Deníky z montovny aneb čekání na Ukrajince

Odvolávání se na nízkou nezaměstnanost slyšíme pořád. Nízká nezaměstnanost ale neznamená rovnoměrné rozvržení pracovních příležitostí. Ani to, že někde se poptávka s nabídkou nesetká. Žiji v okrese, kde bývala nezaměstnanost vždy vysoká. Následkem toho se v minulých pár dekádách mladí lidé přesunuli blíže ke krajskému městu. Můj okres stárne a vymírá rychleji než zbytek kraje. Našlo se i pár investorů, které lákaly zejména levnější pozemky a levná pracovní síla – zoufalí lidé berou vše – a postavily si tak zde pár nových výrobních hal. Bez administrativy – tu mají velice často v hlavním městě. Trh práce tady vypadá tak, že firmy hledají zejména dělnické pozice se základním vzděláním za minimální mzdu.

Po rodičovské jsem si potřebovala najít jinou práci. Po padesáti odeslaných životopisech, kurzu s kariérní poradkyní, rekvalifikací do IT, vytvoření si vlastních webovek a několika pohovorech, na kterých se mě pravidelně ptali na děti, nebo jestli hodlám opravdu dojíždět tak daleko, jsem dostala nabídku do dvaceti minut vzdálené montovny na místo asistentky.

Nebyl to žádný dreamjob – 23 hrubého a jenom na dobu určitou na pár měsíců, ale byla jsem ráda i za to. Práce se měla týkat administrativní agendy, jednoduchých výpočtů chemických látek, logistiky, a měla být sjednána na pár měsíců. Můj budoucí zaměstnavatel vznikl v devadesátých letech privatizací závodu a momentálně patří k nejúspěšnějším v oboru na tuzemském trhu.

Zádrhel přišel už první den. Můj perspektivní vedoucí nebyl schopný mi dát rozpis směn ani pracovní smlouvu. „Víte, účetní tady dnes není a druhá paní je na mateřské.“ Později se ukázalo, že stejně jako účetní, chybí i kdokoliv, kdo by mi ukázal povinnosti spojené s pracovním místem. A tak mi šéf dává za úkol jít místo do kanceláře prozatím do výrobního provozu k lince.

Jak zjišťuji, lidé ve výrobě jsou mnohem zajímavější než ti z kanceláří. Dozvídám se od nich, že je běžné mít tady třicet dní „staré dovolené“ nebo že směny jednomu pracovníkovi navazují na sebe už po pár hodinách. Dokonce i to, že pracovní úrazy se tady nehlásí, nýbrž řeší vybíráním si dovolené. Když se jich ptám na zákoník práce nebo odbory, jenom krčí rameny.

Smlouvu, kterou přede mě po pár dnech práce předložili, jsem si, poučena příběhy kolegů z výroby, pečlivě pročetla. A několikrát personalistce vrátila. Byla tam nižší mzda a jiný režim pracovní doby, než jsme si domluvili, poté zase vyšší hodinový fond, než u dvousměnného provozu má být, „my bychom vám to počítali podle zákoníku práce“, „my to tady máme ve smlouvách běžně“. Ano, to vím. Šéf, u kterého totiž sedávám v kanceláři, dělá i docházku celé jedné části výroby, proto vím, že pracovníci tady mají ve smlouvách i u třísměnného provozu 40 hod. A dodržují je. Myslí si, že musí.

Po dvou týdnech podivného tápání nad pracovní náplní, nárazových úkolů od šéfa typu umyjte nádobí ve výrobě, najímají druhou asistentku, která mě má střídat na směnách. Kolegyňce je mírně nad dvacet let a realitou místního trhu práce je dokonale semleta také. A nejen tou. Na tomto místě během sezóny vypomáhá už druhým rokem a stejně jako kolegové z výroby mě varuje před ne/organizací směn. Tlačím tedy na svého vedoucího, aby nám naplánoval směny, ale nakonec si to s druhou asistentkou musíme dohodnout sami mezi sebou. V této práci se pracuje od pondělí do soboty na ranní a odpolední směnu, a v neděli na ranní. Jednomu pracovníkovi to tedy vychází na 1 den odpočinku jednou za čtrnáct dní. Vím, že zemědělské závody během sezony mohou legálně zkrátit zaměstnanci dobu týdenního odpočinku na 24 hodin – ale musí mu ho v následujícím týdnu taky nahradit, což tady není. Na druhou stranu v této práci jsou všechny přesčasy placené – z minulého duševního zaměstnání znám jenom ty neplacené – takže to je pro mě celkem příjemná změna.

Kolegové Ukrajinci byli asi nejsmutnějším aspektem v celé této zkušenosti. Většinou se jednalo o Ukrajince už v důchodovém věku a se starobním důchodem, který pobírají doma (kolem 1500 Kč v přepočtu). Velmi vrásčité shrbené postavičky ve starých riflích a prošívaných kabátech. Můj šéf je má v rozpisu směn označené jako „Ukrajinec 1“ a „Ukrajinec 2“, i když se jmenují úplně normálně jako Tonja nebo Svitlana. Jedna mi vykládá svůj příběh lámanou češtinou, je zdravotní sestra. Ptám se jí, jestli by raději nedělala v mnohem lépe placeném zdravotnictví. Říká, že neumí dobře česky. Naštěstí znám ředitele místní nemocnice, dávám jí kontakt a vypisuji, jaká pracovní místa by v nemocnici mohla dělat i bez plynulé češtiny. Vím, že tady v montovně má neuvěřitelné množství směn bez zákonného odpočinku.

Z montovny jsem nakonec odešla po pracovním úrazu. Byla to ale spíš poslední kapka po týdnech a sadách nepříjemných překvapení, ne jediná příčina. Vedoucí úraz neřešil, ani nezapisoval a já jsem nehodlala na nic takového vyčkávat a rozhodla se přesunout do nemocnice na pohotovost. Když jsem hlásila úraz šéfovi ještě po telefonu a trvala na zapsání, celkem nepříjemně na mě vyjel, že nic zapisovat nebude. Ostře jsme si vyměnili názory o pomůckách a školení BOZP. Rozhodla jsem se celý incident vzít jako znamení shůry, že má cesta tady skončila, viděla jsem dost, a odejít ještě ve zkušební době.

Když se vracím do práce celou věc dořešit, vede mě už více klidný vedoucí do kanceláře ředitele. Nepřekvapuje mě to. Ředitele znám jako velmi vulgárního chlapíka, který chodí po chodbách a peskuje své klíčové odborné zaměstnance za neuklizené nářadí jejich podřízených. Teď má přátelštější tón. Nabízí mi dohodu. Já ukončím pracovní neschopnost a on mi ty peníze doplatí. Vysvětluje mi, že nemůže dočasně zaměstnávat Ukrajince, když má pracovní úrazy na pracovišti (to náhodou vím, v bývalém zaměstnání pode mě spadal i bezpečnostní technik – ale to jsem ve svém CV protřele vynechala) a tvrdí, že nic takového se tady nikdy nestalo.

Samozřejmě si od něj peníze nevezmu. Ukrajinci zákoník práce neznají vůbec – když něco podobného zkusí vedoucí na ně, nebudou se bránit vůbec. Proč bych je tomu měla vystavit? Při sepisování úrazu se bezpečnostního technika nenápadně zeptám, jestli mají hodně úrazů. Bezelstně mi řekne, že teď ano.

Na celé montovně mě nemile zarazila rezignovanost a podřízenost českých pracovníků. Oni vědí, že podmínky jejich práce nejsou podle zákonné normy, jejich nastavení je však poslušnost. Hodně mi to připomínalo naše základní školství – plnit úkoly, mlčet, nezpochybňovat postupy ani autoritu, a to nikdy. Když jsem o zkušenostech mluvila s kamarádem, který v podobné montovně, ale blíže k velkému městu, tedy mnohem přívětivější, dělá vedoucího, řekl mi, že lidé nechtějí měnit práci. Myslí si, že jinde to bude úplně stejné a je pro ně jednodušší si nezvykat na nové kolegy nebo styl práce.

Mluví se o uvolnění našeho trhu pro Ukrajince – v tuzemsku nedokážeme ohlídat plnění zákoníku práce a hygienických norem ani pro české pracovníky. Pro elity v hlavním městě jsou zaměstnanci montoven méněcenné „socky“ a jediný okamžik, kdy je reflektují, jsou volby. To jsou překvapené, že nevolí stejně jako oni.