Článek
Tramvaj číslo devět se rozjela s typickým zaskřípěním, které zní jako povzdech starého stroje. Bylo krátce po sedmé ráno a město se teprve probouzelo. Lidé stáli namačkaní jeden na druhého, ještě s hlavami plnými snů, kávy a plánů na den, který je čekal. Nikdo nemluvil víc, než bylo nutné. Bylo to ticho ranního příměří, kdy se všichni shodnou, že svět ještě nemá právo po nich chtít konverzaci.
A pak zazvonil telefon.
Muž u dveří ho zvedl rychle, jako by se bál, že by snad mohl zazvonit ještě jednou. „NO ČAU, JASNĚ, SLYŠÍM TĚ!“ zahřměl tak hlasitě, až se paní s nákupní taškou lekla a málem upustila rohlíky. V tu chvíli bylo jasné, že se z obyčejné cesty do práce stává společný zážitek.
Hovor pokračoval v tempu, které by se hodilo spíš na ropnou plošinu uprostřed bouře než do městské hromadné dopravy. Dozvěděli jsme se, že zakázka nestíhá, kolega je neschopný, šéf to zase pokazil a že „tohle už fakt není normální“. Každá věta byla vykřičená, každá emoce pečlivě sdílená se všemi cestujícími, ať o to stáli, nebo ne.
Napadlo mě, jestli si ten muž uvědomuje, že telefon má mikrofon. Že není nutné zvyšovat hlas s každou další větou, jako by signál putoval přes moře a tři kontinenty. Možná si to uvědomuje, ale je mu to jedno. Možná si jen potřebuje být jistý, že je slyšet. Že jeho problém má váhu, že jeho hlas nezanikne.
Vedle mě stál kluk se sluchátky, ale i přes ně bylo slyšet každé slovo. Přede mnou se dva studenti po sobě pobaveně podívali. Paní s rohlíky protočila oči. Všichni jsme byli propojeni jedním hovorem, jedním hlasem, který si nárokoval celý prostor.
Když muž vystoupil, tramvaj se znovu ponořila do ticha. Jako když po bouřce přestane pršet a vzduch je najednou lehčí. Lidé si znovu našli svůj osobní prostor, byť jen v myšlenkách. Někdo se pousmál, někdo si povzdechl. A já jsem si uvědomil, jak křehká ta tichá dohoda mezi cestujícími je.
MHD je zvláštní místo. Nejsme doma, ale nejsme ani úplně venku. Jsme spolu, ale každý sám. A možná právě proto by stálo za to mluvit tišeji. Ne proto, že bychom se měli stydět za své problémy, ale proto, že cizí lidé v tramvaji nejsou kulisou našeho života. Jsou to spoluúčastníci krátkého úseku cesty, kteří si zaslouží klidné ráno stejně jako my.
A tak si pokaždé, když mi v tramvaji zazvoní telefon, vzpomenu na ten hlas z rána. A odpovím potichu. Protože když už jedeme MHD, opravdu není nutné křičet, jako bychom byli uprostřed bouře. Stačí mluvit.
