. V některých případech bohužel pouze upevňuje. V narativní vrstvě najdeme ozvěny příběhů, které byly přijaty v prostředí domova, vzdělávacích institucí, v důležité fázi vývoje, kdy procházíme různými „kmeny“ (sportovní kroužky, volnočasové zájmy, tábory, ale i všechny ty různé party a klany, které v období našeho zrání vytváří důležitý formativní prostor), ale také velké sociální narativy zakořeněné v národním, kulturním a náboženském kontextu. Což jsou typy příběhů, o kterých byla řeč v první části. Váha jednotlivých příběhových fragmentů, které tvoří narativní vrstvu v naší mysli, se mění s věkem, situací atd. V některých případech může být zásadně pozměněna nebo dokonce naprosto přepsána. K takové situaci dochází v okamžiku, kdy původní narativní vrstva přestává danému člověku dávat smysl – což znamená, že není schopná uspokojivě vysvětlit dění, které se ho v danou chvíli nějakým způsobem zásadně dotýká. Setkáváme se tak podruhé s pojmem narativního vakua, ale tentokrát působícího na individuální úrovni.

Do narativní vrstvy jsou vpletené i tzv. znalosti na pozadí: To, co jsme se během života naučili, znalosti, které jsme si osvojili.

Banální, ale přesto podstatné uvědomění pramení z konstatování, že dílčí narativy se přenášejí prakticky výhradně prostřednictvím jazyka, ačkoliv upevňovány a emocionálně fixovány mohou být i jinými prostředky – například dalšími senzorickými vjemy ale také společenskými rituály.

Zde je nutná ještě jedna krátká vsuvka. Je důležité si uvědomit, že informace spojené s nějakým širším významem, které putují do našeho vědomí, se k nám dostávají již samy obalené nějakou narativní vrstvou, protože jsou většinově zprostředkovány mediálně. Tím nejzákladnějším médiem je řeč – jazyk. Většinou je tento jazyk ještě strukturovaný do podoby psaného textu. Zkrátka nejen, že k podstatě reality nemáme přímý přístup a interpretujeme ji pomocí výše osvětleného mechanismu, ale naprostou většinu informací na cestě do našeho vědomí nejdříve transformujeme skrze další abstraktní vrstvu jazyka, který je nesen dalším médiem. Knihou, televizí, internetem atd. Ve škole se učíme z učebnic, zprávy o světě čerpáme z novin, televizního zpravodajství a sociálních sítí, to samé ostatní poznatky a znalosti. Takové informace jsou již vždy protkané nějakou narací, která byl přítomna při jejich konceptualizaci skrze jazyk.

Shrňme si to. Proces tvorby názoru funguje následovně: Informace spadne zvenčí do naší mysli. Tam narazí na naši narativní vrstvu (síť), doplněnou již určitým množstvím znalostí na pozadí (které však jsou již také často kontextuálně propojeny narativní vrstvou). Informace se v této síti „přilepí“ na místo, ve kterém má nějaký významový vztah k informacím v okolí a skrze tuto narativní síť se následně propojí do širšího sémantického – kontextuálního celku. Na základě výsledného tvaru se následně vytváří konkrétní mentální model reality. (Pozn. Pokud jej rekonstruujeme čistě z textových informací, říkáme mu model situační).

Výsledná interpretace je tak přímo narativní vrstvou formována. Ukažme si příklad. Pokud je naše narativní síť utkána z příběhů o suverenitě států a dodržování mezinárodního práva, podepřena historickými znalostmi vzniku a uznání Ukrajiny po rozpadu SSRR atd., zpráva o překročení ukrajinských hranic ruskými vojáky se v ní zachytí a situační model, který si postavíme, bude modelem invaze. Pokud je naše síť utkána z narativů o ohrožení Ruska NATO, ohrožování ruskojazyčných obyvatel na Donbase, o formování nové nacistické říše na Ukrajině atd. atd., tatáž zpráva se zachytí jinak a výsledný situační model bude modelem obrany. (Nebavíme se u o úloze fakticity, nýbrž pouze o procesu formování situačního modelu)

Mentální model reality tak není obrazem reality samotné, ale výsledkem integrace vnější informace do našeho vnitřního nastavení. Samotný proces jeho konstrukce se odehrává hluboko ve struktuře vědomí. Jedná se tak o mechanismus nevědomý. Z poznatků zde nabytých tak můžeme vyvodit například to, proč se každá efektivní propaganda snaží přepisovat základní narativní vrstvu těch, na které cílí – a zároveň posilovat svůj tmelící narativ. No a také začíná být asi jasné proč samotné argumenty na změnu hlubokých postojů nestačí.

Nyní se již dostáváme k úloze komunikačních technologií při formování a ustanovování velkých sociálních narativů – oné multidimenzionální informační sítě, která formuje podobu intersubjektivní reality (nebo spíše intersubjektivních realit) společnosti, ve které žijeme.

A tady, milý čtenáři, naše vyprávění pro dnešek ukončíme. I tak bylo dlouhé, a pokud jsi dočetl(a) až sem, máš mé poděkování.

Pokračování však bude následovat s odstupem pár dní.

[1] Thomas Hobbes, Talcott Parsons, David Émile Durkheim, Max Weber, Ara Norenzayan, Charles Margrave Taylor, Daniel Kahneman Rolf A. Zwaan a další.

[2] americký antropolog na princetonské univerzitě. Zemřel roku 2006