Článek
Bojím se selhání víc než rozchodu. A když to řeknu nahlas, zní to hrozně cynicky. Jako by mi bylo jedno, že přijdu o člověka, kterého miluju. Jako by mi nezáleželo na vztahu, na společných letech, na vzpomínkách, na blízkosti. Jenže realita je složitější. Mně na tom záleží. Jen se ještě víc bojím toho, co by rozchod znamenal pro mě samotného.
Ne emocionálně. Egoisticky.
Bojím se, že budu ten, kdo selhal. Ten, o kterém se bude říkat: „No jo, oni to nedali.“ Ten, kdo nedokázal udržet rodinu. Ten, kdo to nezvládl jako chlap. Ten, kdo se snažil a stejně to nevyšlo.
Rozchod bolí. To vím. Ale selhání pálí dlouhodoběji.
Rozchod je smutek. Selhání je identita.
Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím chlapy, co zůstávají ve vztazích, které už dávno nefungují. Ne proto, že by byli šťastní. Ale proto, že nechtějí být ti, co to vzdali. Ti, co odešli. Ti, co něco rozbili. Ti, co nezvládli roli partnera, manžela, otce.
A já nejsem výjimka.
Když si představím, že bych se rozešel, nevidím první dny bez ní. Nevidím prázdnou postel, ticho v bytě, samotu. Vidím hlavně reakce okolí. Rodinu. Kamarády. Kolegy. Vidím jejich pohledy. Otázky. Ticho. Soucit. Nebo naopak: „Tak to jste to nedali, co?“
A v tom všem vidím hlavně sebe. Jak stojím v roli toho, kdo neuspěl.
Celý život jsem vychovávaný k výkonu. K tomu, že věci se mají zvládat. Že když něco začneš, máš to dotáhnout. Že když něco nefunguje, máš se snažit víc. Že vzdát se je slabost. Že prohra je ostuda.
Takže rozchod pro mě není jen konec vztahu. Je to potvrzení, že jsem něco nezvládl. Že jsem nebyl dost dobrý. Dost trpělivý. Dost zralý. Dost silný. Dost chlap.
A to je děsivější než být sám.
Samota bolí, ale dá se přežít. Selhání se lepí na kůži. Stává se součástí příběhu o tobě. Něco, co si neseš dál do dalších vztahů, do dalších rozhovorů, do dalšího pohledu do zrcadla.
„Už jednou jsem to posral.“
Tohle je věta, která mě děsí víc než ticho prázdného bytu.
Proto radši zůstávám. I když jsem nespokojený. I když jsme si vzdálení. I když se hádáme. I když spolu někdy žijeme spíš vedle sebe než spolu. Protože dokud zůstávám, nejsem ten, kdo selhal. Jsem ten, kdo se snaží. Ten, kdo vydržel. Ten, kdo bojuje.
Aspoň navenek.
Uvnitř to ale vypadá jinak. Uvnitř často cítím únavu. Frustraci. Pochybnosti. Pocit, že to celé držím hlavně proto, abych nemusel čelit nálepce neúspěchu. Že se vlastně víc bojím soudu okolí než vlastního neštěstí.
A to je docela brutální zjištění.
Že se víc bojím toho, jak budu vypadat, než toho, jak se cítím.
Že zůstávám ve vztahu ne kvůli lásce, ale kvůli obrazu. Kvůli reputaci. Kvůli strachu, že budu „ten rozvedený“, „ten opuštěný“, „ten, co to nedal“.
Nechci být statistika. Nechci být další příběh o rozpadu. Nechci být důkaz, že to nefunguje. Chci být ten, kdo to zvládl. Kdo to ustál. Kdo to vydržel. Kdo má rodinu, vztah, stabilitu.
I za cenu toho, že se uvnitř pomalu dusím.
Největší paradox je, že čím víc se bojím selhání, tím méně jsem ve vztahu autentický. Čím víc chci „uspět“, tím víc hraju roli. Tím méně mluvím o tom, co cítím. Tím víc potlačuju nespokojenost. Tím víc se přizpůsobuju.
A tím víc se vlastně vzdaluju tomu, co by ten vztah mohlo zachránit.
Místo aby mě strach motivoval ke změně, motivuje mě k udržování iluze. Že je to v pohodě. Že to není tak zlé. Že to přejde. Že se to spraví samo.
Protože přiznat, že něco nefunguje, by znamenalo přiznat riziko selhání. A to je pro moje ego horší než roky v tichém neštěstí.
Je zvláštní, jak moc je v tom všem přítomný obraz „správného chlapa“. Ten, co má stabilní vztah. Ten, co drží rodinu pohromadě. Ten, co se nerozpadá. Ten, co nezdrhá. Ten, co si poradí.
A já nechci být ten opačný. Ten, co to nezvládl. Ten, co se rozvedl. Ten, co to „nevyšlo“. Ten, co selhal v základní životní disciplíně.
Tak radši zůstávám v něčem, co mě nenaplňuje, než abych riskoval, že budu mít nálepku neúspěchu.
A to je možná ten největší skandál. Ne že se bojím rozchodu. Ale že se víc bojím toho, co si o mně budou myslet ostatní, než toho, že budu žít život, ve kterém nejsem spokojený.
Rozchod by byl bolestivý. Ano. Smutný. Ano. Zlomový. Ano. Ale možná by byl i upřímný.
Zatímco setrvávání ze strachu ze selhání je pomalé, tiché popírání sebe sama.
Bojím se selhání víc než rozchodu. Protože rozchod je konec vztahu. Selhání je konec iluze, že mám věci pod kontrolou. Že jsem ten úspěšný, stabilní, dospělý chlap, co ví, co dělá.
A možná právě proto se držím vztahu i tehdy, když už cítím, že v něm nejsem šťastný. Ne proto, že bych nemiloval. Ale proto, že se bojím pohledu do zrcadla, ve kterém by stál někdo, kdo si musí přiznat: nevyšlo to.
A to je pro mě pořád děsivější než jakákoliv samota.
