Článek
Měl jsem tři vztahy najednou: Jak dlouho lze žít dvojí (trojí) život. Když to píšu, zní to jako něco z bulvárního titulku nebo levného seriálu. Jenže pro mě to byla realita. Ne románek na jednu noc. Ne krátký úlet. Byly to tři paralelní vztahy, které běžely měsíce vedle sebe.
A já byl jejich společným jmenovatelem.
Začalo to nevinně. První vztah byl dlouhodobý, stabilní, trochu vyhořelý. Měli jsme se rádi, ale rutina nás pomalu dusila. Málo sexu, hodně ticha, hodně „jsme spolu, protože jsme spolu dlouho“. A místo abych to řešil, utekl jsem.
Druhá žena přišla jako vzpruha. Smích, jiskra, pocit, že jsem zase žádoucí. Namluvil jsem si, že to je jen flirt, že to nemá váhu. Že to nikomu neublíží, protože se to „nedozví“. Typická lež, kterou si říká skoro každý, kdo začne podvádět.
Třetí přišla úplnou náhodou. Práce, společný projekt, dlouhé večery. A já už byl tak hluboko ve lži, že mi to přišlo vlastně normální. Jako bych si vytvořil vlastní realitu, kde platí jiná pravidla.
Každá z nich znala jinou verzi mě.
Pro jednu jsem byl spolehlivý partner, co plánuje budoucnost.
Pro druhou vášnivý chlap, co nechce závazky.
Pro třetí citlivý kamarád, který „má složité období“.
A já mezi nimi přepínal jak mezi profily na sociálních sítích.
Zpočátku to bylo opojné. Pocit moci. Pozornosti. Neustálého potvrzení, že jsem chtěný. Ego jelo na plné obrátky. Každá zpráva, každý kompliment, každý dotek byl dávkou dopaminu.
Jenže s každým dalším týdnem se z toho stávalo peklo na logistiku.
Tři kalendáře v hlavě. Tři příběhy, které si musíte pamatovat. Kde jste byli, co jste říkali, co ví která z nich. Neustálý strach, že se přeřeknete. Že vám někdo napíše ve špatnou chvíli. Že se potkají. Že vám někdo zavolá, když jste zrovna s jinou.
Telefon jsem měl pořád v ruce. Ne proto, že bych byl závislý na sítích. Ale protože jsem kontroloval, kdo mi píše, odkud, a co musím mazat.
Žil jsem ve střehu. V napětí. Ve lži.
A nejhorší bylo, že jsem se postupně přestal cítit jako skutečný člověk. Měl jsem pocit, že hraju roli ve vlastním životě. Že vlastně ani nevím, kým doopravdy jsem, protože jsem se neustále přizpůsoboval tomu, co ode mě zrovna která čeká.
S jednou jsem byl zodpovědný dospělý.
S druhou rebelský svobodný chlap.
S třetí terapeut, co všechno chápe.
Jenže kdo jsem byl sám?
Začal jsem být vyčerpaný. Ne fyzicky, ale psychicky. Neustálé lhaní vás sežere zevnitř. Mozek jede pořád na plné obrátky. Žádný klid. Žádná autenticita. Jen strategie.
A pak přišel moment, kdy se to začalo hroutit. Ne dramaticky, žádná velká scéna v kavárně. Stačila jedna malá chyba. Zpráva poslaná špatnému kontaktu. Nevinná věta, která ale odhalila, že existuje někdo další.
Během pár dnů se všechno sesypalo. Otázky. Slzy. Vzteky. Blokace. Výčitky. Tři zraněné ženy. A já uprostřed jako někdo, kdo už ani nemá energii se obhajovat.
Nejhorší nebylo, že jsem je ztratil. Nejhorší bylo, že jsem se poprvé musel podívat sám na sebe bez všech těch masek.
Došlo mi, že jsem neutíkal za sexem. Neutíkal jsem ani za láskou. Utíkal jsem před prázdnem. Před strachem být sám. Před pocitem, že jeden vztah mi nestačí, protože vlastně nestačím sám sobě.
Trojí život mi dával iluzi, že jsem důležitý. Že jsem žádaný. Že mám hodnotu. Ale ve skutečnosti jsem si jen rozděloval pozornost, místo abych řešil, proč ji tak zoufale potřebuju.
Jak dlouho lze žít dvojí nebo trojí život? Technicky docela dlouho. Psychicky mnohem kratší dobu, než si myslíte.
Protože nejde o to, jestli vás někdo odhalí. Jde o to, že se dřív nebo později odhalíte sami sobě. A zjistíte, že jste se ztratili v rolích, které jste si vytvořili, jen abyste nemuseli čelit vlastní samotě.
Měl jsem tři vztahy. A paradoxně jsem byl celou dobu sám.
