Článek
Mám rodinu, práci, zdraví. Když to řeknu nahlas, zní to jako výčet důvodů ke štěstí. Jako reklamní slogan na ideální život. Přesně ten balíček, který by měl znamenat, že jsem vyhrál. Že mám být vděčný. Spokojený. Uklidněný. Hotový.
Jenže nejsem.
Nejsem nešťastný tak dramaticky, že bych seděl v koutě a brečel. Neprožívám žádnou tragédii. Nikdo mi neumřel. Nemám dluhy. Nemám rozvod. Nemám nemoc. Nemám žádný „opravdový“ důvod, proč by mi mělo být špatně.
A přesto se často cítím prázdný. Jakoby zevnitř vyfouknutý. Jakoby mi někdo dal život, který by měl fungovat, ale zapomněl do něj nalít radost.
Ráno vstanu. Udělám, co se má. Práce, povinnosti, úkoly, rodina, večeře, dítě, spánek. Všechno jede podle scénáře. Jako dobře seřízený stroj. A já jsem jeho součástka. Funkční, spolehlivá, ale bez vlastního pohybu.
Když se mě někdo zeptá, jak se mám, odpovím automaticky: „Dobře.“ Protože co jiného mám říct? Že mám všechno a stejně se cítím blbě? To zní jak facka realitě. Jak nevděk. Jak rozmazlenost.
Tak řeknu „dobře“ a jdeme dál.
Jenže uvnitř to „dobře“ vůbec nesedí. Spíš cítím něco jako vnitřní ticho. Ne klid, ale prázdno. Jako bych žil život někoho jiného. Jako bych splnil všechny položky na seznamu, ale zapomněl u toho cítit.
Mám rodinu, ale někdy mám pocit, že v ní jen funguju. Nejsem v ní skutečně přítomný. Jsem tam tělem, ale hlavou jinde. Unavený, přepnutý do režimu „musím“, ne „chci“. Miluju je, ale často nemám kapacitu to prožívat.
Mám práci, ale většinu času ji beru jen jako nutné zlo. Něco, co se musí odmakat, aby bylo na hypotéku, na kroužky, na dovolenou, na klid. Ne jako něco, co by mi dávalo smysl. Spíš jako nekonečný běh v kolečku, ze kterého nejde vystoupit.
Mám zdraví, ale cítím se vyčerpaný. Ne fyzicky. Vnitřně. Jakoby se mi každý den kousek energie ztrácel a nikdo mi ho nevracel. Spím, ale neodpočívám. Jím, ale nenabíjím se. Směju se, ale necítím radost.
A nejhorší na tom je ten vnitřní rozpor. Protože rozum říká: máš se skvěle. Emoce říkají: něco je špatně. A já stojím mezi tím a nevím, komu věřit.
Mám pocit, že bych měl být šťastný. Že je to moje povinnost. Že když už mám to, po čem jiní touží, nemám právo cítit prázdno. Že si vlastně nemám na co stěžovat.
Tak se snažím být vděčný. Připomínám si, co všechno mám. Porovnávám se s horšími příběhy. Snažím se sám sebe přesvědčit, že je to jen únava. Že je to fáze. Že to přejde.
Ale ono to nepřechází. Jen se to táhne. Tichý pocit, že život běží, ale já v něm nejsem úplně doma. Že jsem spíš pasažér než řidič. Že jedu podle plánu, který jsem kdysi přijal, ale už si nejsem jistý, jestli byl vůbec můj.
Možná jsem si nikdy pořádně neřekl, co vlastně chci. Jen jsem postupně plnil očekávání. Škola. Práce. Vztah. Dítě. Bydlení. Zodpovědnost. Stabilita. Všechno logické. Všechno správné. Všechno dospělé.
A někde mezi tím se ztratil prostor pro otázku: a jsem v tomhle životě šťastný já?
Ne jako role. Ne jako otec, partner, zaměstnanec, syn. Ale jako člověk. Jako já.
Když se na to zkusím odpovědět upřímně, často nevím. Nebo spíš vím, ale bojím se si to přiznat. Protože odpověď není hezká. Není jednoduchá. Není vděčná.
Odpověď zní: nevím, jestli tenhle život je můj.
Nechci ho zahodit. Nechci utéct. Nechci rozbít rodinu. Nechci revoluci. Jen cítím, že v tom, co žiju, chybí nějaký kus. Něco, co nejde koupit, naplánovat ani odškrtnout ze seznamu.
Chybí mi pocit smyslu. Ne v nějakém filozofickém smyslu, ale v tom vnitřním. Pocit, že to, co dělám, se mnou souzní. Že nejsem jen součást systému, ale živý člověk se svými potřebami, touhami, pochybnostmi.
Místo toho často cítím otupělost. Neutrál. Žádné extrémy. Žádná radost. Žádné zoufalství. Jen takové šedé „nějak to je“.
A to je možná horší než být vyloženě nešťastný. Protože když je člověk nešťastný, aspoň ví, že je něco špatně. Když je otupělý, všechno vypadá v pořádku, ale uvnitř se nic nehýbe.
Mám rodinu, práci, zdraví. A stejně se necítím šťastný. A největší skandál na tom je, že o tom skoro nikdo nemluví. Protože to zní nevděčně. Protože to bourá pohádku, že štěstí je součet správných položek.
Jenže ono není.
Štěstí není checklist. Není to „mám, mám, mám“. Je to spíš „cítím“. A já často necítím skoro nic. Jen povinnost. Jen tlak. Jen roli.
A tak žiju v tichém paradoxu. Mám všechno, co jsem chtěl. A přesto mám pocit, že jsem minul něco podstatného. Něco, co se nedá vrátit zpátky. Něco, co jsem nikdy ani pořádně nehledal, protože jsem byl moc zaměstnaný tím, abych byl správný.
Možná nejsem nešťastný. Možná jsem jen ztracený v životě, který je na papíře dokonalý, ale uvnitř prázdný. A možná ten největší problém není to, že se necítím šťastný. Ale že vůbec nevím, co by pro mě štěstí vlastně znamenalo.
