Článek
Ještě před svatbou jsem byl přesvědčený, že manželství je jakýsi přirozený vrchol vztahu. Že když se dva vezmou, spousta věcí se sama vyřeší, nebo alespoň ztratí na důležitosti. Říkal jsem si, že drobné neshody, které jsme měli, jsou jen dočasné, způsobené stresem, prací nebo tím, že ještě nejsme „oficiálně“ rodina. Svatba pro mě symbolizovala klid, jistotu a nový začátek.
Naše svatba byla krásná. Ne okázalá, ale přesně taková, jakou jsme si přáli. Obklopeni rodinou, přáteli a pocitem, že teď už jsme tým. V den svatby jsem měl pocit, že všechno do sebe zapadlo. Díval jsem se na svou ženu a byl si jistý, že teď už nás nemůže nic zásadního rozhádat. Vždyť přece máme to nejdůležitější – lásku a závazek.
První týdny po svatbě byly skoro idylické. Říkali jsme si manžel a manželka, smáli se tomu a plánovali společnou budoucnost. Jenže postupně se začaly objevovat věci, které jsem předtím buď přehlížel, nebo jim nepřikládal význam. A nebyly to žádné velké krize. Naopak. Byly to maličkosti.
Začalo to úplně nevinně. Kdo vynese koš. Kdo měl nakoupit a zapomněl. Proč nechávám hrnek u dřezu a ne rovnou v myčce. Proč ona skládá prádlo jinak, než jsem zvyklý. Věci, které by mě dřív možná jen lehce rozladily, ale rychle bych je pustil z hlavy. Jenže teď se k nim přidával zvláštní pocit zklamání. Jako bych si říkal: vždyť jsme manželé, tohle bychom přece neměli řešit.
Postupně se z maličkostí stávaly opakující se spory. Ne kvůli samotnému hrnku nebo ponožkám na zemi, ale kvůli tomu, co za tím bylo. Pocit, že ten druhý nevidí naši snahu. Že si neváží drobných věcí, které pro sebe děláme. Že mluvíme stejnými slovy, ale každý slyší něco jiného.
Nejvíc mě překvapilo, jak moc jsem očekával, že svatba něco změní. Že se automaticky staneme ohleduplnějšími, trpělivějšími a chápavějšími. Pravda byla ale taková, že jsme si do manželství přinesli úplně stejné návyky, povahy i slabosti jako předtím. Jen jsme k nim přidali větší očekávání.
Jednoho večera jsme se pohádali kvůli úplné hlouposti. Už si ani nepamatuji kvůli čemu. Pamatuji si ale ten moment ticha, kdy mi došlo, že nejde o tu konkrétní věc. Že svatba není řešení problémů, ale spíš lupa, která je zvětší. Najednou není kam utéct. Nejde říct „to se časem vyřeší“. Protože čas sám o sobě neřeší nic.
Začali jsme si víc povídat. Ne o tom, kdo co zapomněl, ale o tom, jak se cítíme. O strachu, že nejsme dost dobří partneři. O únavě, o očekáváních, která jsme si nikdy nahlas neřekli. Uvědomil jsem si, že skutečná práce na vztahu nezačala zásnubami ani svatbou, ale až ve chvíli, kdy opadla romantická představa, že manželství všechno spraví.
Dnes už vím, že maličkosti jsou často jen špička ledovce. Že pokud se neřeší včas, dokážou narůst do obrovských rozměrů. Svatba nám nic nevyřešila, ale ukázala nám, kde máme slabá místa. A i když to nebylo tak romantické, jak jsem si kdysi představoval, bylo to upřímné. A možná právě díky tomu máme šanci budovat vztah, který stojí na realitě, ne na iluzích.
