Článek
V téhle zemi máme zvláštní národní sport: přesvědčování sami sebe, že další dálnice všechno vyřeší. Je to jako když někdo shání větší kalhoty místo toho, aby se zamyslel, proč ta původní velikost přestala fungovat. Jenže místo kalhot je to beton, bagry a dvacetileté povolovací řízení.
Řidič tu má status skoro božstva. Když se řekne „silnice“, ozve se sborový zpěv hymny a někdo začne tisknout vizualizaci budoucího dálničního ráje, kde se všichni volně prohánějí po hladkém asfaltu, usmívají se a nikdy nezastaví. Realita? Třicetikilometrová kolona, tři pruhy zúžené na jeden, protože někdo někde přemalovával čáru. Jo a taky nehoda s kamionem, který vezl kuřata, takže teď stojí celá republika a v rádiu hraje „provoz kolabuje ve všech směrech“.
Ale jakmile se navrhne cyklostezka, atmosféra se změní. Náhle se ozve volání po „útlaku řidičů“ a „cykloteroru“. Najednou je každý expert na topografii, ekonomiku a právo: „Kam bys to jako dal, když tu máme silnice?!“ No, úplně jednoduše. Vedle nich. Nebo místo jednoho z pěti pruhů, které tam stejně nepotřebujeme. Nebo tam, kde je teď jen tráva, rampouchy a odpadky z roku 1998.
Cyklostezky totiž mají magickou vlastnost: lidé je používají. Fakt. Když se udělá pořádná, oddělená, široká a bezpečná stezka, najednou ji zaplní lidi na kolech. Ti samí, o kterých se ještě včera tvrdilo, že neexistují, protože „nikdo na kole nejezdí“.
A teď to nejlepší. Každý člověk, co jede na kole, není v autě. A pokud není v autě, nezabírá místo v koloně. Neprodukuje frustraci. Nezuří na kruháku. Nevyřvává na spolujezdce, že „TO DŘÍV NIKDY NEBYLO TAKHLE ZALAGOVANÝ!!!“. Jednoduše jede. A dojede.
Řidiči často říkají: „Já bych na kole jel, ale nechci umřít.“ Cool. To je přesně důvod, proč stavíme cyklostezky. Ne proto, aby se šťastně projížděl triatlonista v lycře za půl milionu. Ale proto, aby průměrný člověk v riflích mohl dojet do práce, obchodu nebo hospody a přitom neskončit jako pamětní plaketa na svodidlech.
Takže ano, potřebujeme víc cyklostezek. Méně dálnic. Méně betonových chrámů, kde se nám realita vysmívá do obličeje. Místo toho si postavme infrastrukturu pro lidi, co se chtějí hýbat, dýchat, žít a dojet.
A všem, kdo říkají, že cyklisté nemají na silnici co dělat:
Nebojte. My tam nechceme být. To je pointa.
Postavte nám cestu. A my zmizíme z vaší.
