Článek
Ráno vstávám brzy, jedu do práce, řeším termíny, odpovědnost a stres. Domů se vracím unavený, s hlavou plnou myšlenek, co všechno je ještě potřeba zařídit. Práce pro mě nikdy nebyla jen „odseděný čas“, ale závazek vůči rodině. Vím, proč ji dělám a co díky ní doma máme.
Moje manželka je celý den doma. Nepracuje, stará se o chod domácnosti, alespoň teoreticky. V praxi se ale čím dál častěji setkávám s tím, že po návratu z práce mě čeká seznam úkolů. Vyluxuj, uvař večeři, dej prádlo prát. Ne jako prosba, spíš jako očekávání. Jako by se automaticky počítalo s tím, že moje pracovní doba vlastně nic neznamená.
Nejde mi o to se vyvléct z odpovědnosti. Pomáhám rád, když má smysl a když cítím, že je to oceněné. Vadí mi ale pocit, že role, které jsme si kdysi přirozeně rozdělili, se najednou stírají bez jakékoli debaty. Že práce mimo domov je brána jako samozřejmost, zatímco práce doma je považována za hlavní a náročnější.
Často slyším, že domácnost je taky práce. Souhlasím. Ale stejně tak je práce i to, co dělám já. Problém nastává ve chvíli, kdy se z rovnováhy stane tiché přetahování. Kdo dělá víc. Kdo má větší nárok být unavený. Kdo by měl ještě přidat.
Možná nejde o úklid ani o vaření. Možná jde jen o uznání a o pocit, že to, co dělám, má hodnotu. Že když přijdu domů, nemusím obhajovat, proč si chci na chvíli sednout. A že partnerství není soutěž, ale dohoda, která se musí čas od času znovu pojmenovat nahlas.
