Článek
Byl jsem na kole. A to, jak jsem si ten den uvědomil, je pro některé lidi víc než dopravní prostředek. Je to pozvánka. K nadávkám, k pohrdání, k chování, které by si za volantem na nikoho jiného nedovolili.
Jel jsem po silnici, kde cyklostezka prostě není. Úsek, který znám, jezdím ho často a vždycky se snažím jet co nejvíc při kraji. Nezdržuju, nekličkuju, sleduju provoz. Ne proto, že bych musel dokazovat, že „nejsem ten špatný cyklista“, ale proto, že chci dojet domů v klidu.
Auto za mnou. Blízko. Až moc blízko. Slyšel jsem motor, cítil tlak, typický pocit, kdy víte, že někdo čeká, až zmizíte. Silnice byla úzká, proti jelo další auto. Nebylo kde předjet. Jel jsem pořád stejně. Podle předpisů.
Jakmile se otevřel prostor, auto mě předjelo. Těsně. Zbytečně těsně. Okénko se stáhlo a ven vyletěla sprška slov, která by na parkovišti u supermarketu nikdy nezazněla. Nadávky, rozkazy, posměšky. Všechno v rychlosti pár vteřin, ale dost na to, aby to zůstalo v hlavě.
Neodpověděl jsem. Ani jsem neměl jak. Jen jsem jel dál a cítil známou směs vzteku a bezmoci. Ne proto, že by mě ta slova nějak hluboce ranila. Ale proto, že jsem věděl, proč zazněla.
Protože jsem byl na kole.
Kdybych seděl v autě, nestalo by se to. Řidič by možná nadával v kabině, možná by zablikal, možná by si zanadával doma. Ale neotevřel by okno a nekřičel by. Ne proto, že by byl slušnější. Ale proto, že by se bál reakce. Odpovědi. Konfliktu mezi dvěma „rovnými“.
Na kole rovný nejste.
Jste pomalejší. Menší. Nechráněný. A hlavně snadný cíl. Nemáte registrační značku, nemáte plechy kolem sebe, nemůžete se rozjet a dojet si to vyříkat. Jste anonymní objekt, který lze ponížit bez následků. A někteří lidé tuhle možnost využijí.
Nešlo o to, že bych někoho ohrozil. Nešlo o porušení pravidel. Šlo o samotnou přítomnost cyklisty na silnici. O pocit, že tam „nemám co dělat“. Že zdržuju. Že obtěžuji. Že překážím něčemu důležitějšímu.
Tenhle pocit znám. Není to poprvé. A bohužel ani výjimka. Stačí kolo, helma a silnice bez cyklostezky a někteří řidiči automaticky přepnou do režimu agrese. Jako by pravidla slušnosti platila jen mezi auty.
Zvláštní je, že když potkám řidiče na přechodu, většinou mi dá přednost. Když jsem chodec, jsem člověk. Když jsem cyklista, jsem problém.
Přemýšlel jsem o tom ještě dlouho po dojezdu. Ne o tom konkrétním řidiči, ale o tom systému. O tom, jak snadno se z frustrace stane agrese, když je namířená směrem dolů. Jak kolo symbolizuje slabost v prostoru, kde vládne rychlost a výkon.
Nechci tvrdit, že všichni řidiči jsou stejní. Nejsou. Spousta z nich je ohleduplná, trpělivá, slušná. Ale stačí jeden, aby vám připomněl, že na silnici nemáte stejnou hodnotu. Že respekt je podmíněný tím, kolik máte kol a jak hlasitý je váš motor.
Ten den jsem dojel domů v pořádku. Fyzicky. Ale znovu jsem si uvědomil, jak křehká je pozice cyklisty. Jak rychle se z běžné jízdy může stát situace, kdy jste terčem jen proto, že jste si vybrali jiný způsob pohybu.
A taky jsem si uvědomil jednu věc. Nadávky nebyly o mně. Nebyly o tom, jak jsem jel. Byly o tom, že jsem byl viditelně slabší. A někomu to stačilo.
Byl jsem na kole.
A to některým lidem bohužel dává pocit, že si můžou dovolit víc, než by si kdy dovolili jinde.
