Narativní nexus II. Jak digitální média vedou mozek ke konspiracím.

Tento článek je pokračováním první části, ve které jsme zkoumali úlohu narativů při formování společnosti a také při konstruování obrazu reality. Nyní se podíváme jakou úlohu mají v těchto procesech digitální média. Předchozí díl je k dispozici zde: https://medium.seznam.cz/clanek/salom-narativni-nexus-pribehy-jako-evolucni-pojivo-v-dobe-digitalnich-technologii-247063

Dostáváme se k úloze komunikačních technologií při formování a ustanovování velkých sociálních narativů – oné multidimenzionální informační sítě, která formuje podobu intersubjektivní reality (nebo spíše intersubjektivních realit) společnosti, ve které žijeme. Pro lepší pochopení důležitosti jejich role opět skočíme na chvilku v čase trochu zpět.

Klíčovou roli komunikačních technologií při ovlivňování a přepisování narativních vrstev na národním měřítku jsme v moderní době mohli spatřit v událostech, které vedly k největším hrůzám, které dosud lidstvo dokázalo vymyslet. Dirigentem apokalyptického mediálního orchestru se tenkrát stál Joseph Goebbels.

Tragédie nezačala, jak se mnozí domnívají, v roce 1933 převzetím vlády nacisty, nýbrž pár let po ukončení první světové války, kdy se začaly posilovat dva metanarativy, které se staly palivem pro další události. První z nich byl metanarativ o nespravedlivých podmínkách Versailleské smlouvy mezi státy Dohody a Německem. Ten měl alespoň nějaký reálný základ a my se mu dále věnovat nebudeme. Zajímat nás bude ten druhý, který žádný racionální základ nemá. Naopak, je úplně iracionální. Legitimizace rasového antisemitského narativu začala doslova a do písmene vtipy. Bulvární týdeník Der Stürmer přinášel jednou týdně porci „peprných“ vtipů o židech. Postupně se začaly přidávat další periodika. Netrvalo dlouho, a už nebyl problém podobný vtip přečíst nahlas v hospodě, a vtipy v médiích začaly být doplňovány, či nahrazovány prvními antisemitskými konspiračními teoriemi. Z bulváru se tento obsah postupně přenesl i do serióznějšího tisku, a i následně i do radiového vysílání. Zkrátka proces legitimizace těch nejšílenějších teorií ve společnosti začíná většinou velmi nevinně.

Goebbels tak nastupoval do již dobře rozjetého vlaku a dotáhl mediální orchestraci k dokonalosti. Důležité uvědomění, které z této etapy plyne je následující: K tomu, aby bylo ohromné množství lidí, vyrůstající v zemi, která do té doby byla intelektuální a kulturní velmocí, ochotno podpořit Hitlerovy myšlenky nejen se zbraní v ruce, ale i za pomoci smrtícího plynu a spalovacích pecí, stačilo působit na narativní vrstvu obyvatel po dobu jedné generace. A to v podmínkách narativního vakua, které Němci po porážce a rozpadu Rakousko-Uherska zažívali.

Jaké mediální, respektive masmediální, technologie měl Goebbels a jeho předchůdci k dispozici? Knihy, noviny – časopisy, rozhlas a film. Můžeme být velmi rádi, že tenkrát neměl k dispozici internet a sociální sítě.

Vybaveni hlubším kontextem se můžeme nyní vrátit do aktuální přítomnosti a prozkoumat úlohu současných digitálních technologií při formování kognitivní narativní vrstvy a velkých společenských narativů.

Síťové digitální technologie nejsou pouhými remediátory, jakýmisi rozšířeními mediálních technologií předešlých. Mají několik nových vlastností, které z nich utváří úplně novou komunikační technologii. Mezi těmi lépe pochopitelnými a známými jmenujeme automatizaci a snadnou škálovatelnost, která umožňuje tribální či dokonce individuální přizpůsobení sdělení – personalizaci. Další jejich podstatná vlastnost vyplývá z jejich schopnosti distribuovat informace nezávisle na časových a geografickým omezeních, a to zcela synchronně. Žádná jiná média v minulosti nedisponovala schopností jednu informaci sdělit najednou tak ohromnému množství lidí, bez ohledu na to, kde a v jaký čas se daný člověk nachází. Rozhledna, ze které pozorujeme západ slunce nad Pravčickou bránou a sedačka vozu při odpolední cestě metrem z práce, je z hlediska možnosti obdržet stejné mediální sdělení jakýmsi časově a prostorově implodovaným obývacím pokojem, či kavárnou let nedávno minulých.

Jakými mechanismy působí tyto technologie na společenské narativní sítě, a i na individuální narativní vrstvy vědomí, které determinují, jakým způsobem interpretujeme realitu?

Rozdělme jejich působení na dva hlavní typy. Jeden jsme zmínili na příkladu nacistického Německa. Je to působení, za kterým je konkrétní a jasný záměr člověka. Druhým typem je nezáměrné působení, které můžeme označit jako negativní externality těchto technologií. (Pozn. Tyto skupiny nejsou v reálných scénářích oddělené. Naopak. Strukturujeme je jen kvůli lepšímu pochopení.)

Následné domény jsou uvedeny odděleně, ale ve skutečnosti jsou součástí jednoho celku.

1.  Zmiňovaná propaganda. Ta nepůsobí jen na posilování žádoucího narativu, ale i na oslabování a destrukci narativů, vůči nimž se vymezuje. Cílem je vyvolat stav tzv. kognitivního cynismu. Stav, kdy občan nevěří ničemu a nikomu (institucím, vědě, médiím). Na rozdíl od klasických masmédií může cílit specificky na různé skupiny jednotlivců a záměrně posilovat jejich interní narativní sítě do kterých jsou na míru začleňovány žádoucí narativy propagandy. Sociální sítě v tomto ohledu působí ze dvou stran. Svou algoritmizací posilují vznik a integritu těchto tribálních sítí a zároveň tak činí jejich členy lépe manipulovatelnými. Kvůli izolaci v těchto skupinách vzniká tzv. syntetická společná pravda, což je iluze toho, že tak jak smýšlí můj „kmen“ smýšlí většina. Letošní studie společnosti Maxe Plancka ukázala, jakým způsobem lze narativní přepisování realizovat pomocí tzv. AI rojů. Což není nic jiného než na míru šité, plně automatizované ovlivňování jednotlivých skupin za pomocí narativních celků vykazujících vysokou míru koherence.

2.  Nabídka alternativních narativů. Tyto narativy mohou být součástí širšího propagandistického narativu, ale také mohou působit samostatně, jako náhrada za chybějící narativní uzlové body, nabízející sebeidentifikaci, smysl, nebo jen čirou destrukci, což je také aktivní postoj ke ztrátě smyslu.

3.  Hate speech, dezinformace, poplašné zprávy. Opět mohou být součástí širšího propagandistického narativu, ale mohou působit zcela samostatně k destabilizaci a znevěrohodnění společenských systémů, institucí a jednotlivců.

4.  Infiltrace do velkých jazykových modelů. Rusko buduje ohromnou síť webů s ruskými propagandistickými narativy, které nejsou primárně určeny lidem, ale jako „potrava“ pro velké jazykové modely.

Důsledkem tohoto typu působení je destabilizovaná, fragmentizovaná a paralyzovaná společnost, která není schopná ani kolektivní vize, natož akce.

Dále popisované působení je méně viditelné, někdy prakticky neviditelné a často hůře uchopitelné. To proto, že je svázáno velmi úzce se základními mechanismy digitálních technologií. Pojďme se na jednotlivé mechanismy podívat podrobněji.

1.  Dekontextualizace. Daná množstvím a typem digitálních sdělení. Vidíme výrok, ale nevíme, kdo ho řekl, v jaké situaci a s jakým záměrem. Bez kontextu nelze rozlišit pravdu od lži, satiru od reality. Mozek, zahlcený podněty, rezignuje na kritické myšlení (které je energeticky náročné) a uchyluje se k heuristikám – což je základní evoluční mechanismus mysli: „Věřím tomu, co sdílí můj kmen (tribe).“ Souvislosti viz propaganda výše.

2.  Ztráta schopnosti soustředění K vytvoření narativní hustoty – odolné narativní sítě, je třeba pronikat do hlubších úrovní sdělení, které souvisí i s jejich délkou, informační hustotou a schopností zmíněné kontextualizace. K tomu je však třeba schopnost udržení soustředěné pozornosti. V souvislosti se způsobem distribuování a konzumací informací skrze sociální média tato schopnost koncentrace klesá dramatickým způsobem. Ještě před dvaceti lety to bylo v průměru více než 2,5 minuty. Dnes je to 40 vteřin.

3.  Tribalismus. Algoritmická nabídka personalizovaných informací vede automaticky k fragmentaci širších skupiny do menších, názorově uzavřených celků. Viz výše v intencionálním působení. Zde jen zmiňme, že takto izolované skupiny se nemohou propojovat do společných narativních sítí.

4.  Spánek. Asi neexistuje studie, která by zpochybňovala přímou souvislost mezi tzv screen timem, časem stráveným na obrazovkách, a zkracováním délky spánku obzvláště u mladé generace. Důsledkem zdaleka není jen únava, která má následně vliv na koncentraci – viz výše. Jak upozorňují výzkumníci, tak spánek je jednou z hlavních domén, která souvisí s nárustem psychických problémů u mladé generace. Zmiňme jeden z důležitých dílčích mechanismů, o kterém se zatím příliš nemluví. Během REM spánku a snění dochází k přenosu informací z hipokampu (dočasné úložiště v mozku, které je kapacitně omezené) do neokortexu (dlouhodobá paměť) a jejich integraci do širších sémantických sítí. Tento proces je bezpodmínečně nutný k budování soudržné osobní biografie –osobního narativu, a hlavně k budování husté a diverzifikované narativní sítě, která nám umožňuje orientaci ve světě a je zároveň dostatečně odolná, aby se při mezních situacích nehroutila a nedocházelo k narativnímu vakuu.

5.  Nuda. Nudit jsme se zapomněli. Při prvním náznaku ruka sjíždí do kapsy a vytahuje mobilní telefon. Nuda ale není chyba systému. Naopak. Ve stavu nudy se aktivují, stejně jako ve spánku, specifické kognitivní procesy. Nuda například aktivuje nevědomé procesy a umožňuje „inkubaci“ myšlenek, protože během nudných aktivit, jako je chůze, čekání na autobus nebo rutinní domácí práce, se mysl uvolňuje z logických omezení vědomého myšlení. Dále v tomto stavu dochází k aktivizaci DMN (default mode network), což je jedna z hlavních neurálních sítí v mozku, která je mj. zodpovědná za autobiografické plány a pochopení sebe sama v čase. Což je základním mechanismem pro utváření osobní autobiografie – narativu a také pro proces začleňování se do sociálních narativních sítí. Obojí přímo souvisí z mnohokrát zmíněným smyslem.

6.  Komodifikace. Zapříčiňuje nemožnost propojení s vlastním já. Na sítích jsme totiž každý značkou, o kterou musíme neustále pečovat, protože její stabilita a hodnota je neustále znovu ustanovována a znovu potvrzována zvenčí. Lajky, komentáři (pozorností ostatních značek) a algoritmy. Kvůli současné kvantitě a intenzitě péče o vlastní značku se tak primárně snažíme propojit s ní – s jakýmsi simulakrem vlastního já, a ztrácíme schopnost autentického sebeprožívání. Bez něj není možné ani ukotvení a ani ustanovení osobního narativu. To vede například k odcizení od vlastních emocí – necítím to, co cítím, ale to, co bych měl cítit, aby to vypadalo dobře. Dochází k fragmentaci identity.

7.  Ztráta kontaktu s přítomností. Nedávno zesnulý nositel Nobelovy ceny, Daniel Kahneman, popisuje, že máme tzv. „prožívající já“, které zná jen přítomnost, a „vzpomínající já“, které vypráví příběh našeho života. Při plánování budoucnosti často přemýšlíme právě jako vzpomínající já: díváme se na budoucí událost jako na „budoucí vzpomínku“, kterou si jednou budeme vyprávět nebo sdílet. V okamžiku, kdy prožíváme chvíle hlavně proto, abychom z nich udělali „hezkou vzpomínku“ – fotku, příběh nebo příspěvek –, předáváme řízení svého života právě vzpomínajícímu já (části kognitivního procesu, která není primárně ukotvená v přítomnosti, ale má na starost přítomné okamžiky, dodané tou částí kognice, která naopak v přítomnosti ukotvená je, rámovat) a ze sebe sama vytváříme pasivního diváka této budoucí vzpomínky. Prožitek přítomného okamžiku se zcela vytrácí. To opět brání utváření autentického – pevně přivlastněného – narativu.

8.  Kolaps času a kolaps narativní. Smysl je ze své podstaty narativní konstrukt a každý narativ vyžaduje časovou osu: začátek, prostředek a konec. Příběh dává událostem kauzalitu (A vedlo k B). Digitální technologie však operují v režimu, který tuto linearitu destruuje. (V jedné vteřině sledujeme kamaráda jak streamuje svou jízdu na snowboardu, v druhé se dozvídáme, čím se živili Neandrtálci a ve třetí se dozvídáme, že za dvacet let poletíme na Mars) Tento stav se nazývá Present Shock (Šok z přítomnosti). Vede ke ztrátě lineárních příběhů, které vysvětlují naši realitu, a mizení cílů, které ospravedlňují cestu. V digitálním věku je minulost a budoucnost stlačena do nekonečného, permanentního „TEĎ“

Jeden z typů neintencionálního destruktivního působení si rozveďme trochu více. Je jím ztráta, nebo signifikantní omezení reálného sociálně-komunikačního propojení, které utváří a posiluje sdílené narativy. Častým argumentem odpůrců regulací digitálních technologií ve školách je argument, že dnešní mladí využívají tyto technologie ke komunikaci mezi sebou. Což je zajisté pravda. Ale ptejme se, čím vším tento způsob komunikace trpí. A nejsou to maličkosti.

Výzkumy v oblasti neurověd dokazují, že v reálné skupinové komunikaci dochází k aktivaci přibližně osmi různých síti v mozku, z nichž některé se následně mezi jednotlivými členy doslova synchronizují. Při online komunikaci se aktivuje pouze jeden z těchto okruhů. Fundamentálně k tomuto omezení přispívá – a bude přispívat ještě více – nástup AI chatbotů.

Příklady aktivace oblasti SBN (social brain network) při face-to-face a online komunikaci

TPJ - (Temporo-Parietal Junction) - Temporoparietální junkce (rozhraní spánkového a temenního laloku).

mPFC - (Medial Prefrontal Cortex) - Mediální prefrontální kůra.

ACC - (Anterior Cingulate Cortex) - Přední cingulární kůra.

Studie, jejíž dílčí výsledky vidíte v tabulce výše, explicitně uvádí, že sociální sítě jsou komplexní pavučiny, kterými se šíří myšlenky, ale mozky jsou sítěmi pro zpracování těchto signálů. Pokud vstupní signál (online) neodpovídá evolučnímu očekávání (bohatý multisenzorický vstup), mozek se dostává do stavu chybové predikce. Očekává sociální odměnu (propojení), ale dostává pouze informaci. Výsledkem je paradoxní stav: vyčerpání z komunikace při současném pocitu hluboké osamělosti.

Studie dále varuje, že u jedinců v sociální izolaci, kteří používají sociální média jako primární náhradu, dochází k alteraci struktur SBN (social brain network) – jak vidíme v tabulce výše. Mozek, který není trénován v reálném čtení emocí a záměrů, tuto schopnost ztrácí (neuroplasticita funguje oběma směry – "use it or lose it"). To vysvětluje nárůst sociální úzkosti u mladé generace: online interakce je „bezpečná“ (lze ji kontrolovat, editovat), ale nenaučí mozek zvládat nepředvídatelnost a komplexitu reálných lidských emocí.

Mnohé z dílčích důsledků vyplývají, anebo jsou explicitně zmíněné, ze samotného textu. Pokusím se některé z nich ještě více kontextualizovat a zdůraznit.

Osobní, autentická narativita tvoří základ stabilně v sobě ukotvené osobnosti. Pokud je její struktura neustále narušována, nebo je dokonce bráněno jejímu vybudování, dochází k fragmentaci identity, což vede ke ztrátě smyslu. Jinými slovy, sebehodnoty. Neintencionální působení digitálních technologií se projevuje přímo i na destabilizaci sociálních narativů.

Informace se v dekontextualizovaném digitálním světě mění v informační šum. V absenci lineárních narativů se mozek snaží najít smysl způsobem, který je evolučně daný. Snaží se v těchto datech hledat vzorce, tak aby v nesouvisejících bodech v obrovském množství dat obnovil pocit kauzality. Toto vysvětluje explozivní nárůst konspiračních teorií (QAnon, antivax teorie), které se akcelerovaly ve veřejném prostoru ve spojitosti s narativním vakuem, které mnozí začali prožívat při pandemii covid.

Konspirační teorie je zoufalým pokusem mozku vytvořit narativ v prostředí, které je zahlceno dekontextualizovanými informacemi. Nabízí sice falešný, ale alespoň nějaký řád (nomos) v chaosu (anomii).

Osobní i společenské narativní vakuum často podléhá nabídce nabízených zjednodušených narativů, které tento smysl nabízí. Bez ohledu nato, jak pomýlený, nebo radikální je. Ve stavu narativního vakua, pokud není vybráno ani z této nabídky, nezbývá nic jiného než (sebe)destruktivní chování.

Čelíme fundamentální krizi smyslu, která není způsobena pouze obsahem digitálních médií, ale i jejich formou, strukturou a způsobem, jakým interagují s evolučně nastavenou neurobiologií člověka a jeho potřebou vyprávět příběhy. Digitální prostředí nevytváří pouze nový komunikační kanál; vytváří nové ontologické prostředí, které je v přímém rozporu s mechanismy, jimiž člověk po tisíciletí konstruoval smysl své existence.

Cílem tohoto textu není rozbor konkrétních opatření. Poznatky z něj by měly sloužit k hlubšímu chápání problematiky, které může při jejich formování pomoci.

Obecně však můžeme říci: Pokud nedojde k vědomé změně v designu technologií a v našem přístupu k nim, hrozí, že se „Narativní Nexus“ definitivně zhroutí. Cesta ven nevede skrze odmítnutí technologií per se (přes vše co zde bylo řečeno technologie disponují potenciálem opačným), ale skrze pochopení jejich limitů a eliminaci mechanismů, které jsou integrovány přímo v základech jejich mechanismů a podílejí se na destrukci humanistických, etických a společenských hodnot. Musíme znovu objevit hodnotu nudy, spánku, fyzické přítomnosti a pomalého, lineárního vyprávění. Musíme chránit svůj mentální model reality před hackováním a aktivně budovat odolné osobní i společenské narativní sítě, podpořené dostatečně diverzifikovanými znalostmi, které dokážou smysluplně integrovat jak společenské, tak osobní události včetně bolesti a nejistoty, aniž by se zhroutily do nihilismu nebo radikalismu.

Poslední konstatování si však dovolím zcela konkrétní. Je nutné již od školy učit děti rozumět a orientovat se v současné sociálně-technologické realitě. V rámci formálního vzdělávání je nutné ustanovit digitálních kompetence jako třetí klíčové vedle kompetencí jazykových a matematických. A to v celé šíři jednotlivých dovedností a znalostí (mezi než patří i ty zmíněné v tomto příspěvku), což jediné může vést k utvoření postojů a návyků, které umožní využívání digitálních technologií smysluplných způsobem a vyhnutí se jejich negativnímu působení.

A well-funded Moscow-based global ‚news‘ network has infected Western artificial intelligence tools worldwide with Russian propaganda https://www.newsguardrealitycheck.com/p/a-well-funded-moscow-based-global

How malicious AI swarms can threaten democracy: https://www.science.org/doi/10.1126/science.adz1697

https://www.nationalgeographic.cz/veda/prumerna-delka-pozornosti-klesla-na-40-sekund-jak-ji-ziskat/

Social Brain Network: The Dynamics of Social Connectivity and Isolation: Paper Final Draft - eScholarship.org, použito února 17, 2026, https://escholarship.org/content/qt62s9z257/qt62s9z257.pdf

Development of Human Brain Cortical Network Architecture during Infancy - UNC Chapel Hill, použito února 17, 2026, https://cdr.lib.unc.edu/downloads/g732dg596

The Social Connectome – Moving Toward Complexity in the Study of Brain Networks and Their Interactions in Social Cognitive and Affective Neuroscience - Frontiers, použito února 17, 2026, https://www.frontiersin.org/journals/psychiatry/articles/10.3389/fpsyt.2022.845492/full