Článek
Byl jsem přesvědčený, že to mám vyřešené. Žádné drama, žádné sliby, žádné „uvidíme, kam to povede“. Chtěl jsem jen sex. Ne proto, že bych byl cynik nebo necita. Prostě proto, že jsem byl unavený. Ze vztahů, očekávání, zklamání, nekonečných debat o budoucnosti. Chtěl jsem něco jednoduchého.
A paradoxně právě to jednoduché se ukázalo jako nečekaně složité.
Když jsem to poprvé řekl nahlas, znělo to hůř, než jsem si myslel. „Já teď nehledám nic vážného.“ Věta, kterou zná každý. Věta, za kterou se schovává všechno a nic. Viděl jsem, jak se výraz na druhé straně na vteřinu změnil. Ne odmítavě. Spíš opatrně. Jako by si dotyčná potřebovala ověřit, co tím vlastně myslím.
A tak jsem začal mluvit.
Vysvětloval jsem, že nejsem připravený na vztah. Že jsem čerstvě po rozchodu. Že se nechci vázat. Že nechci nikoho vodit za nos. Chtěl jsem být fér. Jenže čím víc jsem mluvil, tím víc jsem měl pocit, že to zní jako obhajoba. Jako bych se omlouval za něco, co jsem ještě ani neudělal.
Zvláštní bylo, že čím víc jsem zdůrazňoval, že chci „jen sex“, tím víc se z toho stávala hluboká debata. O motivech. O minulosti. O tom, jestli se tím někdo nezraní. Najednou jsme řešili hranice, očekávání, scénáře do budoucna. Tolik slov kvůli něčemu, co mělo být přímočaré.
A někde uprostřed toho všeho mi došlo, že nejde jen o sex.
Jde o to, že jako muž mám být prý jednoduchý. Přímý. Jasný. Když chci sex, mám si ho prostě chtít. Bez řečí. Bez analýzy. Jenže realita je jiná. I já mám strach. Ne z intimity, ale z nedorozumění. Z toho, že ublížím. Z toho, že budu ten „typický chlap“, který si jen bere a nic nedává.
A tak mluvím. Moc. Možná víc, než bych chtěl.
Zjistil jsem, že „chci jen sex“ není konečná věta. Je to začátek rozhovoru. Protože na druhé straně není abstraktní postava, ale člověk se svými zkušenostmi. S vlastními obavami. A ten má právo vědět, do čeho jde. Stejně jako já.
Ironie je, že čím otevřenější jsem byl, tím víc jsem narážel na vlastní rozpory. Opravdu chci jen sex? Nebo chci hlavně blízkost bez závazku? Dotek bez odpovědnosti? Přítomnost bez plánování? A existuje to vůbec?
Mluvil jsem o tom, že nechci vztah, a přitom mi záleželo na tom, aby se druhý cítil v bezpečí. Chtěl jsem volnost, ale zároveň respekt. Nechtěl jsem sliby, ale chtěl jsem důvěru. A někde v tom mi došlo, že ani já nejsem tak jednoduchý, jak jsem si namlouval.
Nakonec k sexu došlo. Nebo taky ne. Vlastně to není to podstatné. Podstatné bylo to mluvení předtím. To, že jsem si poprvé musel přiznat, že „jen sex“ není útěk od emocí. Je to jen jiná forma vyjednávání sám se sebou.
Možná jsme si zvykli zjednodušovat. Muži chtějí sex, ženy chtějí vztah. Realita je mnohem chaotičtější. Jsou ženy, které chtějí totéž co já. A muži, kteří by chtěli víc, ale bojí se to říct. A mezi tím vším spousta rozhovorů, které jsou trapné, upřímné, nejisté.
Chtěl jsem jen sex. Ale musel jsem o tom nejdřív mluvit. A možná je to tak správně. Protože ticho často zraňuje víc než slova. A jasnost, i když je nepohodlná, je pořád lepší než domněnky.
Neudělal jsem z toho vztah. Ale udělal jsem z toho zkušenost. O sobě. O tom, že i když se tváříme jednoduše, nosíme si v sobě víc otázek, než jsme ochotni přiznat. A že někdy je ta největší intimita právě v tom rozhovoru, který měl být jen formalitou.
