Článek
Nedělní ráno. Já i dítě ještě spíme.
Malý pořád kašle a budí se, ale po čtvrtečním rentgenu jsem klidnější - plíce má čisté.
Pak ze spaní slyším chrčení.
Otevřu oči a mému dítěti jde od pusy pěna.
Zvednu ho rychle z postýlky. Hlava mu padá dozadu. Je bezvládný jako hadrová panenka. Vezmu ho do náruče. Nereaguje. Jen chrčí.
To, že vůbec vyťukám číslo záchranky na první pokus, je vlastně výkon - vzhledem k tomu, že můj mozek v tu chvíli ještě napůl spí a teprve se rozjíždí do provozu.
„Jo, my k vám jezdíme kvůli epilepsii. Dejte mu diazepam. Hned tam budeme.“
Člověk by řekl, že já, ostřílená matka a specialista snad na všechny nezvyklé projevy epilepsie, to poznám, vím, co mám dělat. Jenže chyba lávky.
Než jsem měla dítě, myslela jsem si, že epilepsie znamená prostě „praštit sebou o zem a třást se“. Jenže ono to může vypadat úplně jinak.
U nás třeba klasický záchvat trvá šest minut. Malý má ruce zkroucené v pěstičkách a hlasitě dýchá.
Pak přijela sanitka.
Zdravotníci se nejdřív nemohli dostat do baráku a potom se zasekli ve výtahu. Stejně jako minule. Upřímně, k tomu výtahu by měli rozdávat manuál. Bez dveří a s pohybovým čidlem. To zmate i toho nejštudovanějšího člověka.
Naštěstí už jsem v tu chvíli věděla, že nejde o život.
Malý mezitím spal.
Paní doktorka rozhodla, že pojedeme do nemocnice.
Kočárek se samozřejmě do sanitky nevešel. Což je s nesedícím dítětem docela komplikace. Do autovajíčka už se nevejde a nosit ho delší dobu v náručí je slušný silový trénink.
V hlavě jsem mezitím řešila, jestli si nás tam nechají, co mu zase najdou, jak budeme organizovat další dny a jestli se budu vracet s dítětem autobusem v náručí.
V nemocnici klasika - kontrola, otázky, vyšetření. Můj mozek pořád ještě úplně nenaběhl do provozu, vůbec jsem netušila, kolik je vlastně hodin. K času záchvatu jsme se nakonec dopracovali.
Naštěstí už mají z minula celý jeho životopis. Myslím, že jsme se dostali i k číslu bot, takže už ze mě víc informací dolovat nemuseli. Uf.
Malý mezitím začal znovu kašlat a dusit se slinami.
Verdikt? Akutní laryngitida a grand mal záchvat- tedy velký epileptický záchvat. Hospitalizace nakonec nebyla potřeba.
Stáhli mě o 90 Kč a zařídili převozovou sanitku domů, moc milí lidé.
Malý se v ní tvářil, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Sanitka? Jasně. Klasická neděle.
I tak nás ten výlet doběhl. Mě to vyčerpalo hlavně psychicky, malého úplně položil koktejl prášků, co mu zase nasadili.
Spali jsme až do dvanácti… teda skoro. Já do dvanácti pěti.
V jednu chvíli jsem ho slyšela si hrát, ale když jsem otevřela oči, měl hlavu schovanou pod peřinou. Vylítla jsem z postele jak čertík z krabičky. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že mám infarkt.
A on?
Ten se na mě jen podíval stylem: „Co zase blbneš.“
A víte, co je na tom zvláštní?
Že pro spoustu lidí je tohle nepředstavitelná situace.
Pro nás je to jen další obyčejný neobyčejný den. Šťastný Den matek.
