Článek
Odpovědi se točily kolem plánů, které měly společného jmenovatele, jež můžeme shrnout následně: „Nepřišla bych s násilím. Přišla bych s pohodlností.“ Ani další rozvedení základního plánu se moc nelišilo a můžeme ho vyjádřit v jedné z odpovědí. Plán by byl jednoduchý: Učinit lidi neustále zaměstnanými a rozptýlenými. Sledovat, jak jejich mysl pomalu, sladce a tiše hnije. A co je na tom nejďábelštější? Lidé by se nikdy nedozvěděli, že jde o destrukci. Nazývali by to svobodou.
Tento scénář není sci-fi. Sociální psycholog Jonathan Haidt v něm vidí přesný popis reality, kterou prožívá dnešní generace Z. Nicméně, při pohledu na současný epistemický rozklad celých společností a na masový příklon ke konzumentarismu spojený s bezduchým hltáním nekonečné záplavy digitálních obsahů je zřejmé, že tento „ďáblův plán“ je univerzální. Nereflektuje pouze krizi, které čelí mladá generace, ale popisuje mechanismus, který se negativně podílí na duševním zdraví a sociálních vazbách každého z nás, kdo propadl světu digitálních médií a nyní se vrhá, s bezbřehou naivitou (bez jakýchkoliv znalostí širších kontextů) do chápavé náruče neuronových sítí.
Krize smyslu a fragmentovaná mysl
Podle Haidta začaly v roce 2015 strmě stoupat problémy s koncentrací a pocity nesmyslnosti světa, a to zejména u mladých lidí. Pokud člověk ztratí schopnost být plně přítomný – ať už u práce, knihy nebo s druhým člověkem – stává se méně úspěšným v oblastech, které již slavný moravský rodák Sigmund Freud označil za klíčové pro naplněné lidské bytí: v lásce a v práci.
Permanentní rozptýlenost činí naše prožívání mělkým. Zdroje smyslu, které dříve vycházely z trvalých hodnot, rodiny nebo víry, jsou nahrazovány externími odměnami v podobě počtů srdíček pod fotografiemi obědů, domácích mazlíčků, a hlavně našich podobizen, které se staly důležitějšími, než Tádž Mahal, krčící se rozmazaný v pozadí našich falešných úsměvů, jež se proměnily v komoditu, pomocí které pomáháme pár miliardářům stát se ještě většími miliardáři a posilovat jejich božská ega v záměrech, jak proměnit lidstvo k jejich obrazu. Naše identita se stává tekutou a performativní – neustále ji tvarujeme podle toho, jaký obraz zrovna algoritmy a sledující odměňují největší pozorností.
Místo tisíce let starého vertikálního předávání moudrosti a znalostí mezi generacemi jsme přešli na horizontální model, kde nás formují pouze vrstevníci v naší digitální bublině a algoritmy. Výsledkem je generace (a společnost), která o všem pochybuje, ničemu nevěří a cynismus spolu s ostrými lokty opět povyšuje na přirozenost.
Digitální komunikace
Jak je to možné, vždyť digitální svět nám slibuje propojení skrze mnohovrstevnatou vzájemnou komunikaci. Mark Zuckerberg dokonce tvrdí, že umělá inteligence a virtuální realita zaplní mezeru v našich sociálních potřebách, protože budeme mít ještě více přátel než nyní. Věda však ukazuje, že digitální komunikace je pouhým simulakrem – náhražkou, která vypadá jako skutečnost, ale postrádá její biologickou podstatu.
Neurovědec Guillaume Dumas a jeho tým pomocí metody hyperscanningu (současného měření mozkové aktivity více lidí) prokázali, že při komunikaci tváří v tvář dochází k fenoménu zvanému „inter-brain synchrony“. Naše mozky se doslova synchronizují; vytvářejí hustou síť funkčních vazeb, zejména mezi frontálními a temporálními oblastmi.
Když však stejnou konverzaci převedeme do videohovoru, tato magie zmizí. Počet významných neurálních spojení mezi účastníky dramaticky klesá – v jedné studii z devíti spojů na pouhý jeden. Ačkoliv se nám subjektivně může zdát, že videohovor je „téměř totéž“, náš mozek ví, že jde o kvalitativně chudší interakci.
Tuto neurobiologickou propast potvrzují i behaviorální experimenty. Studie Wolfa a Dotsona (2025) ukázala, že pasivní sdílení zážitku online (například společné sledování videa na dálku) nevede k žádnému sociálnímu sblížení. V reálném světě stačí sedět vedle sebe, abychom cítili pouto. V digitálním prostoru chybí oční kontakt a sdílená fyzická realita, což vytváří bariéru nejistoty, která brání hlubšímu sociálnímu propojení. Aby online interakce aspoň nějak fungovala, vyžaduje aktivní a explicitní komunikaci, která musí nahradit chybějící fyzické signály.
Komodifikace lásky
„Ďáblův plán“ vrcholí momentem, kdy se komoditou stává úplně vše – umění, spiritualita, a dokonce i naše nejintimnější vztahy. Názornou ukázkou tohoto fenoménu je trend „Instagram Boyfriends“ – partnerů, kteří se mění v nedobrovolné fotografy svých partnerek.
Nejde jen o úsměvnou otravnost. Tento fenomén mění samotnou podstatu prožívání. V momentě, kdy partnerku neustále fotografujeme, stavíme se vně prožitku. Vytváříme „dominanci pozorovatele“ nad samotným životem. Člověk přestává být účastníkem okamžiku a stává se kurátorem svého online obrazu.
Vzniká tak smyčka zpětné vazby, kde je naše „autentické já“ závislé na tom, jak je doslova konzumováno ostatními skrze lajky a komentáře. Partner pak v tomto schématu přestává figurovat jako milovaná osoba, ale stává se nástrojem produkce obsahu. Pokud se každá zkušenost stane zbožím určeným ke sdílení, nic nezůstane autentické, natož posvátné.
Tento způsob komodifikace obrazů sebe sama utváří jedince trpící zvláštním typem narcismu. Bez ohledu na to, jak moc narcistické se dělání selfie zdá (ostatně proto se to jmenuje selfie, protože se člověk konstantně obrací na sebe), nemůže být řeč o klasickém narcismu, tak ho popisuje řecká mytologie v legendě o Narkissosovi. Neurovědec Antonio Damasio v knížce Hledání Spinozy píše, že Spinoza už v sedmnáctém století říkal, že člověk nedokáže přestat něco cítit. Dokáže jen začít cítit něco jiného. Pokud je objektem tohoto cítění vnější svět a jeho aktéři, je vše v pořádku a jedinec je jaksi přirozeně nucen rozšiřovat svůj mentální rádius o významy obrazů přicházející k němu ze světa mimo něj.
I v této konstelaci může ve finále sama sebe prohlásit za to nejdůležitější na světě a stejně jako bájný Narkissos si vystačit se svým vlastním obrazem. Pokud se však pohybuje ve svém miniaturním vesmíru, který se celý točí kolem něj v rádiu daném selfie tyčí, je toto činění jako narcistický zážitek paradoxně totálně neudržitelné, protože od druhých neustále potřebuje ujištění, že jeho selfie (sebeobraz) viděli. Kdyby to bylo jen narcistické, bylo by to kompletně staženo z vnějšího světa a on by žádný obdiv ani komentáře ostatních na sociálních sítích nepotřeboval.
Digitální narcismus disponuje ještě jednou vlastností. Minimálně v počáteční fázi je totálně transakční. Ty srdíčko mě, já tobě. Ať když já mám srdíček milion a ty jen deset, mohu postoupit v narcistické hierarchii do patra, kde se systém odměn posouvá na novou úroveň. I zde je však třeba o svůj obraz, pověšený za neprůstřelným sklem ve výstavní síni našeho ega, dále usilovně a efektivně pečovat. Může být totiž, stejně jako jakýkoliv jiný produkt, ukraden, zničen či dehonestován.
Jak tragické je toto činění v oblasti lásky vystihl Ludvig Wittgenstein, když poznamenal, že láska není v nás. Naopak. Je to schopnost vyjít ze sebe k někomu nebo něčemu mimo nás. Láska nás umenší a udělá nás méně důležitým než objekt naší lásky.
Jak důmyslný je ďáblův plán však ukazuje způsob, kterým využívá ještě jedné důležité domény spjaté s popisovaným chováním. Naší neschopností vnímat, co se skutečně děje v přítomnosti. Nositel Nobelovy ceny, Daniel Kahneman popisuje, že máme „prožívající já“, které zná jen přítomnost, a „vzpomínající já“, které vypráví příběh našeho života. Při plánování budoucnosti často přemýšlíme právě jako vzpomínající já: díváme se na budoucí událost jako na „budoucí vzpomínku“, kterou si jednou budeme vyprávět nebo sdílet. V okamžiku, kdy prožíváme chvíle hlavně proto, abychom z nich udělali „hezkou vzpomínku“ – fotku, příběh nebo příspěvek –, předáváme řízení svého života právě vzpomínajícímu já a ze sebe sama vytváříme pasivního diváka této budoucí vzpomínky. Prožitek přítomného okamžiku se zcela vytrácí.
Závěr: Archiváři neprožitého života
Experiment s ChatGPT tak odhalil mrazivou pravdu. K rozvratu společnosti není třeba násilí, stačí lidem nabídnout nekonečné pohodlí a rozptýlení. Cena za tuto „službu“ je však existenciální. Pokud bychom Freudovo prohlášení vzali jako recept na dobré duševního zdraví a naplněný život skrze prostou schopnost milovat a nalézat smysluplné uznání a ocenění skrze naší práci, tak musíme konstatovat, že digitální svět s chirurgickou přesností podkopává obojí.
Naši schopnost hluboké práce a soustředění jsme vyměnili za permanentní, ale neproduktivní roztěkanost – přesně tak, jak to „ďábel“ v experimentu zamýšlel („učiním je zaměstnané, vždy rozptýlené“). A v oblasti lásky (tedy naplňujících mezilidských vztahů)? Tam jsme nejen obětovali biologickou podstatu lidského spojení skrze komunikaci – onu magickou „inter-brain synchrony“ – za ploché simulakrum promítané na displeje našich digitálních hraček, ale dokonce jsme podlehli doslova Faustovské nabídce a proměnili naše vztahy v produkty určené k vystavení. Místo abychom v duchu Wittgensteina vycházeli ze sebe směrem k druhým, propadáme se do digitálního narcismu, kde nám ostatní slouží jen jako komparz.
Upřednostňováním Kahnemanovy „budoucí vzpomínky“ jsme dokonce ztratili schopnost prožívat přítomnost a metamorfovali jsme do podoby nestálého, neukotveného a věčně se proměňujícího snu našeho „vzpomínajícího já“. Proměnili jsme se v archiváře vlastních životů, kteří jsou tak zaměstnaní dokumentováním své existence pro neviditelné publikum, že ho zapomněli prožívat.
Pokud je cílem digitálního ďáblova plánu, aby naše mysl „sladce a tiše hnila“ v izolaci převlečené za svobodu, pak jediná skutečná vzpoura spočívá v odvaze odložit telefon. Musíme riskovat „nudu“ a znovu se naučit hluboce pracovat i plně milovat v nefiltrované, nezaznamenané realitě.
Zdroje:
https://nouvelles.umontreal.ca/en/article/2023/01/17/technologically-assisted-communication-may-impair-brain-development
