Článek
Jak jsem byl označen za sexistu, i když jsem mluvil o zkušenosti. Nepsal jsem manifest. Nepsal jsem teorii o ženách ani o mužích. Popsal jsem situaci, kterou jsem zažil. Konkrétní. Osobní. Bez ambice kohokoli hodnotit. A přesto to stačilo.
Začalo to nevinně. Diskuze, článek, téma vztahů. Napsal jsem komentář ve stylu: „Mně se stalo tohle. V mém případě to bylo tak a tak. Překvapilo mě to.“ Žádné „všechny ženy“. Žádné „ženy jsou“. Jen já a moje zkušenost.
Odpověď přišla rychle. A nebyla o tom, co jsem napsal. Byla o tom, kdo podle někoho jsem.
„Tohle je sexistické.“
„Typický mužský pohled.“
„Zase chlap, co nechápe souvislosti.“
Chvíli jsem koukal na obrazovku a přemýšlel, jestli čtu správně. Vrátil jsem se ke svému textu. Hledal jsem zobecnění, nadřazenost, útok. Nenašel jsem je. Našel jsem jen popis situace, která pro mě nebyla příjemná.
A tehdy mi došlo, že nejde o obsah. Jde o rámec.
V určitém typu debat není rozdíl mezi „stalo se mi“ a „je to tak“. Jakmile muž popíše negativní zkušenost se ženou, je to automaticky bráno jako útok na ženy obecně. Jako zpochybnění rovnosti. Jako zlehčování systémových problémů. Jako něco, co se „nesmí“.
Najednou nebylo důležité, co jsem prožil. Důležité bylo, že jsem to vyslovil. Že jsem si dovolil říct, že i muž může mít nepříjemnou zkušenost, aniž by tím popíral zkušenosti druhých.
Debata se okamžitě stočila jinam. Už se neřešilo, co se stalo. Řešilo se, proč bych to neměl říkat. Proč je to nevhodné. Proč bych si měl nejdřív „ujasnit kontext“. Proč bych měl mlčet, protože existují horší příběhy.
A to je moment, kdy se z diskuze stává soutěž v morální nadřazenosti.
Místo dialogu přišla nálepka. Sexista. Bez snahy pochopit, bez dotazu, bez rozlišení mezi osobní zkušeností a ideologií. Slovo, které má umlčet. Ne vysvětlit, ne otevřít debatu, ale uzavřít ji.
Nejvíc mě ale zarazilo něco jiného. Že nikdo nenapsal: „To je zajímavé, můžeš to popsat víc?“ Nikdo se neptal. Všichni hodnotili. Jako by bylo důležitější mě zařadit do škatulky než pochopit, co říkám.
Postupně jsem si uvědomil, že nejde jen o mě. Že spousta mužů přestává mluvit o svých zkušenostech ne proto, že by žádné neměli, ale proto, že nechtějí riskovat nálepku. Protože vědí, že jakmile se dotknou citlivého tématu, nebudou bráni jako jednotlivci, ale jako zástupci „té druhé strany“.
Přitom mluvit o zkušenosti neznamená popírat zkušenost někoho jiného. Můj příběh neříká, že ženy netrpí. Neříká, že rovnost neexistuje. Neříká nic obecného. Říká jen: tohle se stalo mně a nějak to se mnou zamávalo.
Označit to automaticky za sexismus je zkratka. Pohodlná. Umožňuje nemuset naslouchat. Nemuset rozlišovat. Nemuset připustit, že realita je složitější než jasné role oběti a viníka.
Neznamená to, že sexismus neexistuje. Existuje. Je reálný a škodlivý. Právě proto by se s tím pojmem mělo zacházet opatrně. Protože když se použije na všechno, přestane mít váhu. A hlavně – přestane pomáhat.
Od té doby vážím slova víc. Ne proto, že bych se styděl za svou zkušenost, ale proto, že vím, jak snadno může být překroucena. Jak rychle se z vyprávění stane obžaloba. Jak snadno se z člověka stane problém.
A přesto si myslím, že mlčet není řešení. Že dialog nemůže fungovat, pokud má mluvit jen jedna strana. Že skutečné porozumění nevzniká z nálepek, ale z ochoty slyšet i to, co se nám nehodí do předem připraveného obrazu.
Nemluvil jsem jako sexista.
Mluvil jsem jako člověk se zkušeností.
A jestli jsme se dostali do bodu, kdy tyhle dvě věci splývají, pak nás nečeká otevřená debata, ale jen další ticho.
