Článek
Kdysi jsem dělala dotazník o tom, jestli stres v těhotenství může ovlivnit vývoj dítěte.
Tehdy to pro mě byla jen seminární otázka.
Dnes vychovávám dítě se zdravotními komplikacemi a na ten dotazník myslím až příliš často.
Mohla jsem udělat něco líp? Jinak?
Mé těhotenství byl jeden velký stres. Nebyl to ten idealizovaný čas, kdy žena září, hladí si břicho a všechno je zalité světlem. Zpívání písniček před spaním a čtení pohádek.
Přitom jsem věděla, jak důležitá je psychická pohoda. To se bohužel lehko řekne, ale mnohem hůř žije. Řešila jsem vztah, ve kterém už byla prasklina. Zrada, kterou jsem tehdy nedokázala úplně vstřebat.
Do toho covid ve třetím měsíci. Strach, nejistota, otázky, na které nikdo neuměl dát jasnou odpověď.
A pak i zdravotní obavy - jestli jsem neprodělala nemoci, které by mohly ovlivnit vývoj dítěte.
Každý další týden byl spíš čekání na to, co se ještě objeví špatného, než radostné očekávání.
A mezi tím vším přišla informace, že čekám kluka.
Pro někoho drobnost. Jenže já jsem v tu chvíli nebyla „někdo“.
Byla jsem žena, která měla v sobě rozbitou důvěru k muži, od kterého to dítě pocházelo. A najednou jsem měla přijmout, že přivedu na svět syna.
Nešlo o to, že bych nechtěla dítě.
Šlo o to, že jsem v sobě nesla bolest a zklamání z muže – z jeho otce.
Měla jsem pocit, že část té bolesti dostává tvář. Že to, co mě zranilo, se zhmotňuje.
V té chvíli nefungují logické věty typu „hlavně aby bylo zdravé“.
Jako racionálně uvažující žena jsem si dokázala všechno vysvětlit. I to, jak snadno může člověk nevědomky ublížit dítěti tím, že ho nedokáže plně přijmout. Hlava ví, ale emoce si jedou vlastní příběh.
Jsou věci, které člověk sám úplně neustojí.
Tady někde by měla být podaná ruka, terapie, čas, pochopení. Možná i vztahy k mužům vyřešené dřív, než přijde těhotenství.
Tehdy jsem si neuměla přiznat, že část mého odporu nepatřila dítěti. Patřila mužům obecně, zranění, které jsem si nesla, a představám, které jsem měla o tom, co znamená mít syna.
Strachu, že jednou bude jako on.
Neumím dnes přesně říct, co všechno mohlo nebo nemohlo ovlivnit vývoj mého dítěte.
Možná už to ani nechci rozebírat tímhle způsobem, protože mě to drží v kruhu viny, který nikam nevede.
Co ale vím jistě je, že když se můj syn narodil, nic z těch strachů už v té podobě neexistovalo.
Byl tady.
Začala jsem ho poznávat ne skrze minulost, ale skrze něj samotného.
Je v něm tolik života, tolik energie, tolik boje. Někdy až do únavy, někdy až na hranici mých sil. A přesto i v tom všem je něco neuvěřitelně čistého.
Dnes ho miluju způsobem, který jsem si tehdy neuměla ani představit.
Občas, v tichých chvílích, mi probleskne myšlenka, jaké by to bylo, kdyby jeho cesta byla lehčí. Kdyby nemusel tolik bojovat.
Ale i tahle myšlenka rychle ustoupí zpátky tomu, co je tady a teď.
Protože on není „co kdyby“. On je on.
A zpětně… pohlaví vlastně vůbec nebylo to důležité.
