Článek
Nemám rád změny. Nikdy jsem je neměl. Jsem ten typ člověka, který si pamatuje, do kterého šuplíku si před pěti lety dal náhradní baterky, a očekává, že tam budou i dnes. Když ráno vstanu, chci vědět, kde je hrnek, kde je káva a kde leží ponožky. Ne proto, že bych byl pedant, ale proto, že mi to dává pocit klidu a jistoty. Svět je dost chaotický sám o sobě, tak proč si ho ještě víc komplikovat doma.
Moje manželka to vidí úplně opačně. Změny ji baví. Dávají jí energii, pocit nového začátku a kontroly nad prostorem. Zatímco já vnímám byt jako stabilní útočiště, ona ho bere jako živý organismus, který je potřeba neustále vyvíjet. Jednou za pár týdnů přijdu domů a zjistím, že gauč stojí jinde, knihovna se přesunula k oknu a jídelní stůl je otočený o devadesát stupňů. Tvrdí, že je to praktičtější a vzdušnější. Já mezitím zakopnu o konferenční stolek, který jsem nečekal na nové pozici.
Nejhůř ale nesu šuplíky. Nábytek ještě jakž takž rozdýchám, protože ho vidím. Šuplíky jsou zákeřné. Otevřu zásuvku v kuchyni a místo příborů na mě koukají utěrky. Nůž, který jsem vždycky bral zleva, je najednou napravo. Koření se přesunulo do jiné skříňky, ale manželka je přesvědčená, že mi to přece říkala. Možná ano. Jenže v mém světě informace o změně nestačí. Já potřebuji čas, aby se mi přepsala mapa v hlavě.
Nejednou jsme se kvůli tomu pohádali. Já jí vyčítal, že mi bere pocit domova, ona mně, že jsem zatuhlý a neschopný přizpůsobit se. Pravda je, že jsme oba měli kousek pravdy. Já si opravdu zakládám na řádu, který se nemění. A ona má zase potřebu věci zlepšovat a posouvat, i když to znamená krátkodobý chaos.
Postupem času jsem si ale začal všímat jedné věci. Po každé její reorganizaci byt skutečně působil nějak lépe. Světleji, prostorněji, někdy i praktičtěji. Jen jsem potřeboval pár dní, abych se v něm znovu zorientoval. Zjistil jsem, že moje nechuť ke změnám není o tom, že by změny byly špatné, ale o strachu z nejistoty, kterou přinášejí.
Začal jsem proto hledat kompromis. Dohodli jsme se, že velké změny mi manželka řekne dopředu a že šuplíky s „kritickým obsahem“, jako jsou nástroje nebo dokumenty, se nebudou stěhovat bez společné domluvy. Já jsem se na oplátku snažil méně brblat a brát přestavby jako součást její povahy, ne jako útok na tu mou.
Dnes už se nad tím dokážu i zasmát. Když přijdu domů a vidím posunutý gauč, nejdřív se nadechnu a pak si řeknu, že svět se nezbořil. Pořád jsem doma. Jen trochu jinak. A možná je to lekce, kterou jsem se měl naučit už dávno. Že některé změny sice nemám rád, ale že mě můžou naučit pustit kontrolu a připustit, že i nový pořádek může být v pořádku.
