Úzkostná generace. Po roce debat.

Kniha The anxious generation (Úzkostná generace) Jonathan’s Haidta vyšla přibližně před rokem. Nyní vychází i v českém jazyce. Ihned po svém vydání vyvolala řadu reakcí, jak u laické, tak u odborné veřejnosti. U jedné části odborné veřejnosti to byly často reakce odmítavé, což se odrazilo v několika kritických článcích v odborných časopisech. Za všechny zmiňme asi nejznámější kritiku, která vyšla v časopise Nature v březnu roku 2024 pod názvem „The great rewiring: is social media really behind an epidemic of teenage mental illness“ (Odgers, 2024). Druhou můžeme vybrat z českého prostředí. Ta vyšla v časopise e-psychologie. (Lebedíková, Mýlek, Šmahel, Tkaczyk, 2024) Na druhou stranu zde máme knihu, která se již dnes stala světovým bestselerem, velmi pozitivně jí hodnotí třeba Bill Gates, který přímo říká: „Kniha Anxious Generation je povinnou četbou pro každého, kdo dnes vychovává, pracuje s mladými lidmi nebo je učí.“ (Gates, 2024) O závěry z knihy se opírá i mnoho vládních expertů a i ona přispěla k tomu, že od roku 2024 stoupl počet zemí, které začaly regulovat používání mobilních telefonů ve vyučování, či zvýšily nutný věk pro možnost založení účtu na sociálních sítích.

Následující práce vychází z této rozporuplnosti. Rozdílné reakce a vnímání, argumentace v kritických recenzích, rozdíly mezi pozorováním v klinické praxi a tvrzením kritiky atd. totiž ukazují na hloubku problému, jeho závažnost, a také svým způsobem reflektují stav a způsob poznávání v sociálních vědách jako takových.

Kostru textu budou tvořit hlavní vymezení vycházející z obou výše uvedených kritických hodnocení. V některých případech jsou výtky stejné, v jiných se doplňují. Někdy se může v následujícím textu objevit poznámka, že tvrzení v hodnoceních nemají oporu v Haidtově knize (takových je minimum), ale v žádném případě nemá být tématem příspěvku pouhé formální vyvracování tvrzení, nýbrž snaha použít výtky jako východiska k otázkám, které někdy mohou zůstávat bez finální odpovědi, ale přesto jsou v celém procesu odkrývání komplexních příčin současného nárustu psychických a psychiatrických problémů u mladé generace, tím nejdůležitějším.

Předem se také omlouvám, že někdy budou části textu tvořit různé nudné výčty atd. Domnívám se však, že pokud se argumentace článku má opírat o vznesenou kritiku, je třeba na ni reagovat poctivě. Ale i zde platí, že nám tyto výčty a souhrny budou vždy sloužit hlavně jako odrazový můstek pro pojmenování širších souvislostí celé problematiky… Jo, a bude to delší…

Na základní argumentační nedostatky bude poukázáno ihned v samotné výčtu zásadních výtek. K připomínkám, které nás mohou zavést hlouběji do problematiky, se dostaneme až po sumarizaci hlavních bodů.

Autorka prvního článku z Nature, profesorka psychologie a informatiky na kalifornské univerzitě, Candice L. Odgers hned zkraje svého hodnocení vyčítá Haidtovi následující tvrzení: „digitální technologie mění fungování mozku našich dětí (digital technologies are rewiring our children`s brain)“ a v další části dodává, že žádné přepojování mozků (brain rewiring) nebylo nikdy v žádných studiích dokázáno.

Druhou zásadní výtkou je upozornění na samotná data, o které se Haidt ve své knize opírá. Ta jsou označena primárně za korelativní, nedokazující kauzalitu. Tato výtka je společná i s hodnocením v časopise E-psychologie. Ve druhém periodiku je přidána výtka k selektivnímu výběru dat, a dokonce i poznámka o možném pochybení / manipulaci v práci s daty.

Ke druhému okruhu na okraj přidejme ještě tvrzení v E-psychologii, že Haidt staví na: „vizuální korelaci časových řad“. Zde jen poznámka, že každá graficky znázorněná data jsou vizuální, ale to je v jejich interpretaci naprosto nepodstatné. Ve skutečnosti to tedy není vizuální korelace časových řad, nýbrž jen korelace časových řad. Berme to jen jako příklad, jak jedno slovo navíc může úplně zbytečně způsobit sémantický posun směrem ke zlehčování.

Třetí výtka z těch, kterým se budeme věnovat, opět společná u obou recenzí, je poukázání na nemožnost hledat jednoduché řešení a jednoznačného viníka současné situace, s poukázáním na komplexitu celého problému a na to, že příčiny mohou ležet i jinde, než u mobilních technologií. Příkladem, opět stejným v obou pracích, je například finanční krize v USA z roku 2008.

Odgers také namítá, že vyprávění příběhů, které nejsou podložené výzkumy, skutečné pomoci mladým lidem nijak nepomůže, a že Haidtův způsob argumentace má dokonce potenciál odvrátit pozornost od skutečných příčin. Na závěr dodává, že mladí lidé si zaslouží více.

Jednou z výtek v periodiku e-psychologie je poukázání na to, že autor zcela opomíjí i pozitivní přínosy digitálních technologií či sociálních sítí. Zde dvě krátké poznámky k rychlému vypořádání výtky. Jednak není pravdivá. Autor tyto aspekty rozhodně zmiňuje. Cituji: „mnoho teenagerů tvrdí, že tyto výhody ze sociálních médií získávají. Například zpráva Pew z roku 2023 zjistila, že 58 % teenagerů uvádí, že sociální média jim pomáhají cítit se více přijímaní, 71 % je vnímá jako kreativní ventil a 80 % se díky nim cítí více v kontaktu s životy svých přátel. Zpráva Common Sense Media z roku 2023 zjistila, že 73 % dívek uvádí, že se každý den baví na TikToku, a 34 % uvedlo, že jejich život by byl horší, kdyby neměly přístup k této platformě. Šedesát tři procent dívek uvádí, že se denně baví na Instagramu, přičemž 21 % z nich tvrdí, že jejich život by bez něj byl horší. “ (Haidt, 2024, s. 137). Haidt také poznamenává, že „virtuální realita se osvědčila jako součást expoziční terapie při léčbě specifických typů fobií“ (Haidt, 2024, s. 310). Toto nejsou jediné zmínky, často se můžeme dočíst, že benefity pro adolescenty jsou minimální (nikoli žádné) atd.

Nicméně podstatnější u této výtky je spíše jev (a budeme se s tímto problémem setkávat častěji), který autoři obou kritických hodnocení společně sami Haidtovi vytýkají: selektivní výběr informací. Ten je často (ne vždy) zapříčiněn opomenutím kontextu. V tomto případě je tímto kontextem samotný předmět knihy, která primárně zkoumá externality – tedy negativní dopady. (Pokud by bylo předmětem například zkoumání externalit a jejich dopadů u spalování dřeva, diskvalifikovalo by takovou práci to, že by například nezmiňovala nepochybné sociální a kulturní benefity společného posezení u ohně?)

Druhá část této výtky je z těch, co otevírají hlubší otázky a bude o ní řeč dále. V návaznosti na zmíněné téma autoři v časopise píší, že jedním z pozitivních aspektů mobilních technologií u adolescentů je komunikace se spolužáky, kterou dle výzkumů realizují adolescenti nejvíce. Autoři kritiky dále poukazují na to, že právě komunikace mezi spolužáky souvisí s rozvojem autonomie adolescenta, což jde prý přímo proti tvrzením, které Heidt ve své knize podává. Určitě se k této části ještě vrátíme, ale můžeme tuto problematiku uvést již nyní. Haidt naopak v knize mnohokrát zdůrazňuje, jak je komunikace mezi vrstevníky důležitá. Rozlišuje ale přitom komunikaci osobní a realizovanou skrze technologie.

Poslední ze zásadních výtek říká, že Haidt předpokládá, že účinky médií jsou na všechny stejné.

Tyto hlavní okruhy připomínek nám nyní poslouží jako spouštěče polemiky a hlavně otázek, které se nás budou snažit zavést hlouběji do, pro dnešní svět kruciální, problematiky příčin nárustu psychických problémů u mladé generace a také nastínit otázky, které souvisí s pozicí a fungováním sociálních věd v dnešním světě.

Tvrzení, které Odgers kritizuje s poukazem na to, že nikdy nic takového nebylo dokázáno. Začněme sice zajímavým, ale pro naše účely tím méně důležitějším poukázáním. V červnu roku 2024 byla publikována metastudie, která zkoumala výsledky validních studií na toto téma za posledních deset let. V závěru této studie se můžeme dočíst následující.

„Výsledky odpověděly na primární výzkumné otázky, které se zaměřovaly na změny FC (funkční konektivity) v několika sítích dospívajícího mozku a na to, jak to ovlivňovalo jejich chování a vývoj. Celkově výzkum prokázal několik širokých účinků, které ovlivňovaly DMN (výchozí síť), SN (síť významnosti), ECN (síť výkonné kontroly) a centra odměn.“ (Chang,Lee, 2024)

Jak bylo řečeno, závěry studie, které by jaksi mohly se sebevědomým tvrzením kritičky polemizovat, i s ohledem na skutečnost, že samotná studie byla publikována až po článku Odgersové v Nature, nejsou samy o sobě pro naše zamyšlení tak podstatné. Daleko zajímavější je v této souvislosti poukázání na tempo, jakým dnes přibývají nové objevy. Technologický rozvoj, a nyní i nástup AI, nám umožňuje odhalovat souvislosti různých jevů na úrovni, která byla dříve neměřitelná – tedy na úrovni neurálních procesů v mozku – a to rychlostí, jaká byla v minulých dekádách nepředstavitelná.. Tento posun může, nejen pro společenské vědy, znamenat přelomové období. Mnohá „nebylo prokázané“, tak z hlediska budoucího vývoje pouze nedisponují slovem - dosud. Příklad. Není to tak dlouho, co empiricky pozorovaný fenomén v klinické praxi, pro který se vžilo označení transgenerační přenos traumatu, byl teoretickou vědou označován za blud, pro který neexistuje žádné vysvětlení. Souvislosti, které generace psychologů a psychoterapeutů od druhé světové války mohly nahlížet ve svých ordinacích se tak dostaly do přímého rozporu s evidence-based (na důkazech založeným) vědním přístupem. Situace se změnila s příchodem epigenetiky a s novými výzkumy v oblasti RNA. Dnes je výzkum transgeneračního přenosu traumatu běžnou součástí vědeckého diskursu. S podobným rozporem mezi pozorováním a závěry psychologů, adiktologů, psychiatrů atd. a tzv. evidence-based přístupem se setkáváme i v našem případě. Viz dále. Vypořádávat se s tímto rozporem způsobem: nemáme proto data, tak může být velmi krátkozraké. (V našem případě je přesnější hovořit o data-based (na datech založeném) přístupu, tedy přístupu opírajícím se výhradně o data z výzkumů potvrzující příčinnou souvislost.)

Vraťme se však k článku v Nature. Následující nudný výčet není uveden bezúčelně. V knize se slovo „rewiring“ spojené s výrazem mozek objevuje 5 x. Ani jednou však ve významu, který článek v Nature zmiňuje,[1]když říká: „…the book’s repeated suggestion that digital technologies are rewiring our children’s branis“ (Nature, 2024) Nejblíže je toto spojení s technologiemi v knize v následujícím odstavci: „When we gave children and adolescents smartphones in the early 2010s, we gave companies the ability to apply variable-ratio reinforcement schedules all day long, training them like rats during their most sensitive years of brain rewiring.“ (Haidt 2024, pg. 136) Pojďme však dále. Ve spojení s pojmem dětství se slovo objevuje zhruba 14 x a ve spojení – Great rewiring zhruba 50 x. Již samotný výčet by mohl poukázat na skutečnost, že je třeba hledat chybějící kontext. Z něj totiž jasně vyplývá, že spojení je využíváno spíše jako hyperbola, nebo jako jiný symbolický výraz. Ve skutečnosti ale není třeba žádné matematiky a hlubokého rozboru textu. Autor je totiž v tomto ohledu naprosto explicitní. Hned na začátku knihy čtenáři jasně definuje podstatu problému. Tu spatřuje v rozdílu mezi tím, co nazývá play-based childhood (dětství založené na hře) a mobile-based childhood (dětství založené na mobilních technologiích).Tedy mezi dětstvím formovaným tzv. skutečným světem a virtuálním světem. Aby nevznikal prostor ani pro subjektivní interpretaci pojmů skutečný a virtuální svět, tak je autor na straně 8 také zcela explicitně definuje. Na takto definované pojmy je následně navázána klíčová hypotéza celé knihy, ke které se následně dané výrazy obsahující slovo rewiring vztahují. Tuto hypotézu Haidt popisuje také jasně. „Hlavním tvrzením této knihy je, že právě tyto dva trendy – nadměrná ochrana v reálném světě a nedostatečná ochrana ve virtuálním světě – jsou hlavními důvody, proč se děti narozené po roce 1995 staly úzkostnou generací..“ (Haidt, 223, pg. 9)[2] Kritizovaný výraz „rewiring“ je tak vždy vztažen ke dvěma výše vytyčeným polaritám. Tedy k dětství formovaným reálným světem a dětstvím formovaným světem virtuálním. Vytržením výrazu samotného z jeho přesně definovaného kontextu se tak v sémantické rovině ocitáme mimo jeho skutečný význam. Neboť skutečný význam slov je vždy definován jejich kontextem v rámci celého sdělení.

Otázka, která se nám rychlým rozborem první výtky otvírá, se obecně týká naší schopnosti, snaze a ochotě vnímat, v dnešní dekontextualizované informační bouři, informace v jejich širších kontextech. Zamyslet bychom se také měli nad tím, zda se v případě popisu komplexních společenských jevů neuchylujeme často k fragmentárnosti a zúženému specializačnímu pohledu. Ten sice posunul vědu v historii nebývalým způsobem, ale v současné době čím dál tím častěji naráží na své limity. Důsledkem je pak neschopnost interpretovat komplexní společenské jevy s ohledem na klíčovou potřebu efektivně reagovat na jejich dílčí problematické části. Druhou otázkou zůstává, zda lze ve společenských vědách stavět popisy jevů pouze na (jistě ušlechtilé) myšlence data-based přístupu podpořeného daty. Tento přístup sám o sobě sice pomáhá pronikat do hloubky dílčích problémů, ale často následně selhává ve snaze sestavit uspokojivý celkový obraz skutečnosti. Právě takový obraz přitom potřebujeme pro lepší orientaci a přesnější predikci jevů v dnešní sociální realitě. A i když v současném způsobu bádání stále spatřujeme správný směr, stále zbývá důležitá otázka, jak se postavit k jevům, které opakovaně reflektuje empirická praxe, a na které stále uspokojivé odpovědi nemáme, protože pro ně nemáme data, která by potvrzovala zlatý grál vědy, tedy kauzalitu. Máme je automaticky odvrhnout? Nepřipravujeme se tím o schopnost, kterou disponovali otcové a matky vědy, vytvářet funkční výkladové modely reality založené pouze na důsledné empirické praxi (a zvláště pokud nejsou tyto skutečnosti v přímém rozporu s již dostupnými daty), které nám následně pomohou se v realitě lépe orientovat, efektivně na ni reagovat a předvídat, jak se bude vyvíjet v budoucnu?

V předchozí části byla zmíněna jedna podmínka situace, ve které bychom měli věnovat pozornost problematickým jevům, i když pro ně nemáme přímou data-based podporu. Podmínka zněla: pozorovaný jev sice není podložen daty, ze kterých by šla jednoznačně kauzalita odhalit, ale na druhou stranu není v rozporu se stávajícími daty. Tzn., že v dostupných datech můžeme pozorovat výrazný korelát. Tím se dostáváme k zásadní a často opakované výtce Haidtovy knihy. Totiž, že pracuje s koreláty, které zaměňuje za kauzalitu. Tento článek si rozhodně neklade za úkol rozbor jednotlivých datových vzorků, které Haidt používá ve své argumentaci, ve smyslu dokazování, či vyvracení kauzalit, které z nich vyplývají. Každopádně je ale nutné v tomto kontextu zmínit jednu důležitou věc. Haidtova práce neskončila (ani nezačala) napsáním knihy samotné. Jeho přístup k tématu bychom si asi všichni přáli vidět i u ostatních vědců. Spočívá totiž v kontinuální, transparentní diskusi otevřené kritice a v dalších dílčích výzkumech, které realizuje se svými kolegy. Výstupy těchto výzkumů následně publikuje na svém Substacku. Jsou zde publikována otevřená data, která reagují na domněnky ohledně datové manipulace a která, dle Haidta samotného, ukazují na příčinnou souvislost. (After babel)

Samotná diskuse o datech nicméně odkrývá několik dalších důležitých a oprávněných otázek. Jedna z nich zní: Je možné v tak komplexních společenských jevech, o kterých se bavíme (a jejichž komplexnost bude ještě popsána), nalézt datové podklady, které by definitivně vyvrátily nebo potvrdily příčinnou souvislost, už jen z důvodů, že vždy zobrazují jen vybranou dílčí část problematiky? Anebo se dostáváme v podobných komplexních společenských otázkách v případě data-based přístupu spíše „pouze“ k podpoře vybraného názorového diskursu, protože obě skupiny názorových oponentů mohou argumentovat množstvím tzv. data-based studií a zároveň si vzájemně kritizovat jejich nedostatky?

Ponechme prozatím stranou debatu o kauzalitě a korelaci v Haidtových datech, protože její zdůrazňování může zastírat podstatnější skutečnosti. Jen poznamenejme, že u společenských jevů je nutné pamatovat nejen na příčiny nutné (bez A není B), ale i na ty dostačující (A způsobí B, ale C ho může způsobit také), což kritika Haidtových dat jaksi vůbec nebere v potaz. Ale i přes to, jádro problému leží jinde. Tím meritem je, že Haidt předkládá velké množství datových korelátů, které jsou si nápadně podobné napříč různými kontinenty, bez ohledu na specifickou kulturu. Tu spojuje pouze příslušnost k demokratickému okruhu a řekněme jistá forma konzumního stylu života. Všechny tyto koreláty ukazují na stejný vzorec: zatímco do let 2010–11 by protažení stávající křivky nárůstu psychických problémů u mladých neukázalo nic zásadního, v letech 2012–2013 došlo k dramatickému zlomu. Od té doby začal počet psychických problémů rapidně a globálně narůstat. Tato globalita silně zpochybňuje argumenty, že by příčinou mohly být události s pouze lokálním dopadem. To samozřejmě neznamená, že místní krize k zátěži mladých lidí nepřispívají. Nicméně trochu jiným způsobem. Jak poukázal již Marshall McLuhan, svět vlivem médií „implodoval“. Geograficky vzdálená událost, jako tsunami v Thajsku, se díky obrazovce mobilu v Londýně či Praze stává lokální událostí, kterou naše psychika musí zpracovat.

Než se v úvahách posuneme dále, je třeba zmínit, že Haidtovy klíčové datasety nebyly oponenty ani po roce zásadně zpochybněny. Ačkoli kritici poukázali na množství nepřesností v některých podpůrných datových sadách (například u sebevražd či sebepoškozování) [3], samotná oprávněnost Haidtovy ústřední otázky tím ovlivněna nebyla. Tou otázkou je, co přesně se v krátkém časovém rozpětí globálně stalo s trendem psychických problémů u mladé generace. Ostatně, samotný nárůst těchto problémů dnes již nezpochybňuje téměř nikdo a potvrdí ho každý odborník s klinickou praxí v oboru.

Pro další zkoumání vycházejme tedy z nevyvrácené teze jakéhosi globálního zlomu v krátkém časovém období, který nastal v letech 2012–2013 (podle některých kritiků je toto období rozložené globálně spíše do čtyř let, což však na celkovém závěru mnoho nemění). Pátrání po otázce, „Co se to proboha stalo s teenagery na začátku let 2010?“ (Haidt, 2024, pg. 25) je tedy nejen legitimní, ale snaha na ní odpovědět je v zájmu celé společnosti.

Argumentace založená pouze na tom, že nedisponujeme průkaznými daty dokazujícími kauzalitu, nebo že je data možné interpretovat různě, je často pouze projevem strachu svobodně přemýšlet. Rezignací na to, že polemika – spor má v případě hledání pravdy nějakou pozitivní valenci. Jak již bylo naznačeno, matky a otcové společenských věd za sebou žádná velká data neměli. I bez nich však hledali modely, které by dostatečně přesně vysvětlovaly a predikovaly jevy ve vybrané společenské oblasti, které v tu danou chvíli představovaly nějaký problém. Freudův model ega, superega a id je čistým myšlenkovým konstruktem, který byl však vstupní branou k racionálnímu poznávání lidské psychiky. O tento a podobné modely, které by z hlediska evidence-based vědy obstály pouze jako středověké pověry, se dodnes například aplikovaná psychologie v mnoha oblastech stále opírá. Zdá se, že zmíněná vědní disciplína našla funkční rovnováhu: na jedné straně má schopnost a odvahu myslet na základě pozorovaných jevů (aniž by se musela vždy opírat o data), ale zároveň dokáže funkčně integrovat nové, na datech založené poznatky z příbuzných oborů jako jsou neurovědy, behaviorální genetika atd.

Haidt se, v souladu s tradicí své psychologické specializace, odvážil na základě pozorování, které není v rozporu se základními datovými koreláty, nabídnou výkladový rámec pro jev, který trápí celou naši společnost. Jeho následné prohlášení, že „Žádná jiná teorie nedokázala vysvětlit, proč se míra úzkosti a deprese u adolescentů v tolika zemích zvýšila současně a stejným způsobem.“ (Haidt, 2024, pg. 45), však nepřineslo očekávanou odbornou reakci. Nespustilo totiž ani naši snahu o hledání alternativních výkladových rámců, ani nevedlo k pozitivně valentní polemice. Naopak způsobilo, že autor byl některými vědeckými kolegy označen jako alarmista či dokonce obchodník se strachem.

K psychologii jsme se v závěru předchozí kapitoly neobrátily náhodně. Bude pro nás můstkem k obhájení několikrát opakovaného tvrzení o rozporu mezi pozorováním v klinické praxi a závěry kritiků a také cestou do dalšího okruhu kritických výtek.

V květnu roku 2024 seznámil tým vědců z psychiatrické kliniky první lékařské fakulty a všeobecné fakultní nemocnice v Praze (Česká republika) novináře s výsledky unikátního výzkumu, který sledoval mladé dospělé a snažil se identifikovat příčiny duševních onemocnění (úzkost, deprese a syndrom vyhoření) po jednu celou dekádu.

Mezi explicitně vyjádřenými závěry, z úst přednosty Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN docenta Martina Anderse, byl i tento:
„Celý svět se zamýšlí nad tím, co se děje s populací. Asi všichni uznáme, že jedním z největších posunů po průmyslové revoluci, který nastal v poslední době, je elektronická komunikace a vstup do virtuálního prostoru internetu. To sice znamená spoustu vymožeností, ale také nebezpečí, na které se musíme postupně adaptovat. V tuto chvíli asi největší komplikací, která souvisí s elektronickými aplikacemi, jako je Facebook, Instagram a další, je to, že se lidé uzavírají sami do sebe a přestávají komunikovat s jedinci téhož druhu face to face. Mozek nedostává správné informace a my ještě nevíme, co se ve vyvíjejícím se mozku děje, pokud není vystavován dalším jedincům téhož druhu,“ (Medical Tribune, 2024)

Vedoucí výzkumného týmu prof. Ptáček k tomu dodal. „Máme dostatek studií, které jasně dokazují, že čas trávený používáním digitálních technologií v průběhu dětství a mladé dospělosti významně ovlivňuje vývoj mozku, vývoj celkové biologie, vývoj psychických dovedností ve smyslu schopnosti učit se, a vývoj sociálních vztahů“ (Medical Tribune, 2024)

Výše uvedený příklad je mj. dalším dokladem paradoxní skutečnosti, ve které dvě skupiny odborníků, které se dle svých vlastních tvrzení opírají o evidence-based přístup, dospívají ke zcela protichůdným závěrům. Pojďme však dále.

Výzkumníci definovaly čtyři hlavní oblasti v rámci životního stylu, které se na duševním zdraví podílejí nejvíce. Jsou jimi: spánek, strava, pohyb a vztahy. To se zdá potvrzovat námitky Haidtových kritiků, že příčiny globálního zhoršení duševního zdraví u mladých jsou komplexní a nelze je svést na jeden fenomén.

Podle studie „The Use of Technology by Youth: Implications for Psychiatric Educators“ (Joshi, Stubbe, Li, & Hilty, 2018,)strávili mladí mezi 13 – 17 lety v roce 2018 ve Spojených státech amerických na mobilních technologiích zhruba 6,5 hodin denně. V Kanadě výzkumný odhad o rok později hlásil u dětí starších 12 let 7 hodin denně. (Fitzpatrick, Burkhalter, & Asbridge, 2019) Srovnávací studie využívání mobilních zařízení u mladých dospělých v Evropě z roku 2017 hovoří zhruba o průměrných 3 hodinách denně ve všední den. Nicméně z rozptylem (zahrnujícím i rozdílné chování v jednotlivých zemích) od 14 do 43 hodin týdně.( Lopez-Fernandez et al., 2017) Navzdory metodologické nejednotě panuje konsensus o trendu neustálého zvyšovaní času, který tráví mladí u obrazovek. Viz například studie „Screen-viewing behaviours of children before and after the 2020–21 COVID-19 lockdowns in the UK“ (Salway c 2023) z roku 2023 nebo „Frequent Social Media Use and Experiences with Bullying Victimization“ (Young et al., 2024) z roku 2024 nebo jeden z nejnovějších průzkumů „Are You Addicted to Your Phone? American Phone Usage & Screen Time Statistics“ (Kaylin 2025)

Připomeňme si nyní čtyři hlavní oblasti identifikované výzkumníky, spojené přímo s duševním zdravím mladých dospělých: spánek, strava, pohyb a vztahy. U každé z nich bychom nyní mohli dohledávat výzkumy (a na mnoho z nich odkazuje Haidt ve své knize), které jednotlivé oblasti propojují s hodinami denně strávených u obrazovek a dokládají tak jejich jednoznačně škodlivé účinky. Zde asi kauzalitu nikdo zpochybňovat nemůže.

Zmiňme ještě dvě významné oblasti, které jsou pro on-line prostředí specifické, a jsou odborníky dávány do souvislostí s nárustem psychických problémů u mladistvých. Tím prvním je šikana. Respektive kyberšikana. Ta má pro ročníky narozené od roku 1981 vzestupnou tendenci. (Iffland et al., 2023) Což je jednoznačný důsledek současného způsobu užívání digitálních technologií. Druhou oblastí je oblast sebeprezentace (ve spojení se srovnáváním se s tzv. celebritami) mladých dospělých na sociálních sítí. (Hjetland et al., 2024)

A nyní se vraťme ke komplexitě problematiky. Spánek, strava, pohyb, vztahy, kyberšikana a sebeprezentace. Šest oblastí, které jsou odborníky s vlivem na zhoršení duševního zdraví mladistvých dávány do příčinných souvislostí. Ano, je to několik oblastí, ale všechny se protínají s online prostředím! Nelze se proto vymlouvat na komplexnost problému a ignorovat, že mobilní telefony (jako brána do online světa) jsou jeho společným jmenovatelem. Chytrá mobilní zařízení nelze vnímat jako nástroje omezené na jednu specifickou množinu činností, jelikož jejich funkcionalita zasahuje do širokého spektra oblastí lidské činnosti. Tato zařízení představují komplexní systém, který integruje různé domény, zahrnující komunikaci, zpracování informací, zábavu, vzdělávání, pracovní aktivity i sociální interakce. Mobilní telefony jsou vstupní branou do online prostředí, které zmíněné oblasti, známé z reálného světa, radikálně ovlivňují a modifikují. Pokud by se majoritním portálem v budoucnu staly třeba chytré brýle, nic se na problému nezmění. Haidt se právě proto ve své knize zaměřuje na různé dílčí oblasti a následně demonstruje, jakým způsobem jsou nadužíváním mobilních technologií negativně ovlivňovány, posilovány, či amplifikovány a na druhou stranu poukazuje na to, jaké důležité oblasti, které jsou naopak pro psychických vývoj mladistvých prospěšné a důležité, jsou kvůli nadměrnému pobytu v online prostoru opomíjeny.

Tímto způsobem se věnuje i komunikaci dospívajících, což je další z předmětů výtek k jeho práci, který zní: Teenageři se na mobilních telefonech věnují převážně komunikaci s vrstevníky, což je zásadní formativní prvek dospívání. To Haidt nejenom že nepopírá, (jak implikují autoři v recenzi), ale vyjadřuje s tím naprostý souhlas. Proto se této problematice věnuje velmi podrobně. Činí tak však kvůli tomu, aby demonstroval, jak rozdílných kvalit vrstevnická komunikace dosahuje v reálném a online světě a jakými fatálními neduhy trpí, je-li realizována digitálně. Tyto neduhy se pak podepisují právě třeba na utváření autonomie adolescenta. Profesor Horáček, vedoucí Centra pokročilých studií mozku a vědomí v České republice, a nyní i ředitel NÚDZ, k tomuto tématu poznamenává, že jsme definování sociálními vazbami, a proto je velmi důležité jaké od okolního světa dostáváme zpětné vazby. A ty jsou v případě sociálních sítí často velmi pokřivené. Pro mozek dospívajícího to ale není virtuální zpětná vazba. Je stejně skutečná, jako ta z reálného světa. Proto dochází k narušení přirozené zpětné vazby, což se na mentálním zdraví mladých rozhodně podepisuje. (Horáček, 2024, 13:00, 25:00)

Tím se dostáváme k poslední z výtek, která by měla být v tomto článku zmíněna. Položme si však na závěr této kapitoly ještě jednu otázku. Pokud začneme chápat skutečnost, že pod „škodlivými mobily“ se ve skutečnosti ukrývá prostor obsahující všechny (a mnohé další) fenomény, o kterých byla řeč, které jsou ale v online prostoru zásadně modifikovány, a tím pádem působí odlišným způsobem, má smysl Haidtovi vytýkat, že svými závěry může odvracet pozornost od skutečných příčin současných problémů mladých lidí?

Kniha opravdu obsahuje množství analogií a anekdotických příběhů. Otázkou zůstává, proč by to mělo být špatně. Ačkoliv se kniha opírá o množství vědeckých studií a výzkumů, není to rozhodně vědecká monografie. Jedná se o knihu určenou širokému okruhu veřejnosti, tedy nejen vědcům. Míří na rodiče, učitele, ale třeba i na politiky. Její snahou a záměrem je komunikovat velmi široký záběr poznatků a souvislostí způsobem, kterému by měla cílová skupina porozumět. Narativní propojování a příklady ze situací, které každý zná, jsou tou nejpřirozenější (ne-li jedinou) cestou, jak záměru dosáhnout. Navrch, příběh má schopnost cílit do hlubší úrovně chápání spojeného s emocemi. Ano, všichni víme, že této vlastnosti je často zneužíváno ke strašení a k manipulacím a tak se příběhy ve vědě stávají často komunikační technikou, která je vysmívána a odbývána tím, že se jedná o anekdotu. Není to jeden z důvodů, proč se tak moc otevírají nůžky mezi vědeckým světem a světem obyčejných smrtelníků, proč běžní lidé přestávají vědě rozumět, což vede k tomu, že jí přestávají věřit?

V knize je na mnoha případech a v mnoha kontextech popsána další z oblastí, která může mít vliv na zdravý duševní vývoj mladých lidí. Jedná se o internetovou pornografii. Srovnejme nyní jedno a to samé sdělení. Jednou v podobě vědecky podloženého výzkumu, podruhé v narativní podobě.

Tato studie odhaluje, že každý čtvrtý chlapec sleduje pornografii před 13. rokem věku a první kontakt s pornografií má již v 8 letech. (Berutich et al., 2022)

„Bylo mi deset let, když jsem poprvé sledoval porno. Náhodou jsem narazil na Pornhub a ze zvědavosti se tam vrátil. Webová stránka nemá žádné ověření věku, nevyžaduje doklad totožnosti, ani se mě nezeptá, jestli mi je více než 18 let. (Americké prostředí) Stránka je snadno k nalezení, je prakticky nemožné se jí vyhnout a stala se častým rituálem pro děti mého věku. Kde byla moje matka? V sousední místnosti, kde dohlížela, abych každý den snědl devět druhů ovoce a zeleniny různých barev.“ (Haidt, 2024, pg 68“)

Jak bylo řečeno, obě sdělení informují o tom samém fenoménu. Přesto se v potenciální hloubce chápání problematiky recipientem z nevědecké části populace značně liší.

Problematika pornografie nás dovedla k předposlední nevypořádané výtce, která říká, že autor předpokládá, že účinky internetových komunikačních technologií jsou na všechny stejně. Nemá úplně smysl se zabývat tím, že autor to nikde netvrdí a jen zkoumá populační problém se signifikantním počtem a trendem k nárustu (když hovoříme o trendu nárustu psychických problémů u dospívajících, také nepředpokládáme, že se to týká všech). Zaměřme se ale na aspekt, který nás posune k závěru.

Autor z faktu, že dochází k velmi brzkému prvnímu setkání s pornografickou tématikou, která je následně v online světě dostupná kdykoliv a kdekoliv, odvozuje množství negativních konsekvencí. Nejen v Evropě je internetový pornografický obsah běžně nedospělým na normativní úrovni odepřen. (to jakým způsobem je požadavek na tento normativ skutečně realizován je úplně jiná otázka) Existuje vědecký a společenský úzus, že sledování tohoto obsahu může mít v raném věku negativní důsledky. Přestože víme, že nelze jednoznačně říci, že vliv této činnosti bude mít na každého důsledky stejné, stejně tak jako nelze vyvrátit tvrzení, že v mnoha případech mohou být tyto účinky i pozitivní. Je tato skutečnost důvodem, abychom tato omezení zrušili? Stejně tak jako u počítačových her, nebo u participace na sociálních sítích a dalších typicky digitálních aktivit, i zde budeme mít uživatele, pro které je vybraná aktivita problémová, nebo není. Pointa tak není v tom, zda jsou tyto aktivity pro někoho bezproblémové či dokonce přínosné – to ostatně vždy záleží na kontextu a dispozicích uživatele. Klíčová otázka zní: Existuje významná skupina lidí, na kterou mají externality spojené s touto aktivitou výrazně negativní dopad? Pokud ano, je zodpovědné přijmout opatření, která tyto dopady omezí. Tato opatření mají většinou podobu různých typů regulací. Pokud jsou ohroženou skupinou mladí, jsou tyto regulace vždy založené na věkovém omezení.

Odgers zakončuje své kritické hodnocení slovy: „Máme tu generaci, která se nachází v krizi a zoufale potřebuje to nejlepší, co může nabídnout věda a řešení založená na důkazech. Bohužel trávíme čas vyprávěním příběhů, které nejsou podloženy výzkumem a které málo pomáhají mladým lidem, kteří potřebují a zaslouží si více.“ (Odgers, 2024)

Již jsme ukázaly, že ohánění se daty může být pouhým zastírám skutečnosti, že v případě takto komplexních jevů se jedná spíše o názorový diskurs, než o podloženost či nepodloženost daty. Nyní se však zaměřme na poslední větu, která říká, že mladí lidé si zaslouží více. Protože přesně tím samým důvodem je motivována i kniha Jonathana Haidta. Přesně z tohoto důvodu nashromáždil ohromné množství dat (a jak bylo zmíněno, v této práci usilovně pokračuje, jak se může každý přesvědčit, na jeho Substacku) a dospěl k závěru, že mladí lidé si rozhodně zaslouží pomoci s problémy, kterým čelí, a to návratem k přirozené komunikaci, nemoderovaným hrám a obecně aktivitám, které nejsou spjaté s online prostředí. Jak jsme si ukázali, rozhodně se nejedná o výstřední tvrzení, které by nebylo součástí jedné větve vědeckého názorového diskursu a má silnou podporu v klinickém pozorování.

…

Studie „Blocking mobile internet on smartphones improves sustained attention, mental health, and subjective well-being“ z roku 2025 provedená pěticí vědců ze čtyř severoamerických univerzit a Národního centra pro výzkum posttraumatické stresové poruchy zkoumala vliv používání internetu v mobilních telefonech a dospěla k jednoznačným výsledkům.

Už po dvou týdnech přineslo omezení přístupu k internetu z mobilního telefonu zásadní zlepšení ve třech sledovaných oblastech: duševním zdraví, vnímané psychické pohodě a schopnosti soustředit se. Během studie přitom mohly subjekty nadále používat internetové služby na počítačích doma i na pracovišti.( CASTELO, 2025)

Jeden z výzkumníků, který se na studii podíleli, Adrian Ward k tomu dodává: „Smartphony za posledních 15 let drasticky změnily naše životy a chování, ale naše základní lidská psychologie zůstává stejná. Naší velkou otázkou bylo, zda jsme se přizpůsobili neustálému připojení ke všemu a po celou dobu. Data naznačují, že ne.“ (SCITECHDAILY, 2025)

…

Haidt ve své knize nabízí sérii opatření, které považuje v tomto ohledu za důležité. O konkrétních podobách se dá a mělo by se samozřejmě diskutovat. Je ale otázkou, jestli čekání na to, až nám data potvrdí jednoznačně příčiny současného strádání mladých lidí, za situace, kdy máme nashromážděno ohromné množství indicií podpořených pozorováním, které ukazují jedním směrem, je opravdu to nejlepší, co můžeme pro mladé udělat, nedělat nic.

Ze škol v zemích, kde byly zavedeny opatření ohledně používání mobilních telefonů ve školách, začínáme mít první data. Ta hovoří například o zlepšení situace ohledně šikany a posílené sebeidentifikaci se školou a školním kolektivem (King et al., 2024) o signifikantním nárustu pohybových aktivit (Pawlowski et al., 2022) atd. Ano, je nutné zmínit, že i v této oblasti nalezneme výzkumy, které podpoří druhý názorový diskurs – tedy že tato opatření nemají žádný signifikantní efekt v oblastech souvisejících s duševním zdravím. Což souvisí s několikrát zmíněnou problematikou zkoumání komplexních společenských jevů založeném pouze na data-based přístupu a také samozřejmě s tím, že se máme co dočinění s efekty, které jsou rozprostřené do delších časových úseků a opět jsou spojené do dalších komplexních situací. (Například přístup škol k těmto omezením: nabídka možnosti společných aktivit o přestávkách – ping pong, deskové hry atd. – edukace o dané problematice, diskuse atd.)

V případě dílčích opatření tohoto typu je také relevantní otázka, co můžeme ztratit a co potenciálně získat. V případě, že na první otázku odpovíme: velmi málo, nebo vůbec nic a na druhou ve spektru od málo až po mnoho, nezbývá než si odpovědět na otázku – na co stále čekáme?

Odgers, C. L. (2024). The great rewiring: Is social media really behind an epidemic of teenage mental illness? Nature, 628(8006), 29–30. https://doi.org/10.1038/d41586-024-00902-2

Lebedíková, M., Mýlek, V., Šmahel, D. & Tkaczyk, M. (2024). The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness [recenze]. E-psychologie, 18(1), 64-68. https://doi.org/10.29364/epsy.49

Gates, B. (2024), The cost of growing up online, dostupné z: https://www.gatesnotes.com/the-anxious-generation

Haidt, J. (2024). The anxious generation: How the great rewiring of childhood is causing an epidemic of mental illness. Penguin Press.

Chang, M. L. Y., & Lee, I. O. (2024). Functional connectivity changes in the brain of adolescents with internet addiction: A systematic literature review of imaging studies. PLOS Mental Health, 1(1), e0000022. https://doi.org/10.1371/journal.pmen.0000022

After babel, Haidt J. et al., https://www.afterbabel.com/

Chugg,B. (2025) Book review: The Anxious Generation, from https://benchugg.com/writing/anxious_generation/

Medical Tribune. (2024), Prevence vázne i v psychiatrii, duševní zdraví se zhoršuje, from https://www.tribune.cz/zdravotnictvi/prevence-vazne-i-v-psychiatrii-dusevni-zdravi-se-zhorsuje/#

Joshi, S. V., Stubbe, D., Li, S. T., & Hilty, D. M. (2019). The Use of Technology by Youth: Implications for Psychiatric Educators. Academic psychiatry : the journal of the American Association of Directors of Psychiatric Residency Training and the Association for Academic Psychiatry, 43(1), 101–109. https://doi.org/10.1007/s40596-018-1007-2

Fitzpatrick, C., Burkhalter, R., & Asbridge, M. (2019). Adolescent media use and its association to wellbeing in a Canadian national sample. Preventive medicine reports, 14, 100867. https://doi.org/10.1016/j.pmedr.2019.100867

Lopez-Fernandez, O., Kuss, D. J., Romo, L., Morvan, Y., Kern, L., Graziani, P., Rousseau, A., Rumpf, H., Bischof, A., Gässler, A., Schimmenti, A., Passanisi, A., Männikkö, N., Kääriänen, M., Demetrovics, Z., Király, O., Chóliz, M., Zacarés, J. J., Serra, E., Griffiths, M. D., Pontes, H. M., Lelonek-Kuleta, B., Chwaszcz, J., Zullino, D., Rochat, L., Achab, S., & Billieux, J. (2017). Self-reported dependence on mobile phones in young adults: A European cross-cultural empirical survey. Journal of Behavioral Addictions, 6(2), 168-177. https://doi.org/10.1556/2006.6.2017.020

Young, E., McCain, J. L., Mercado, M. C., Ballesteros, M. F., Moore, S., Licitis, L., Stinson, J., Everett Jones, S., & Wilkins, N. J. (2024). Frequent Social Media Use and Experiences with Bullying Victimization, Persistent Feelings of Sadness or Hopelessness, and Suicide Risk Among High School Students - Youth Risk Behavior Survey, United States, 2023. MMWR supplements, 73(4), 23–30. https://doi.org/10.15585/mmwr.su7304a3

Salway, R., Walker, R., Sansum, K., House, D., Emm-Collison, L., Reid, T., Breheny, K., Williams, J. G., de Vocht, F., Hollingworth, W., Foster, C., & Jago, R. (2023). Screen-viewing behaviours of children before and after the 2020-21 COVID-19 lockdowns in the UK: a mixed methods study. BMC public health, 23(1), 116. https://doi.org/10.1186/s12889-023-14976-6

Iffland, B., Bartsch, L. M., Kley, H., & Neuner, F. (2023). Growing relevance of reports of adolescent cyberbullying victimization among adult outpatients. BMC public health, 23(1), 1503. https://doi.org/10.1186/s12889-023-16342-y

Hjetland, G. J., Finserås, T. R., Sivertsen, B., Colman, I., Hella, R. T., Andersen, A. I. O., & Skogen, J. C. (2024). Digital self-presentation and adolescent mental health: Cross-sectional and longitudinal insights from the "LifeOnSoMe"-study. BMC public health, 24(1), 2635. https://doi.org/10.1186/s12889-024-20052-4

Horáček, J. Umělá inteligence – pomoc pro duševní zdraví, nebo definitivní důvod, proč se zbláznit? (2024), https://www.youtube.com/watch?v=DMTox7jHMAE&list=WL&t=5340s

Kaylin. (2025, januar 8). Phone Screen Time Addiction & Usage—New Survey Data & Statistics. Healthcare Data Management Software & Services | Harmony Healthcare IT. https://www.harmonyhit.com/phone-screen-time-statistics/

Berutich, A. H., Cortes, M. B., Feria, E. C., Rufete, M. C., González, M. P., Razquin, E. P., & Arcos, E. D. (2022). Influence of preventive sex education programmes in compulsory secondary education students: a descriptive observational study. BMC public health, 22(1), 2171. https://doi.org/10.1186/s12889-022-14649-w

CASTELO, Noah, Kostadin KUSHLEV, Adrian F WARD, Michael ESTERMAN a Peter B REINER, 2025. Blocking mobile internet on smartphones improves sustained attention, mental health, and subjective well-being. PNAS Nexus [online]. 4(2), pgaf017. ISSN 2752-6542. Dostupné z: doi:10.1093/pnasnexus/pgaf017

SCITECHDAILY, According to Researchers, This Simple Phone Hack Can Improve Mental Health As Much as Antidepressants, 2025, https://scitechdaily.com/according-to-researchers-this-simple-phone-hack-can-improve-mental-health-as-much-as-antidepressants

King, D. L., Radunz, M., Galanis, C. R., Quinney, B., & Wade, T. (2024). "Phones off while school's on": Evaluating problematic phone use and the social, wellbeing, and academic effects of banning phones in schools. Journal of behavioral addictions, 13(4), 913–922. https://doi.org/10.1556/2006.2024.00058

Pawlowski, C. S., Nielsen, J. V., & Schmidt, T. (2021). A Ban on Smartphone Usage during Recess Increased Children's Physical Activity. International journal of environmental research and public health, 18(4), 1907. https://doi.org/10.3390/ijerph18041907

[1] Zde se omlouvám českému čtenáři, protože slovo rewiring znamená přepojení a překládání výčtu tak, aby bylo možné použít toto české slovo by bylo hodně kostrbaté. Pro pochopení podstaty problému však překlady následujících citací nejsou nutné

[2] Častá, zjednodušená kritika, která autorovi podsouvá tvrzení, že za vše mohou mobily, v tomto kontextu také neobstojí

[3] Velmi podrobnou a novou kritiku některých Haidtových datových analýz můžeme nalézt třeba v práci Ben Chugga (Chugg, 2025). I tam, přes velké množství výtek a ukázek, a i přes autorovo resume, nenalezneme podpůrný materiál pro zpochybnění celkového datového korelátů, kterým Haidt disponuje.