Nikdo z nás ve skutečnosti nežije v realitě. Naším domovem je konsensuální iluze

Průkopnická práce fyziků jako Max Planck, Erwin Schrödinger, Werner Heisenberg a dalších odhalila, že základní stavební kameny hmoty vykazují dvojí povahu a chovají se jak jako částice, tak jako vlny. Tento dualismus podtrhuje neintuitivní povahu nové vrstvy skutečnosti, ve které realitu definují pravděpodobnosti, nikoli deterministické skutečnosti. Realita, kterou vnímáme svými pěti smysly, tedy přestává být tak přímočará, jak se nám dosud jevila. Objev kvantové mechaniky dal za pravdu starým řeckým filosofům, kteří již před věky diskutovali o rozdílu mezi realitou samotnou a naším vnímáním reality.

Skoro deset let před nimi rozbil svou obecnou teorií relativity Albert Einstein Newtonovskou pohádku o tom, že čas a prostor jsou dvě oddělené entity. Optimistická vize generací vědců, kteří se rozhodli interpretovat svět pomocí pozorování, měření, matematických výpočtů – zkrátka exaktně a empiricky, o tom, že svět je velký, dobře seřízený stroj, který lze rozebrat na základní částice a pochopit tak veškerá jeho tajemství, se odebrala po zhruba čtvrti tisíciletí do říše pohádek pro dospělé.

Těmito objevy skončila pro vědu sklizeň nízko visích plodů, které čekaly na utržení od dob, kdy lidstvo našlo odvahu se odpoutat od odvěkého prsu náboženských představ, které do té doby měly patent na interpretaci smyslu existence. Ty sice přes všechny svá negativa pomáhaly lidem světu rozumět, orientovat se v něm a získávat v jejich konturách pocitu smyslu, ale také opakovaně ukazovaly, kam až jejich obrana může vést. Na vypálených mýtinách, které zbyly po třicetileté válce, začala klíčit naděje, že za pomoci vědecké interpretace reality lze vytvořit svět lepší a smysluplnější. Vypadalo to zprvu velmi nadějně. Nadešel čas neuvěřitelných technických vynálezů, úspěchů v medicíně, zvyšovala se životní úroveň i těch nejchudších vrstev, a tak zbyl čas i na otázky sociální a etické. Lidská civilizace dokázala po tisíciletí vývoje zrušit otroctví, ženy se přestávaly stávat občany druhé kategorie a pojmy jako emancipace a lidská práva se pomalu, pomaličku, začaly plnit i nějakým obsahem.

První velké vidle do tohoto vývoje hodila první světová válka. Lidé však ani po jejích hrůzách z nastoleného kurzu neuhnuli. Evropa se po jejím ukončení přeskládala a mnoho národů v novém uspořádání žilo nadějí, že skrze nový nacionální identitarismus nalezne vysněnou svobodu. Netrvalo však dlouho a stíny, které na krátký čas ustoupily do pozadí, začaly znovu získávat pevných a jasných obrysů. I z tohoto důvodu si prakticky nikdo nevšiml, že svět se nadobro změnil. Povaha těchto změn se začala ukazovat až drahný čas po ukončení nejšílenějšího konfliktu v lidských dějinách, který člověka definitivně usvědčil z toho, že ono sapiens sapiens je vztahu ke skutečné podstatě člověka jen jakýmsi dvojitým, sarkastickým oxymóronem.

Ani to však nebyl finální rozsudek nad nastoleným kursem Newtonovského světa. Jen málokdo tušil, že jeho jezdci už dávno cválají na mrtvých koních, a to i přes pokračující vlnu národních emancipací v podobě dekolonizace. Ať té, co byla pozůstatkem světa středověkého, tak té, co byla nastolena novodobými imperiálními mocnostmi vzešlých z druhé světové války. Záchvěv svobody po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu, doba, kterou někteří označovali za konec dějin. Krátký závan naděje, která však pocházela z ruin starého světa. Proto ještě musela padnout poslední vize, kterou na rozbitém dvoukoláku modernity dotlačili do tragického finále postmodernisté. Idea všespásného a racionálního dialogu, ve kterém spor disponuje pozitivní valencí jejíž úkolem je nalézt obecně přijatelný konsensus.

A jsme tady. Ve světě tisíce a jedné pravdy, miliard antagonistických názorů a nároků, ve světě postnáboženském a i postfaktickém. Kdyby lidstvo v meziválečných dobách bylo bdělejším a kdyby v této bdělosti pokračovalo v posledních pár desetiletích, nebylo by překvapené a třeba už by pracovalo na strategii, jak z nastolené trajektorie, která rozhodně nemíří dobrým směrem, nalézt cestu ven. Základem by třeba mohlo být zprostředkování chápání mechanismů, které determinují naše vnímání a myšlení a tím pádem také naše chování a rozhodování, v podobě základních stavebních kamenů vzdělávání. To by mohlo vést k vyhlédnutí lidstva, anebo alespoň valné části, z oné Platonské jeskyně plné předsudků, odsudků, strachů a stínů minulosti. Pohled na denní světlo by pak mohl vést k ukončení přesvědčení, že smyslem našeho bytí je boj za nějakou jedinou pravdu definující tu správnou verzi reality. Jestli totiž za něco bojovat máme, tak je to za to, za co jsme bojovali od počátku naší existence. Za přežití. Tentokrát však za přežití jako lidstva, protože jako jedinci jsme s ním již zcela propojeni v jeden komplexní systém. Komplexita systému totiž roste jak s počtem dílčích částí, tak strukturou propojení a nelineárními, často zpětnovazebnými interakcemi mezi nimi. Tuto definici komplexního systému lidstvo již splňuje. Což fundamentálně proměňuje, ale nepopírá, původní evoluční nastavení. Znalosti mechanismů, jejichž podoba od počátku minulého století vylézá na povrch, lze k této proměně vhodně využít, a to zcela v souladu s hluboce zakořeněnými evolučními determinanty.

První a základní skutečností, kterou musíme jako lidstvo z nového paradigmatu vstřebat, je odlišení dosud spojených náplní pojmů – vnímání a skutečnost / realita. Realitu totiž nikdo z nás ve skutečnosti nikdy ani nenavštívil. Naše smysly zachytí jen její úzký výsek a naše kognitivní mechanismy řízené mozkem nedokáží zpracovat ani všechny informace v tomto omezeném výseku. Možná si řekneme, no tak to není nic nového pod sluncem, že nevnímáme realitu celou, ale i to je chybná interpretace. Nejenom, že nevnímáme realitu celou, ale my tu část, kterou vnímat schopni jsme, interpretujeme nějakým konkrétním způsobem, za nějakým společným záměrem. Prostě jsme se rozhodli, že střípky informací, která k nám doputovaly skrze naše smysly, budeme interpretovat tak a tak. Tedy, my jsme se samozřejmě o ničem nerozhodovali. Rozhodovalo to, co pro nás bylo nutností. Tedy přežití.

Z toho plyne důležitý závěr. Naše kognitivní mechanismy interpretují realitu tak, abychom přežili, nikoliv tak, abychom poznali pravdu. Náš mozek se chová na jisté úrovní velmi podobně, jako umělá inteligence. V ohromném množství dat hledá vzorce, které jsou pro něj důležité. V tisících odstínech zeleně pralesa se snaží rozpoznat hada, tygra, jedovatého pavouka. Přesně tohle se náš mozek naučil. Nepotřebuje tak zpracovávat miliardy pixelů obrazu, ale porovná celkový obraz se vzorci, které má v hlubokých vrstvách vědomí uložené. Kognitivní psychologie poukazuje na to, že vnímání dokonce záměrně skrývá části reality a místo nich zdůrazňuje to, co je užitečné pro přežití; bez tohoto filtrování bychom nepřežili, protože by nás zahltily zbytečné informace.

Výzkumy zároveň ukazují, že náš mozek po většinu času porovnává příchozí informace s uloženými vzorci – přes naše smysly – a činí tak dokonce v opačném pořadí, než bychom očekávali. Náš mozek totiž obraz reality předpovídá. Teorie prediktivního zpracování ukazuje, že smyslové údaje jsou zpracovávány prostřednictvím toku zdola nahoru, zatímco kognitivní očekávání proudí shora dolů, čímž vytvářejí vnímání prostřednictvím syntézy obou v nepřetržitém procesu. Pouze v okamžiku, kdy smysly doručí vjem, který je v rozporu s uloženým vzorcem, aktivují se (jak si ukážeme vzápětí, ne vždy) pokročilejší kognitivní mechanismy, která sídlí v nejmladší části mozku, aby vzorec validovaly. Tyto exekutivní funkce jsou ale jednak vysoce energeticky náročné a také nejméně efektivní – vyžadují čas. Mozek samotný spotřebuje zhruba 20–25 % veškeré denní energie, přestože jeho hmotnost je asi 2 % celkové hmotnosti, a prefrontální kortex – centrum těchto exekutivních funkcí – je energeticky nejnáročnější. Proto je tak náročné udržet dlouhodobou koncentrovanou pozornost na řešení složitých úloh.

Mnohé evolučně naučené vzorce jsou tak robustní — buď proto, že je v přirozeném prostředí téměř nic nenarušuje, nebo proto, že riziko plynoucí z jejich nerozpoznání je příliš vysoké —, že mozek s námi „nediskutuje“ a vnucuje nám vjem, který realitě neodpovídá; právě na těchto mechanismech stojí velká část optických i kognitivních iluzí. Viz například známá iluze masky. Evoluce prostě nepotřebovala, abychom se dívaly někomu do obličeje z druhé strany, potřebné bylo rozeznat vzorec obličeje za jakýchkoliv podmínek, a tak nám inverzní obrázek náš mozek překreslí na pozitivní.

Pokud čtenáře zajímají další zajímavé iluze, ve kterých se může přesvědčit o tom, jak nám mozek občas doslova a do písmene překresluje realitu, doporučuji video Reality is made of illusions z TEDx. Viz zdroje.

U kognitivních klamů tohoto typu platí důležitá a znepokojivá skutečnost: mnohé z nich jsou uloženy tak hluboko v hierarchii zpracování podnětů, že je naše racionální vědomí nedokáže narušit; samotná znalost, že jde o iluzi, iluzi nezruší.

Důležité je také uvědomění, že ony uložené vzorce jsou vysoce komplexní. Tedy že pracují v rámci širokých kontextů. Tyto kontexty obsahují časové, prostorové, perspektivní, světelné, pachové, sluchové a další informace.

Proč tyto klamy potřebujeme? O tom, že nám pomáhají k rychlému rozhodování a úsudku, jsme již hovořili. To však není vše. Další z funkcí je tzv. vyplňování mezer: Neustálé vyplňujeme percepční i kognitivní mezery informacemi, které mohou být správné nebo špatné. A další funkcí je vynucování řádu: Uměle organizujeme vstupy v našem mozku, i když naše prostředí může být velmi neorganizované. Vnucujeme vjemům vlastní řád. Tedy smysl.

„Vaše mysl je připravena, a dokonce dychtivá identifikovat agenty, činitele děje, přiřazovat jim osobnostní znaky a konkrétní úmysly a vidět jejich akce jako vyjádření individuálních sklonů.“

To jsou slova nositele Nobelovy ceny za výzkum rozhodovacích procesů, Daniela Kahnemana. Své poznatky plynoucí z dlouholetých výzkumů shrnul ve skvělé knize Myšlení rychlé a pomalé. Byl to jeden z dalších hlasů, který sice v jiném oboru, ale přesto svým způsobem navazoval na objevy z počátků minulého století ve fyzice. Hlas, který se snažil světu sdělit pravdu, kterou jsme dosud nepřijali. Obraz světa založený na narativním vnímání reality, ve kterém jsou jednotlivé její části jako puzzle vřazeny na místo, které jim určuje smysluplný, sdílený příběh, ze kterého následně odvozujeme smysl naší existence, se právě rozpadá. Fyzikové nejprve dekonstruovali dva, do té doby nezpochybnitelné narativy, do kterých rámujeme veškeré dění a které nám zajišťují bazální schopnost orientace v nekonečné záplavě informací, kterými jsou bombardovány naše omezené smysly. Prostor a čas. Neurovědci a kognitivní psychologové pak odhalili, že mechanismy, jež stojí za naším vnímáním reality a za našimi úsudky o ní, fungují na principu vytváření selektivních nevědomých iluzí.

Můžeme se bránit změnám epistemických paradigmat, jak chceme, ale globální sociální organismus — tedy lidstvo — na tyto změny reagovat bude, ať se nám to líbí nebo ne. Reakce bude však obranná, nikoliv transformativní. To, co by přijetí nového paradigmatu mohlo přinést, nás v případě odporu ke změně může zničit. Proto již můžeme vidět, jak se umírající principy starého narativního světa brání vytvářením nových a oprašováním starých příběhy, ve kterých lidé zoufale hledají smysl.

Narativy totiž tvoří pojítko – ono vyplňování mezer, o němž byla řeč –, ve kterém informace dostávají smysl. Bez této sítě by informace byly jen vnímané znaky neznámého kódu. Příběhy vytvářejí kontextovou síť, která informace třídí, přiřazuje jim význam a účel. Plní úlohy úplně stejnou, jako mechanismy, které stojí za kognitivními iluzemi, o kterých jsme si povídali. Utvářejí naše přesvědčení způsobem, který přímo modifikuje percepci reality – tedy to, co stále ještě považují za realitu samotnou. Náhoda nebo záměr tajemných iluminátů? Kondenzační páry, nebo chemtrails? Agresor a dobyvatel, nebo obránce ztraceného řádu světa? Pomatený šarlatán, nebo guru s magickými schopnostmi? Jsou to širší narativy, které jsme přijali – tu vědomě, tu výchovou, tu pod tlakem životních tíží – které stojí za výběrem. Nikoliv racionální, objektivní mysl. Narativy utvářejí naše přesvědčení, která se stávají nevidomými vůdci našeho myšlení, činění a našich voleb. Oč více slepoty, o to více přibývá nezpochybnitelnosti. Čím více nezpochybnitelnosti o to větší tendence se bránit všemi prostředky v okamžiku, kdy nevinné malé dítě z davu zakřičí – císař je nahý!

V roce 2005 byl proveden experiment skupinou vědců, kteří objevili koncept, který nyní nazýváme slepotou volby. Účastníkům byly předloženy dva obrázky skutečných lidí a ti si následně museli vybrat ten, který považovali za nejpřitažlivější. Obrázky pak byly položeny před účastníky rubem vzhůru. Tak aby, přesto že byly otočené lícem dolů, nebylo pochyb, který je který. Vlastně to byl nenucený pohyb, za kterými následoval pokyn k tomu, aby si účastník vzal zpět svůj obrázek a vysvětlil, proč si zvolil zrovna ten. Co účastníci pokusu nevěděli bylo, že vědci před tím absolvovali výcvik u profesionálního kouzelníka a nepozorovaně obrázky prohodili. Participant pak neomylně sáhl po „své“ kartičce.

Asi 30 % lidí si vůbec nevšimlo, že došlo k výměně! Nicméně nejzajímavější část nastala, když začali odůvodňovat svou volbu. Nikdo z nich neřekl nevím. Naopak. Bez zaváhání uváděli důvody svého výběru, který ve skutečnosti neučinili. „No, vlastně, ona vypadá jako moje teta, ke které mám blízko, a proto jsem si ji vybral,“ nebo: „Opravdu se mi líbí její náušnice, proto jsem se tak rozhodl,“ i když na původním obrázku, který si vybrali, žádné náušnice nebyly.

Stejně tak jako v případě mechanismů, stojících za prediktivním vnímáním, velmi často nejdříve jednáme a až pak se snažíme přijít na to, proč jsme udělali věci, které jsme udělali. Interpretujeme své vlastní chování tak aby splňovalo požadavek koherence a nějakého širšího, smysluplného narativního celku.

Mnozí se nám snaží namluvit, a mnozí se snaží tomuto namlouvání uvěřit, že jediná cesta z marasmu dnešních dní je obnova nějakých silných, obecně sdílených narativů. Proto v nebývalé míře ožívají narativy náboženské, nacionalistické a koneckonců i všechny ty konspirační. Život ve světě, který je řízený záměrem mocných, je stále příjemnější variantou než život ve světě, jehož obraz nastínili známí i méně známí géniové svými objevy. Ten se pro naši mysl, utvářenou mechanismy starými statisíci a miliony let, může jevit jako čirá hrůza. A tak posilováním identitních narativů bojujeme za starý svět, čímž jen prohlubujeme jejich vzájemný antagonismus. A když začne selhávat obrana slovem, bereme do rukou zbraně, kterými tyto příběhy bráníme od dob, co člověk člověkem je. Jen to máchnutí mečem zvládlo nadělat podstatně méně škody, než konvenční, či dokonce jaderná hlavice.

Nový pohled na realitu ve skutečnosti ale naše žití neohrožuje. Naopak. Prohlédnutím iluze nastíněné výše bychom se do slova do písmene ocitli v jiné realitě. Ta by disponovala hnízdem stejně vyhřátým a pohodlným, jako všechna ta dílčí hnízda minulosti. Ta však své vnitřní bezpečí odvozovala od vymezení se k hnízdům ostatním. Nové hnízdo by bylo místem, ve kterém je vše se vším propojeno. Snaha o vymezení se, či dokonce boj s nějakou jeho částí by byl považován za stejně absurdní, jako boj ruky s nohou v rámci jednoho těla. Přesto by toto hnízdo nabízelo možnost kreativního růstu, nekonečné možnosti pro dobrodružství, objevování a seberealizaci. Ta by však nebyla jen sebestřednou honbou za individuálním potěšením, nýbrž prací podporující životní funkce celého propojeného organismu. Nové hnízdo by se stalo výchozím, bezpečným bodem, ze kterého je možné se dotýkat reality nikoliv úzkostně a vystrašeně, nýbrž pokorně, s úctou a skutečně svobodně – tedy bez antagonistických narativních předsudků. Tento způsob bytí by dokonce ani nevyžadoval popření základních evolučních mechanismů přežití, naopak. Stal by se jejich naplněním.

Reality is made of illusions—and we need them | Susana Martinez-Conde: https://www.youtube.com/watch?v=FzDw07RqCSs
An interoceptive predictive coding model of conscious presence: https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2011.00395/full

Myšlení rychlé a pomalé. Daniel Kahneman - kniha